Názory odborníků upozorňujících na to, že je to krok unáhlený a jeho důsledky mohou být nedozírné, protože tolik pěstounů prostě není, vláda ignoruje. Samozřejmě, že je alarmující, že Česko je stále na předních místě v počtu dětí, které jsou umisťovány do ústavní péče, zbrklé zrušení kojeneckých ústavů však kořen problému nevyřeší, naopak by tím mnoho dětí mohlo skončit bez střechy nad hlavou. Situaci by navíc mohly v budoucnu zneužít soukromé subjekty, které by se absenci kojeneckých ústavů a osudy bezprizorních dětí pokusily „zalátat“ vytvořením vlastních privátních zařízení a za umístění dítěte by od státu požadovaly nehorázné peníze.

Zmíněný záměr vlády patří do řady těch, které mají oslabit funkci státu a privatizovat další část veřejného prostoru. To vše provází dokonalá masáž: útoky vládních politiků na pracovníky kojeneckých ústavů (i dětských domovů) a démonizace těchto zařízení, na nedávném vládním semináři k dané problematice byl například promítán asi čtyřicet let starý dokument ze slovenského ústavu, který neodrážel současnou realitu. Práce všech, kteří se za nízké mzdy a srdcem snaží dětem s nelehkým osudem pomoci, by si měla vláda naopak vážit, ne je podprahově ostrakizovat.

Samozřejmě, že umístění dítěte v ústavním zařízení není ideální, měla by to být vždy poslední alternativa, po vyčerpání veškerých jiných možností. Někdy je to však nevyhnutelné, v některých případech je - dočasná - ústavní péče pro dítě lepší než život v rodině, kde je týráno či citově zanedbáváno. Je třeba podporovat práci s biologickými rodinami, i s těmi, jejichž děti již v ústavní péči jsou. Zároveň je třeba zjednodušit podmínky pro pěstounskou péči či adopci, ovšem za předpokladu, že budou nadále existovat státem provozovaná zařízení pro malé děti, které z jakýchkoli důvodů nebude možné vrátit do biologických rodin či umístit do rodin náhradních. Bezhlavé rušení ale nikdy nic dobrého nepřineslo. Jako příklad lze uvést nezodpovědné rušení mateřských školek a jeslí v devadesátých letech, kdy budoucnost ukázala, jak krátkozraký krok to byl. Předškolní dětská zařízení začala znovu vznikat, přičemž mnohá z nich jsou privátní a pro většinu obyvatelstva finančně nedostupná.
 
Současná vláda nepodporuje ani biologické, ani pěstounské rodiny. Také proto se mnoho dětí ocitá v ústavní péči. Vládní činitelé mají sice plná ústa podpory rodin, vláda vydává různé dokumenty, je to ale obrovské pokrytectví za předpokladu, že zároveň schvaluje bezhlavé škrty, které nahrávají vysokopříjmovým skupinám obyvatel, zato z některých středněpříjmových činí chudé, které pak zcela likviduje a nezřídka dostává bez prostředků na ulici. Podle odborníků, kteří dětem v nouzi pomáhají, se pak zoufalí lidé obracejí na instituce, aby jim s péčí o vyhladovělé děti pomohly. Ne, to nejsou příběhy z devatenáctého století raného kapitalismu, ani přehánění, to je realita 21. století v demokratické České republice. Odborníci o tom čím dál otevřeněji hovoří, jen stávající vláda neslyší. Místo, aby řešila sociální situaci a lidem včetně dětí nekomplikovala život tvrdě asociálními normami, vymýšlí nepromyšlené kroky, které mají definitivně zrušit poslední ostrůvky jistoty v České republice.

Pro Prvnizpravy.cz
Andrea Cerqueirová