Kam separatismus vede a kolik předčasně ukončených životů má na svědomí, vidíme na případu někdejší Jugoslávie – od Slovinska až po Kosovo. Vždyť ne každá země má tak velkorysé vedení jako měl Sovětský svaz a Československo v letech 1991-1992, kdy se rozdělení území těchto států obešlo bez krveprolití.

Tzv. tibetská otázka je specifická tím, že jí v mnoha zemích provází mimořádně intenzivní protičínská propaganda, která – jak už to u propagandy bývá – dovedně kombinuje zamlčování, zveličování, mýtizaci a démonizaci. Jenomže z pečlivě stavěné budovy lží a mýtů začíná stále více opadávat omítka a objevují se i trhliny ve zdivu. Globální oteplování se zadrhává, zbraně hromadného ničení v Íráku se nenašly, nenašel se ani pan Ládin v Afghanistanu a nenašlo se ani oněch 8000 mrtvých u Srebrenice. Podobný osud čeká i mythos o ráji na zemi ve starém Tibetu pod vedením oceánu moudrosti dalajlamy a o kruté rudé Číně, která je odhodlána v Tibetu vše původní zničit a vyhladit.

Stále častěji jsou publikovány informace, jak onen starý Tibet pod dalajlamovým vedením vypadal. Feudální klášterokracie, kde vládnoucí kastě mnichů sloužily masy negramotných nevolníků a otroků. Kruté tresty za neplnění dodávek potravin do klášterů, vypichování očí, uřezávání uší, sekání rukou. Fotografie takto zmrzačených pořídily evropské expedice, které se do Tibetu před rokem 1950 dostaly a příslušné nástroje na vypichování očí se v klášteřích přechovávají dodnes. Rozšířen je též mythos o lámaistických mniších, kteří jsou převelice hodní a neublížili by ani mouše. To konečně nemohli opomenout ani autoři scénáře hollywoodského trháku Sedm let v Tibetu, kde je scéna, jak se stavební práce přesouvají na jiné místo kvůli možné újmě způsobené žížalám. Ze zásady neubližování živým tvorům ovšem musely existovat četné výjimky, tedy zejména pokud jde o lidi. Jak jinak si vysvětlit třeba mučení a zastřelení jezuitského pátera Jeana André Soulié v roce 1905 v Yargongu (dnes v provincii Sečuán). Lámové zabili v minulosti bezpočet křesťanských misionářů, ovšem Soulié vešel do dějin jako mučedník botanické vědy, protože dokud žil, posílal do národního muzea v Paříži množství herbářových položek čínských rostlin.

Z filmu Sedm let v Tibetu lze ostatně odvodit, jak by asi dnes mohl „nezávislý“ Tibet pod dalajlamovým vedením vypadat. Byl by zcela nepřístupný pro cizince, negramotnost by přesahovala 90% (dnes 40%), chyběla by energetická a dopravní infrastruktura. Nechyběly by zřejmě americké vojenské základny a lámové by jezdili v luxusních terénních vozech (jezdí ostatně i dnes pod čínským „jhem“ – viz foto) po několika málo kilometrech silnic, které by v Tibetu byly. Zlá komunistická Čína zde ovšem kromě silnic postavila i školy, zavedla elektřinu, postavila železnici do Lhasy, vybudovala letiště (Lhasa, Wangda aj.). Jen za posledních pět let Čína v provincii Xizang investovala do vzdělání obyvatel a do civilních staveb více než 20 miliard dolarů. Omezení pohybu cizinců v provincii je zdůvodňováno právě neutuchajícím protičínským aktivismem, od vyvěšování vlajek zahraničními fangličkáři (např. pod Mt. Everestem v době olympiády v roce 2008) až po podněcování etnického násilí ve Lhase a dalších městech. A vezmeme-li v úvahu hledisko geopolitické a vojenské, pak Čína, pokud chtěla zůstat velmocí, Tibet vojensky obsadit prostě musela.

Rozporuplná je i osobnost samotného dalajlámy. Ač hlásá náboženskou toleranci, zakazuje svému nejbližšímu okolí kult některých božstev, jenž pokládá za heretický (zákaz kultu božstva Shugden). Čínské prameny také uvádějí, že dalajlama byl v minulosti členem KS Číny a místopředsedou všečínského shromáždění lidových zástupců, a současně připomínají, že nese spoluodpovědnost za vyvolání povstání v roce 1959.

Otázka lidských práv je v posledních cca 40 letech politicky účelově zneužívána v takovém rozsahu, že je na místě otázka, zda má tzv. lidsko-právní agenda vůbec patřit do vládní agendy jakéhokoli státu. V českém prostředí slýcháváme z médií o problémech v oblasti lidských práv zejména v těch státech, které vláda Spojených států nekontroluje ani hospodářsky ani politicky prostřednictvím svých místních Havlů a Vondrů. O vraždění a mučení v jiných zemích, např. v Saudské Arábii, Turecku nebo Izraeli (Gaza) se až tak moc nemluví. Podobně je to s náměty velkofilmů ověnčených Oskary – divák má k dispozici Sedm let v Tibetu nebo Schindlerův seznam, ale už ne Čtyřicet dnů – prý Turecko má na zablokování vzniku takového filmu v Holywoodu dostatečné páky (román Čtyřicet dnů spisovatele Franze Werfela je strhující příběh sebeobrany Arménů v době organizovaného vyvražďování Arménů v Turecku v letech 1915-1916, které Turecko dodnes odmítá přiznat).

Pokud jde o vzájemné styky České republiky a Číny, je možné si představit dialog na diplomatické úrovni např. o tom, zda by Čína nebyla ochotna dále omezovat používání trestu smrti (k určitým omezením již došlo) nebo zda by mohla Tibeťanům snadněji vystavovat cestovní pasy apod. Avšak stejně tak se může čínská strana zasazovat o to, abychom v České republice pozměnili třeba dopravní předpisy, protože může právem považovat tzv. bodový systém, astronomické pokuty za „přestupky“ nebo povinné zimní pneumatiky či autolékárničky za šikanování obyvatel a pošlapávání lidských práv.

Každoroční březnové vyvěšování tibetských vlajek na budovách obecních úřadů či státních institucí symbolizuje útok na suverenitu cizí země a se zřetelem zejména k současnému postavení Číny jako velmoci představuje ve svých důsledcích poškozování zájmů České republiky a jejich občanů.

Pro Prvnizpravy.cz
Pavel Křivka