Zástupci opozice a odborů, bohužel, rozšiřují mezi veřejnost obavy z nadstardu, který by měl dle jejich názoru vytvořit jakési dvoukolejné zdravotnictví. Podle těchto názorů bude mít úzká skupina bohatých privilegia v podobě špičkové zdravotní péče, zatímco ostatní občané se dočkají snížení kvality a dostupnosti. V poslanecké sněmovně dokonce zaznělo, že jsem se stal bin Ládinem českého zdravotnictví, který chce snad terorizovat pacienty. Chtěl bych tyto obavy důrazně odmítnout a vysvětlit filosofii navrhovaného reformního kroku.

Systém veřejného zdravotního pojištění se již několikrát dostal do krizového stavu, který se řešil „přiléváním“ peněz a nikoli systémovými kroky. Definicie nadstandardu je naopak součástí snahy zajistit dlouhodobě stabilní zdravotnictví a je jen jednou z mnoha úprav celého systému veřejného zdravotního pojištění. Lékaři umí velmi dobře hájit zájmy pacientů tak, aby každý z nich dostal dostatečnou a kvalitní péči. Pojištovny však musejí dohlížet na to, aby omezené prostředky zbyly na nemocné, kteří je potřebují nejvíce. Musejí být slušné a odpovědné vůči pacientům i poskytovatelům péče a mít prostor a nástroje na to, aby zájmy svých pojištěnců  opravdu hájily. Třeba i pod pohrůžkou sankcí, pokud některým neumožní dostat, na co mají nárok, a jiným odsouhlasí péči, která je zbytná, protekční a třeba i nadstandardní.   

Jsme svědky rychlého vývoje medicíny i rychlého růstu nákladů na špičkovou léčbu. Musíme si uvědomit, že ani sebedokonalejší zdravotnický systém v nejbohatších zemích nemá prostředky, které by zajistily tu nejlepší a nejmodernější léčbu úplně pro všechny. Vždy zde budou existovat určité limity a určitá rozhodování o rozdělování omezených zdrojů, které je ne vždy možno chtít od lékařů. Nelze ignorovat skutečnost, že určitý nadstandard, vzniklý spontánně a bez pravidel, někdy až za hranicí úplatku zde existuje, a bohatší zvýhodňuje  již v současné době. Považuji proto za daleko racionálnější, když si pravdu přiznáme, bohatším prostor pro šedou ekonomiku odebereme a umožníme jim platit za možnost nadstandardu. Ušetříme tak mj. i zdravotním pojišťovnám to, oč budou moci zvýšit standard pro všechny.  

Neoficiální standard je dán sazebníkem, zákonem o veřejném zdravotním pojištění a seznamem v přílohách zákona, kde se některé věci vyjímají a připlácejí se, jako např. stomatologické výkony. To, co my připravujeme, je jenom upřesnění a zprůhlednění tohoto systému. Prosazujeme, aby některé věci, které si dnes lidé platí pokoutně, byly placeny otevřeným způsobem. Nechceme pouze hotelový standard, ale i standard materiálový či standard přístrojový. Nikoliv však nadstandard na to, aby se mohlo předbíhat v pořadí čekatelů anebo vybírat si  konkrétního lékaře či  sestru. To bude ponecháno ojedinělým, ryze soukromým, ale z veřejného zdravotního pojištění nehrazeným zařízením, pokud si někdo bude chtít tento luxus plně sám zaplatit.

Uveďme konkrétní příklad standardu přístrojového. Odpůrci návrhu kritizují, že existují nemocnice, které dostávají od zdravotních pojišťoven uhrazený nadstandard ve formě operací na operačních robotech, které jsou mnohem dražší a z hlediska výsledku srovnatelné s operací klasickou. Již jsme zahájili šetření na úrovni zdravotních pojišťoven, budeme je volat k odpovědnosti, ale nebraňme nikomu, aby si zaplatil výkon na operačním robotu. Nesmí se však hradit z všeobecného zdravotního pojištění, čímž se „ochuzují“ skupiny obyvatel, o kterých opozice předstírá, že se jich zastává. Já se nízkopříjmových obyvatel zastávám doopravdy, a proto nechci, aby ze zdravotního pojištění dotovali privilegia těm, kteří mají „štěstí“, že si je na úkor jiných opatří.

Jinými slovy, nikdo nemusí mít z odlišení standardní a nadstandardní péče strach. Naopak, pokud chceme pro pacienty průhlednější prostředí, transparentnejší rozdělování zdrojů a férovější zacházení, jedná se o nutnou cestu.

Leoš Heger