K tomu bankám, investorům a ratingovým agenturám slouží propaganda jimi vlastněné mediokracie, následně zakoupení politici a ekonomové jimi přímo zaměstnaní. V době vypuknutí celosvětové ekonomické krize se jejich odbornost a znalost prokázala tím, že nebyli schopni tento jev vysvětlit a už vůbec ne aspoň zakoktat, jak z kaše z neoliberální prasklé bubliny ven, A jen málokdo může bez povytažení obočí vzpomenout slova o chřipce (slova Václava Klause o začínající globální krizi, že).

Zdrcené Řecko, zdrcení pracující

Vlastně cestu našli – v pavučinách věků oplantaných neoliberálních teoriích (na které se měly právě ostudnou gigantickou krizí rychle zapomenout, a chodit kanálem, neboť byly jejich ideovou příčinou) a s drzostí poplužního dvora tvrdí, že a vše mohou výdaje států, sociální systémy a ochrana námezdní síly zákonem. Překvapující je, že zejména země EU se k tomuto řešení přiklonily – škrtají a řežou sociální práva a omezují vůbec práva obyvatel – popírají totiž samotné základy Evropské unie a vracejí se do diuviláních dob Společenství uhlí a ocele. Klamáním veřejnosti chtějí dosáhnout – a nelze tvrdit, že v případě Řecka, se to u mnoha lidí nepodařilo – jak se Řeci vezli na rajské vlně flákačství a dluhů, které má někdo – my „poctiví“ pracanti - zaplatit. Lež jako věž.

Přes veškeré výhrady k řeckým nevýběrům daní a benevolentnímu sociálnímu systému – dluhy formovaly a utvářely především německé, francouzské banky a tolerance špiček Evropské unie. Ty využily lži řeckých vlád o hospodářském vývoji (resp. nesplněných maastrichtských podmínek pro přijetí eura) k té opakované lži kolosálního rozměru, která má odůvodnit ožebračení a ponížení obyvatel Řecka. "I tak bude ale Řecko nadále čelit střednědobým výzvám ohledně své solventnosti: jeho celkový dluh bude stále přesahovat 100 % HDP a bude čelit významným rizikům při implementaci rozpočtových a ekonomických reforem," píše ratingová agentura Moody's otevřeně svůj verdikt již před dvěma měsíci (27.7.2011). To, co nazývají ekonomickými reformami má pak konkrétní podobu – dvouciferní nezaměstnanost a u mladých Řeků mezi 18 až 25 lety dosahuje dokonce 40 procent. Pokud tedy EU a MMF vynaložily prostředky ze záchranných balíčků, tak nezachraňovaly Řeky. Nýbrž finanční grázly světového formátu - tímto se omlouvám za srovnání Jiřímu Graslovi, drobnému lupiči už dávno odvátého 19. století.

Peníze do bezedných kapes – občané to nejsou

Ostatně tzv. pomoc EU a MMF v gigoobjemu 110 miliard euro – dva biliony a šest set čtyřicet miliard korun, tedy více než dva roční HDP České republiky - rovněž nepůjde do provozu řeckého státu, nýbrž do sanování bank, úroků z dluhopisů (které investiční společnosti a spekulanti vyhnali do úrovně už prakticky nesplatitelné a opět druhotně ničící řecké hospodářství) a pokrytí ztrát investorů – jedním slovem konzervativci (Nečas) a neoliberály (Kalousek) tak milovaných „trhů“. Které jsou důležitější než zájmy občanů. Již dřívější miliardy zmizely jako stříkanec vody na rozžhavené pánvi. Socialistický premiér Papandreu se může přetrhnout v řezání sociálního státu a … nic. Nanejvýš zjistil, že Řecký stát má na provoz tak do konce října. Jejda.  A víme jaké kapsy na na další balík pomoci s mlaskáním čekají. "Toto je poprvé od začátku krize, kdy můžeme říct, že politici a trhy se dali dohromady," podotkl také šéf EK Barroso k výsledku mimořádné schůzky, kterou „experti“ označovali za klíčovou pro budoucnost eura. "Máme nyní velmi věrohodný balík," dodal bez uzardění ke červencové schůzce lídrů eurozóny. Další lež. A na konci bude stejně bankrot, protože budou tvrdit, že „to Řekové nezvládli“.

Je bez podivu, kterak se mlčí o Irsku. Tam se napumpovalo z EU okolo 85 miliard euro – výsledek je je stejně tak neefektivní jako neúčelný. Peníze schroupaly finanční struktury a všichni se (radši) nediví, proč není ostrovní země opět ekonomickým tygrem. Inu supernízké daně 12,5 procenta, o nichž sní Kalousek, a snížená sociální ochrana už tak nízké sociální úrovně, se jaksi do mustru škrtů nehodí – jedinou novou reformní novinou by patrně byla jen nějaká sofistikovaná forma otroctví nebo co. O Islandu, kde obyvatelstvo tvrdě v referendu odmítlo hradit ztráty britských a nizozemských bank se rovněž mlčí. Vláda ovšem občany obešla a slíbila ztráty bank nahradit i tak. Takhle se totiž nyní „demokraticky“ jedná. Jde o výběrový atak na nejslabší články. Dluhy USA či Japonska přesahují několikanásobně dluhy Ŕecka v porovnání na obyvatele a kromě drobného vyděračského varování ratingových firem – na velké si zase nedovolí tolik vyskakovat – se nic neděje, teda pardon, krize pokračuje.

Neoliberální recepty selhaly

A i když jsou tedy uplatněny doporučení kriminálních firem jako Moody´s, Standard and Poor´s, Fitch, spekulantů a dalších výlupků, ekonomiky se nehýbají. Kromě těchto uvedených nikdo nevydělává – sumy za rok, které vykazují jako čistý zisk, se pohybují u každé okolo půl bilionů dolarů - a krize přitom stále pokračuje. Není to divné? Neměli by se nad tím aspoň chvíli i Češi zamyslet? Světlé okénko - zavádění daní pro vysokopříjmové ve Španělsku - má spíš pachuť obav, že se vroucí sociální kotel v této zemi přeleje do revoluční vzpoury vůči vrchnosti a pokřivené demokracii.

Výsledkem už je, že se zhorší sociální a ekonomická situace pro lidi práce a pro mnohé překvapivě si to až do dna vychutná střední vrstva. Státy s vysokým dluhem řezaly a řežou a ekonomika se přitom neoliberálním receptu ani nehne. Všichni pak zírají, že spotřeba obyvatel prudce klesá, tím pádem dochází k poklesu výroby a dluhy (snižuje se výběr na daních) se zvyšují. Doporučení, že je třeba nejen řezat, ale přímo sekat dosahuje už i pro mnohé politiky úrovně, kdy začínají váhat.

Právě toto váhání – je to i snaha zachovat euro a následně Evropskou unii – je třeba využít v co nejtvrdším tlaku obyvatel na „svoji“ nikoli „jejich“ politickou reprezentaci. Je třeba politiky donutit ke zdanění bankovních transakcí, k regulaci spekulativního kapitálu a vrátit demokratické politice tu sílu, která o ekonomice rozhoduje. I za cenu demonstrací, stávek a občanského protivenství. Jinak si to strašlivě odskáčeme.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Jiří Kouda

novinář