S jejich názorem, že současná situace rozvratu vnitřních poměrů a dlouhodobého marasmu je dále neudržitelná, se plně ztotožňuji.

Zkratová reakce generálního ředitele ČT Jiřího Janečka na zasedání Rady pro ČT a zkratové vystoupení některých členů, svědčící o naprosté ztrátě schopnosti sebereflexe a vedení rozumného dialogu, mne vedlo k napsání úvahy, vycházející z mých zkušeností a její zveřejnění alespoň touto cestou.

„Jelikož byrokrat své služby neprodává, a neví proto nic o tom, zda vůbec prospívá ostatním lidem (zda jim nebere víc, než dává), je připraven o měřítko své užitečnosti ve vztahu k aktivitám ostatních lidí. Ztrácí tolik důležitou vazbu na zbytek společnosti. Je sám a neví – nemůže vědět, co má dělat, aby neškodil…“
Ludwig von Mises

„…Kultura vždycky byla a je závislá na lidské péči. Proto se slovo „kultura“ odvozuje od latinského colere, pěstovat. A být kulturní, řecky epimelés, znamená pečovat, starat se o všechno, co v životě děláme. Je to opak nedbalé lhostejnosti. Naše doba takové péči příliš nepřeje. Sází na výkony, kvantitativní ukazovatele a ekonomickou „racionalitu“.
Dušan Špiner

„Co se dá rozbít, to se rozbije, co se nedá rozbít, to se rozbije taky.“
Murphyho zákony.


V dopisu je poprvé pojmenována skutečnost, že veřejnoprávní ČT je v rostoucí míře privatizována a to jejím vedením za nečinného přihlížení Rady pro ČT.

I. Řízení České televize

Českou televizi ovládají byrokratické struktury, které postrádají u kulturní veřejnosti i většiny zaměstnanců odborný kredit. Jejich příslušníci přicházejí do ČT podle nejasných kritérií z různých poradenských, lobbyistických, či auditorských firem, případně z komerčních televizí, a opírají se výhradně o mocenské nástroje řízení.

Čestnou výjimkou je dokumentaristka Andrea Majstorovičová. Korpulentnost útvaru, který by měla řídit, a systémové omezení jejího vlivu „objednávkovým“ mechanizmem jednotlivých programů, monopol byrokratických metod však ani do budoucna nijak neomezuje.

Úspěšné modely řízení veřejnoprávní instituce jsou přitom historicky prověřené. Ve Filmovém studiu Barrandov, v době působení tzv. Tvůrčích skupin, vznikly v šedesátých létech všechny významné filmy českého filmového zázraku, tzv. „nové vlny“. Tento systém řízení svěřoval finanční prostředky, podle zásad subsidiarity, jednotlivým Tvůrčím skupinám, které vytvářely přirozené konkurenční prostředí pro tvorbu a zároveň pro žánrovou i tematickou profilaci.

Po roce 1989 byl tento prověřený model aplikován v poměrech České televize, kde po řadu let úspěšně fungoval, než byl z nepochopitelných důvodů zrušen a nahrazen modelem jednotného vertikálního řízení. Takový tupě centralistický model nebyl uplatněn v ČsT ani v době normalizace. V systému redakcí 70. a 80. let existovaly uvnitř redakcí tvůrčí skupiny a záměry a scénáře schvalovali s konečnou platností šéfredaktoři (s výjimkou seriálů).

Ve vedení ČT ovšem dnes není respektabilní osobnost, s autoritou myšlenkovou a uměleckou, jaké působily ve vedení Tvůrčích skupin. Osobnost, která by měla důvěru i v akademickém prostředí a mohla být partnerem pro tvůrčí diskurs o programovém profilu televize. Systémově se opakuje filtr jednoho vkusu, což umrtvuje tvůrčí prostředí a znemožňuje konkurenci a pluralitu.

Programový profil je přitom výhradním jádrem tzv. „veřejnoprávnosti“, která by měla spočívat ve vytváření a uspořádání programové nabídky, kterou nedodávají na audiovizuální trh komerční televize. Cílem není soutěž s komerčními stanicemi o prodej diváka reklamním společnostem, nýbrž programový profil, zpřístupňující složitost sociálních i existenciálních kontextů, které ovlivňují hodnotové orientace, na nichž je založeno společenské vědomí a chování a sociální konsensus.

Odborná kritika opakovaně označuje tvorbu České televize za šedivou, neinspirativní, formálně konzervativní. To má ovšem své systémové příčiny.

Talent a invence jsou přirozeným jádrem každého díla. Jsou i rozhodujícím kapitálem institucí, které se zabývají tvorbou audiovizuálních programů. V České televizi je ovšem tvůrčí osobnost, tvůrčí záměr a invence zbožím s nejnižším stupněm hodnoty.

Mnohastupňové centralizované schvalovací řízení už od záměru dusí tvůrčí činnost. Chybí odpovědnost a kompetence udílená podle zásady subsidiarity. Pravidla totiž vymýšlejí lidé, kteří nemají s tvůrčím prostředím a jeho zákonitostmi žádnou zkušenost a o jejich pochopení ani neusilují.

Z této praxe se donedávna (alespoň dle mých zkušeností v oblasti hrané tvorby) relativně vymykala obě regionální studia ČT – Ostrava i Brno. Vztah autora, dramaturgie a rozhodovací autority působil (alespoň navenek) méně lhostejně a odcizeně. Zdá se, že restrukturalizace, která má vejít v platnost 1.1.2011, systémově zaválcuje pod kritérium jediného vkusu i tyto výjimky.

Byrokratickým strukturám je ve všech systémech vlastní touha vydobýt si na všech stupních maximum pravomocí (o něčem, či o někom rozhodovat). Složitě založená byrokratická struktura bez cizího přispění a dokonce bez zlé vůle jednotlivců sama o sobě generuje soběstačnost, osobní nezodpovědnost a klientelismus (stačí se v České televizi podívat na interní formulář potřebných podpisů pro začátek vývoje nějakého pořadu).

Ilustrací platnosti „Parkinsonových zákonů“ (…úředník stoupá v kariéře, jak přibývá jeho podřízených…) je již zmíněný tzv. „Plán restrukturalizace ČT“ platný od 1.1.2011. Schvalovací proces bude zřejmě pětistupňový s nadřazeným kolektivním rozhodovacím orgánem (programovou radou), nad nímž jsou ještě systémově zakotvené kompetence tzv. „ředitele všech ředitelů pod generálním ředitelem“ a následně ještě generálního ředitele samotného.

Příčinou vzniku kafkovsky složitého organizačního schématu je složení přípravných komisí a subkomisí, do nichž nebyl přizván ani (alespoň pro formu) jediný zástupce profesí, které program ČT reálně tvoří na základě uměleckého talentu, invence a profesních zkušeností (myslím tím režiséry, autory, dramaturgy, kameramany, architekty). Úředníci si zcela vystačili.

Pro aroganci moci je symptomatické, že koncepční materiál, který by měl ovlivnit chod a programové výstupy České televize na několik příštích let, nebyl podroben žádné veřejné diskuzi! Zcela ignorována byla tvůrčí i akademická obec i odborná kritika.

V panujících poměrech, které se rok od roku zhoršují, dochází k postupnému rozpadu integrity a sebevědomí tvůrců, kteří jsou vydáni na pospas brutální nerovné hře s nemúzickými byrokraty, kteří znají pouze jednoduchá ekonomistická a komercionalistická kritéria.

Jsem členem Evropské filmové akademie a každý rok vidím průřez tvorby, která v Evropě vzniká s mnohde dominantní producentskou podporou televizních stanic. Není náhodou, že se do výběru pěti nejvýše hodnocených filmů opakovaně nedostal český reprezentant. Stačí porovnat českou tvorbu 2009 s „Bílou stuhou“ (Rakousko/Německo - hlavní cena MFF Cannes), „Prorokem“ (Francie - velká cena MFF Cannes), či „Antikristem“. Všechny filmy, oceněné Evropskou filmovou akademií (EFA), byly koprodukovány významnou měrou, či dokonce zcela některou evropskou televizní stanicí.

Troufám si tvrdit, že ani jeden z těchto filmů by nevznikl v rámci unifikovaného mainstreamového vkusu na úrovni současného systému rozhodování v ČT.

V prestižním mezinárodním měřítku se stále ještě prosazuje český dokumentární film (O.Sommerová, H.Třeštíková). Dokument je sice v restrukturalizačním plánu uveden v souvislosti s programem ČT2 avšak v jednom chumlu s publicistikou, alternativní zábavou, edukací atd. V programovém zaměření ČT1 se s páteřní rolí velkého dokumentu nepočítá.

Citelná absence výrazné vzdělané osobnosti (osobností), která by dokázala vtisknout programovému profilu České televize charakter skutečně veřejnoprávní kulturní instituce, se promítá do podpory taneční soutěže, pokleslých estrád a seriálů středního proudu, které estetickou, inovativní a formální zajímavostí klopotně soutěží se seriály komerčních stanic.

(Bezduché, chaotické kopírování se symbolicky promítá do podtitulku ČT1, napodobujícího stupidní „Prima má talent“).

Náplní pojmu „veřejnoprávní“, (a tedy smyslem dodatkové daně – koncesionářského poplatku, s nímž v roční výši cca 7 miliard, resp. 6,8 mld. Kč. Česká televize hospodaří) by měla být tvorba původních AVD děl, hraných i dokumentárních, která vyjadřují složitost mezilidských vztahů a hloubku existenciálních a sociálních obsahů, a preferují originalitu forem sdělení, které jsou komerčním televizím, z důvodů jejich čistě ziskového založení, nedostupné.

Není náhodné, že reprizovaná „Česká soda“ působí i po deseti létech neobyčejně živě a kreativně, aniž v mezidobí vznikl pořad, který by jí mohl konkurovat. Se společností Fébio, F.Feniče, z jehož dílny byla také kupř. „Cestománie“, příznačně ČT přerušila spolupráci.

„Programové priority“ restrukturalizačního záměru ČT1 v tomto kontextu však zlověstně zahrnují záměr „posílit význam velkých zábavných pořadů, jež budou založené na silných, divácky zajímavých osobnostech“.
Na jiném místě pak: „…velkou nedělní dramatiku s dosud nepřesvědčivou sledovaností žánrově odlehčit (více komedií a detektivek) a současně ji zkvalitnit (raději méně a kvalitněji)“.

Napadla někoho z vedení ČT otázka, proč se v oblasti hrané tvorby tak spoře objevují pokusy ztvárnit a interpretovat velká literární díla – ve spektru od „klasiky“ (kdysi se natočil „Mário a kouzelník“ podle Th. Manna; „Balada o sedmi oběšených“ podle L. Andrejeva; „Něžná“ podle F.M.Dostojevského; „Modlitba za Kateřinu Horovitzovou“ podle A.Lustiga) až po myšlenkový a formální experiment (Jan Němec uvažoval o adaptaci „Proměny“ Fr. Kafky; Věra Chytilová chtěla natočit několikadílný film o Boženě Němcové)?

Podporovat chápání národní a evropské identity jen deklarativně, v publicistických pořadech, rozhodně nestačí. Kulturní identita, vyjádřená prostřednictvím uměleckých děl, nemá jen racionální, pragmatickou rovinu – ovlivňuje hlubší hodnototvorné vrstvy vědomí diváků. Hrané televizní filmy, obnažující evropskou kulturní tradici literární, stejně jako velké dokumenty Olgy Sommerové, či Heleny Třeštíkové umožňují divákovi nejen pasivně vnímat – je vtahován do rozporuplných, citově nabitých polemik se sebou samým. O sebe samého. O svou identitu. O smysl své existence.

Zdá se však, že ČT, zejména ČT1, s takovými díly do budoucna nepočítá.

„Nemůže být pochyb o tom, že kultura je v prvé řadě jevem hodnotovým, neboť každá kultura stojí na nějaké hierarchii hodnot a je jimi doslova prostoupena. Vlastně při každém zkoumání kultury se nemůžeme vyhnout axiologickým otázkám, neboť pojem hodnoty vždy byl a zůstává pro kulturologii ústřední poznávací kategorií. Bez vymezení této kategorie není prakticky žádná kultura definovatelná. Také je těžké ve světové vědě narazit na někoho, kdo se hodnotami nějak nezabýval. Pojem hodnoty se stal ve 20. století hlavním badatelským tématem, např. Pitirima Sorokina, Willyho Helpacha, Maxe Webera a dalších…“.
Radovan Rybář

II. Rada pro Českou televizi

Ne náhodou je v dopisu, který podepsaly reprezentativní autority v oboru literatury, filmu, divadla, podtržena věta: „…Instituce se sedmimiliardovým rozpočtem se zcela vymkla veřejné kontrole…“.

Veřejnou kontrolu by měla představovat Rada České televize, která je ovšem poskládaná podle klíče politických handlů někdejších stranických mediálních specialistů, a ve výsledku nutně nekompetentní. V horším případě vtahovaná do prosazování neprůhledných personálních a ekonomických zájmů (zpochybněné prodeje pozemků; pokus o svěření výběru koncesionářských poplatků soukromou společností, ve které by zůstávaly procenta z veřejných peněz; pozoruhodné manažerské platy a odměny; personální politika ve výjezdech na festivaly – kolik procent na výjezdech tvoří tvůrci a kolik byrokraté; transparentnost outsoursovaných finančních prostředků i věcného plnění soukromým subjektům mimo ČT a konečně různé poradenské služby, či personální audit – cca 23 mil. Kč).

Proč se politici dosud tak zásadně zpěčovali aplikaci systému, který bez problémů funguje v Německu, je z hlediska prosazování mocenského vlivu politických stran ve veřejnoprávní televizi srozumitelné.

Současná politická reprezentace by však měla z devastujících rozhodnutí předchůdců vyvodit závěry a přijmout řešení, která by napravila současný stav.

O způsobu uplatňování veřejné kontroly současnou Radou ČT svědčí způsob projednávání zmíněného dokumentu „Realizační plán restrukturalizace ČT“ z června 2010, který se nyní s požehnáním Rady naplňuje.

Rada akceptovala koncepci rozvoje ČT na několik dalších let, aniž se pozastavila nad tím, že materiál neprošel žádnou kritickou diskuzí zaměstnanců, tvůrců, akademické obce, odborné kritiky, respektabilních osobností umění a kultury.

Tento materiál byl po dlouhé měsíce deklarován jako „Tajný“ (mluvčí ČT sdělil na počátku roku, že obsah znají jen tři lidé ve vedení) a i na textu, který byl předložen Radě v červnu 2010 je podtitul „Důvěrné“.

Je obtížně pochopitelné, že Rada akceptovala projednání textů, které v kapitole ČT2 koncipovala a Radě předkládala Kateřina Fričová, avšak ředitelem ČT2 byl jmenován někdo úplně jiný (přičemž údajně někdo ještě úplně jiný, kdo by údajně nebyl „politicky průchodný“, naplňování koncepce fakticky připravuje). To se opakovalo obdobně v případě ČT24 – koncepci připravoval a představoval Radě Milan Fridrich, ředitelem byl však jmenován někdo jiný.

Věcně je z hlediska systému řízení i laikovi zřejmé potenciálně konfliktní postavení ředitele Vývoje a Výroby pořadů a ředitelů programových okruhů (především ČT1 a ČT2). Přestože formálně se v organizačním schématu nacházejí na různých úrovních řízení, z čehož by měla vyplývat hierarchie pozic, vzájemný vztah je fakticky obrácen opačnou kompetencí ve vztahu k finančním tokům.

Ve verbálně statistické rovině je na první pohled nápadné, že slova „kultura“, či „umění“ nepředstavují ani procento vůči „optimalizaci“, „restrukturalizačnímu procesu“, „efektivitě“, „parametrům“ atd. Sousloví „kulturní instituce“ v takto restrukturalizované ČT nemá místo. Jednou se vyskytuje slovo „filosofie“ – příznačně v souvislosti: základní filosofie zaměření kanálu ČT 4 – Sport.

Spíše než „filosofií“ zaměření sportovního kanálu by se Rada ČT měla zabývat analýzou dat ekonomické náročnosti tohoto kanálu vůči programům dokumentárním, edukativním a hraným. Vedení ČT a Rada ČT by se měly pokusit obhájit preferenci nákladného sportovního kanálu, když ve spektru chybí samostatný kanál pro děti; kanál pro současnou českou a evropskou dokumentární tvorbu (typ VIASAT HISTORY; SPEKTRUM; NACIONAL GEOGRAFIC) a evropskou uměleckou a experimentální audiovizuální tvorbu.

Počet ročně vyráběných titulů v oblasti hrané tvorby a velkých dokumentů v posledních létech dramaticky klesá. Generální ředitel ČT ve veřejných vystoupeních opakovaně zdůraznil, že vlajkovou lodí ČT bude původní dramatická tvorba. V restrukturalizačním záměru ČT1 se píše: „ČT1 je garantem zachování původní dramatické tvorby.“ V kapitole „Vývoj a Výroba pořadů“ zase stojí: „Původní dramatická tvorba je základním pilířem programu ČT, především ČT1…“.

Podle dostupných zdrojů ve všech třech studiích ČT (Praha, Brno, Ostrava) bude v roce 2011 vznikat maximálně 10 hraných titulů (méně, než polovina roku 2010)! Jsou pak pouze dvě možnosti – generální ředitel ČT vůbec netuší, co se v instituci jím řízené děje; anebo si z veřejnosti dělá legraci v naději, že jeho vyjádření stejně nebere nikdo vážně. A Rada ČT se tváří, že si naprostého nesouladu deklarovaných cílů a reality nevšimla.

Je-li z jakýchkoli důvodů zřejmé, že se finanční prostředky nedostávají, mělo být samozřejmostí omezit strukturu a rozsah programu v oblastech, které nepatří k dominantnímu zadání veřejnoprávní instituce.

Nedostatek finančních prostředků, který povede ve struktuře programu pro rok 2011 ke značnému navýšení reprízovaných pořadů a zároveň ke značnému snížení zásoby původních hraných televizních filmů a velkých dokumentů na další léta (patrně ve prospěch „velkých zábavných pořadů“ a několika „odlehčených“ titulů „velké nedělní dramatiky“ – citace z „Realizačního plánu restrukturalizace“), je nepochybně i důsledkem chybné rozvojové strategie, která vedla k extenzi počtu kanálů bez schopnosti odhadnout finanční limity.

Má-li být veřejná kontrola toho, co se v ČT děje s rozpočtem 7 miliard Kč. (resp. 6,8 mld. Kč) realitou a nikoli jen zastírací fikcí, musí Rada ČT veřejnosti zpřístupnit finanční analýzu, v níž budou jasně definované objemy prostředků, které ČT investuje do jednotlivých kanálů a do jednotlivých kategorií programů. Taková analýza je pro posouzení, jak ČT plní veřejnoprávní úlohu, zcela zásadní – vytváří přehled o hierarchii priorit.

Neméně důležité je zveřejnit souhrn prostředků investovaných do výroby vlastních programů a nakupovaných programů v rozpočtovém vztahu k celku oněch cca 7 miliard Kč. Jsem přesvědčen, že nezávislá ekonomická analýza by prokázala neúměrně vysoký nepoměr mezi programovou investicí (investicí do výsledného produktu) a disponibilními prostředky ČT.

Zásadním problémem České televize je soustavné narůstání kompetencí byrokratických, ekonomických a organizačních složek řízení, což má za následek zřetelné stírání rozdílu mezi strukturou a obsahem programu ČT1 a ČT4 a komerčních televizí. Stále zřetelněji zanikají rozdíly kritérií pro produkční a technologickou realizaci programů komerčních a veřejnoprávních.

Bude-li se ČT rozvíjet dále směrem k programové komercionalizaci, bude-li s trpným souhlasem Rady ČT sledovat pouze křivku propadu estetického vkusu a masového zájmu o plytké vztahové vzorce, hodné žánru, jemuž se za I. republiky říkalo „román pro služky“, vyvstane jednoho dne zcela logicky otázka, má-li v dnešním rozsahu ČT nějaké opodstatnění.

Pojem veřejnoprávnosti bude nakonec plnit pouze zpravodajství, publicistika, edukace a formáty pro minority – tedy programová náplň ČT24 a ČT2. Na takový programový rozsah veřejné služby je ovšem 7 miliard (resp. 6,8 mld.Kč.), tvořených až na zanedbatelné položky dodatečnou obecnou daní (koncesionářskými poplatky), velmi naddimenzovaným rozpočtem.

 Jiří Svoboda