Televizní stanice nám předvedly změť nejrůznějších ód na Václava Havla a znovu vytáhly na světlo jednotlivce, kteří zazářili v několika listopadových dnech, aby se vzápětí ukázali jako neschopní budovat nový typ společnosti. Takové vytahování relikvií je však zábavné jen chvíli a musí být součástí širšího pohledu.

Václav Havel se nám při oslavách představil jako velký kritik téměř všeho, co se za posledních 20 let událo. Zapomněl na to, že jeho role při formování nové politiky byla nezastupitelná a že v ní rovněž mnohokrát zklamal. Nesměji se heslu "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí", naopak, bylo by báječné, kdyby se realizovalo, ale Václav Havel své heslo nenaplnil, bohužel, mnohokrát nectil pravdu. A dokonce se mu tak zalíbilo v prezidentské funkci, že si začal připadat jako monarcha a snížil se k řadě intrik.

Dnes to vypadá, že dalším krokem už může být jen jeho svatořečení. Navrhuji, abychom rychle poslali žádost do Vatikánu. Budeme mít pak tři svaté Václavy: toho prvního, co stojí na Václaváku, druhého Svatého Havla a pak ještě Santa Klause, kterého nám importovali ze západu, ale my jim vytřeli zrak, poněvadž už jsme si ho vybrali sami a u nás doma.Sledoval jsem vzpomínkový pochod z Albertova na Národní třídu, šel totiž pod našimi okny, ale bohužel, vál z něj na mě smutek. Lidé šli jakoby beze smyslu, občas někdo nepořádně nesl transparentík s neaktuálním heslem, z průvodu nevyzařoval ani zlomek energie, kterou byl průvod před 20 lety nasycen až přesycen. Tím se vracím k otázce po smyslu takových oslav.

K 20. výročí pronesl rekapitulační projev směrem k ČSSD předseda této strany Jiří Paroubek. Nebudu ho hodnotit, za to nestojí, jen považuji za absurdní, že při vzpomínání na vývoj Sociální Demokracie po roce 1989 nezaznělo z jeho úst ani jednou jméno Miloše Zemana, i když právě Zeman to byl, který z malé, téměř neviditelné straničky, vytvořil parlamentní kolos.
Jiří Paroubek nemusí souhlasit s tím, co dělá Miloš Zeman, ale vymazat ho z historie svědčí o velmi malém duchu a možná i o strachu.

Nedávný kongres ODS, která se stejně jako ostatní strany zmítá nejrůznějšími otřesy, ukázal jediné - není to strana jednoho muže, je to shluk lidí, kteří přicházejí s různými názory a jsou ochotni o nich diskutovat. To je, podle mne, obraz moderní strany. Ne bojůvka fanatiků vyznávající jediné heslo, jednu tvář, jeden názor. To už jsme zažili v první polovině 20. století a svět na to tvrdě doplatil. Současná strana musí být především platformou pro diskuzi.

A ještě jedna událost mně utkvěla v hlavě. Zděsil jsem se, když v nějaké televizní diskuzi prohlásil předseda Ústavního soudu, že při posuzování Lisabonské smlouvy byly brány v úvahu i politické aspekty. Pokud toto Ústavní soud opravdu dělá, tak zcela zpochybňuje svůj smysl a měl by být zrušen.