Tomu se totiž podařilo nejen vytvořit ze Sociální demokracie druhou komunistickou stranu podléhající totalitnímu vedení, ale i destabilizovat celý stát svržením vlády v době našeho předsednictví Evropské unie. Bohužel, v čele důležité pravicové strany stojí Mirek Topolánek, kterého, proboha, nechci srovnávat s Jiřím Paroubkem, poněvadž se jedná o slušného člověka, ale ne dost silného, aby mohl ukočírovat velkou a rozrůzněnou stranu jako je ODS. Mirek Topolánek je zbytečně měkký tam, kde by měl být rázný a tam, kde by měl věci přecházet mlčením nebo vtipem, propadá hysterii. Je mi to líto. V současné době naše země potřebuje silnou pravicovou vládu, jinak své potomky zadlužíme natolik, že se z toho nebudou moci po generace vymotat. Nejsem si však jist, že se nám pravicové strany představují natolik jasně a důrazně, abychom je šli bez váhání volit. Je to dilema, které si mnoho z nás uvědomuje. Koho volit? Koho volit?

Bylo by určitě zábavné, kdybychom vhodili do urny volební lístek zahrádkářů či Balbínovy poetické strany nebo straně šíleného Cibulky, ale byla by to hloupost. Posílili bychom tím jen ukázněné komunisty a ustrašené sociální demokraty, kteří si neodváží porušit stranickou disciplínu. Asi bude nejlepší zůstat zatím u dosavadních pravicových stran, i když o jejich činnosti máme velké pochybnosti. Když nelze volit nejlepšího, poněvadž takový neexistuje, musíme vybrat to menší zlo. Proti komunistům z KSČM i postkomunistům ze Sociální demokracie je třeba se sjednotit. Jsem  individualista a nerad se přidávám k houfu, ale demokracie je, bohužel, založena na houfování. Vítězí většina, což sice jen málokdy je správně, ale poněvadž jsem vedle individualisty také realista, vím, že musím hodit svůj hlas na tu méně škodlivou stranu a tou je i v českém případě ta pravá.