Politická samostatnost je jen prostředkem pravého života národního – pozbyli jsme ji, když jsme přestali jako národ mravně žíti. U nás i politická strana vedle svého užšího programu politického musí státi na pevném základě kulturního. To u národa menšího, i kdyby byl politicky samostatný, ani jinak býti nemůže, nemá-li i ta politická samostatnost býti jen forma a politický prostředek mocnějšího souseda.“ (T. G. Masaryk – Česká otázka).

Pojem demokracie v tradičním slova smyslu je dnes u nás nahrazován ve svých reáliích spíše jinými pojmy – byznys, zábava, manipulace, globalizace, atd. Na trpělivou a odpovědnou práci dobrých a pečlivých hospodářů není v uspěchané době už jaksi čas a prostor. Slova jako mravnost či vlastenectví znějí v dnešním on line klipovém světě starosvětsky. Vizionáře a tvůrce vystřídali v politice údržbáři moci, požitkáři a ceremoniáři. Ne, není to jen náš problém. Blíže nespecifikovanou únavu a opotřebovanost zažívá i západoevropská civilizace. Jako by moderní doba opouštěla své ukotvení. Nejde jen o klasické desatero v duchu křesťanských tradic. To lze snadno zestručnit jednoduchou zkratkou – prostě slušný člověk se nechová neslušně. V politice však musí platit vyšší nároky – kantorské krédo: „konej tak, aby tvé konání mohlo být obecnou normou“ a také nikdy nestárnoucí zásada:“nečiň nikomu jinému, co nechceš, aby jiní činili tobě“. Řada významných myslitelů se zabývá dnešním obdobím postdemokracie. Hledá příčiny nejen dnešní krize hodnot, ale snaží se nalézat i východiska.

My jsme však ještě v mnohem horší a složitější situaci, než jsou země s dlouholetou a nepřerušovanou demokratickou tradicí. Stále žijeme v období posttotalismu. Nedokázali jsme za posledních 20 let vybudovat stát, který by stál na pevných hodnotách. Diskuse, což v původním řeckém významu slova znamená „společné přemýšlení“, je v naší domácí pavlačové politice zcela potlačena. Všichni jsme se stali obětí permanentní předvolební kampaně, která je plná agrese, sobeckosti a nedodržování pravidel. Je smutné, když slyšíte dnešní třicátníky, často velmi schopné a vzdělané, jak ztrácejí iluze, ideály, ale i naději, že se stav společnosti významně změní k lepšímu. Mnozí se ohlížejí po jiných zemích, kde chtějí žít a budovat své kariéry. Vadí jim všudypřítomná korupce, zřetelná nerovnost šancí a příležitostí, vadí jim manýry tzv. elit našeho domácího establishmentu, vadí jim stav země, v němž se podvod a dvojí morálka vyplácí.

Demokracie bývá zpravidla ohrožena tehdy, když v dané zemi dojde k nečekaně rychlému ekonomickému úpadku, když je veřejnost přesvědčena o korupci vládnoucích elit, když je posilován ve společnosti pocit bezmoci, bezpráví a sociální nespravedlnosti, a když dojde k hodnotové krizi, tedy krizi odpovědnosti a důvěry. Obávám se, že se již nalézáme na prahu této situace. Pokud se však většina veřejnosti s tímto stavem smíří, rezignuje a ponechá průchod lhostejnosti, pak nelze očekávat žádnou změnu vývoje, když tak jedině k horšímu, což by mohlo vyústit v posilování různých forem extrémismu. Pokud se většina z nás spokojí s pivním kibicováním, pokud si budeme pouze něco nalhávat, pokud se budeme bát býti sami sebou, pak jenom potvrzujeme, že míra demokracie u nás není příliš vysoká a že nejsme zcela svobodnými občany.

Doporučuji Vám například podrobné studium posledního návrhu, již schváleného, státního rozpočtu, a nebo čerstvého elaborátu Úřadu vlády, který je „in“ slovníkem nazván „Exit strategy“. Zjistíte mimo jiné, že to sebezpytování dnešních mocných je jenom další variace předvolebního tyátru. Náklady za chyby, rozmařilosti a podezřelé úlety vyvolených zástupců lidu, tak jako tak, nese a bohužel i ponese každý z nás. A nejde jen o laciné levicové plýtvání, ale i o dekadenci dnešní rádoby pravice. Srovnáte-li způsoby a metody existence obou uměle vytvořených politických táborů, včetně jejich záložních formací, pak dojdete k poznání, že splývají do společného celku. Už si pro nás vymysleli i povolební termín – náprava havarijního stavu, což v praxi znamená, že si po volbách udělají velkou koalici, přesně v duchu rčení o tom, jak žháři hasí vlastní požáry. V této hře už veřejnost potřebovat nebudou. Vystačí si sami. Od nás potřebují jenom hlasy ve volbách. Mašinérie se nyní už rozjíždí naplno. Uslyšíme spoustu nových slibů ze starých úst. Nemají-li dnešní političtí superstars už ani pud sebezáchovy, nezbývá než doufat, že ho budou mít voliči ve volbách. V opačném případě si naši pseudodemokracii budeme pěstovat dále a důsledky raději nechci ani domýšlet.