Od roku 2008 v západní civilizaci akceleruje kumulace krizových jevů, z nichž některé jsou poměrně nové, jiné mají kořeny v obdobích předchozích, a další jsou spojeny se změnou paradigmatu, z něhož vyrostla naše civilizace v době osvícenství.

Posledně jmenovaný zdroj změn, tedy ten nejobecnější, je spojen se samotnou podstatou industriální civilizace, která vznikla v době osvícenství. Kromě toho, že byla založena na sekulární víře v nezastavitelný pokrok, tedy ve stálý ekonomický a vědecko-technický růst, byla též spojena se vznikem národních států, kapitalismu, liberální demokracie, občanské společnosti, moderních médií a vlády zákona.

Všechny tyto pilíře modernity jsou v krizi, včetně víry v pokrok, přetavené ekonomy do postulátů „růstu“. Jedním z hlavních důvodů pro tuto krizi je proces globalizace, který se od roku 1989, tedy od posledního velkého zlomu v moderních dějinách, týkal především hospodářství, komunikací a technovědy, ale téměř do sebe nezahrnul globalizaci politiky, tedy správy věcí veřejných.

Výsledkem je radikální rozpojení ekonomiky, fungující globálně, a demokratické politiky, fungující v rámci národních států, které se samy ocitají pod náporem globalizace. Převaha globálních trhů nad institucemi národních demokracií, byla jednou z příčin krize v roce 2008.

Globální kapitál, ponechaný slabými státy sám sobě, nejen zprivatizoval pod praporem údajné efektivity soukromého sektoru velké částí veřejných prostorů a statků v národních demokraciích, ale pustil se v globálním měřítku do potenciálně sebevražedných finančních operací, které vytvářely umělé bubliny. Když pak v roce 2008 některé tyto bubliny praskly, obrovské škody musely zaplatit „zprivatizované“ státy.

Označení „zprivatizované“ je na místě proto, že privatizace penzijních fondů, zdravotnictví a dalších dříve veřejných služeb, jakož i privátní bankovnictví, v podstatě nedaly politickým elitám západních států na výběr: musely neodpovědný finanční sektor zachránit obrovskými sanacemi ze státních rozpočtů pod hrozbou, že se jinak vypaří úspory i penze občanů.

Od okamžiku, kdy západní státy s pomocí tisíců miliard v podobě záchranných balíčků finanční trhy jakžtakž stabilizovaly, ovšem probíhá cosi jako válka mezi globálními finančními institucemi a národními státy.

Finanční trhy využily vysokého zadlužení některých států--způsobeného nejen předešlým utrácením na různé populistické programy a korupcí, ale i sanací ztrát soukromého sektoru po roce 2008--k útokům, které se na jedné straně mohou jevit jako racionální tlak na odpovědné hospodaření, ale zároveň jsou vlastně formou spekulativních útoků na pokladny celých, i těch největších států.

Pouhé čtyři roky po krizi roku 2008 stojí tudíž svět na pokraji krize potenciálně mnohem větší. Jakkoliv se za tlakem na jednotlivé státy a dokonce celé nadnárodní integrační celky skrývá zdánlivě „jen“ snaha trhů donutit s pomocí ratingových agentur státy k finanční odpovědnosti, způsob, jakým se to děje, je v podstatě podřezáváním větve, na níž, obrazně řečeno, sedí celý náš systém.

Je totiž jasné, že slabá a pomalá politika národních států i jejich nadnárodních integračních entit, nemůže tlaku globálních finančních trhů dostatečně rychle vyhovět, což vytváří reálné nebezpečí bankrotů nejen celých států, ale například i eurozóny. Dojde-li ovšem k takovým krachům, či velkému (světovému či evropskému) Krachu, odnesou vypuknuvší chaos finanční trhy úplně stejně jako státy a může se začít hroutit celý mezinárodní systém. Tato hrozba se s nástupem roku 2012 bohužel nejeví jako nereálná.

Druhým zdrojem nestability, který může z roku 2012 učinit rok „revoluční“, je vzrůstající nespokojenost stále většího počtu lidí s liberální demokracií v kontextu všudypřítomné nadvlády peněz. Různá hnutí „rozhořčených“ a „Okupujte Wall Street“ v roce 2011 byla nejspíš jen začátkem „povstání ulice“ proti tomu, co stále více lidí vidí jako nespravedlivé nerovnosti v distribuci bohatství a jako vyvlastnění demokracie velkým kapitálem.

Ačkoliv výše zmíněná hnutí jsou často kritizována za to, že prý nemají program, ve skutečnosti je v obecné rovině jejich program jasný: rovnoměrnější distribuce bohatství v kapitalistických společnostech skrze daňové systémy i další nástroje, a hledání takových forem demokracie, které učiní demokratický proces méně závislý na moci peněz.

Jakkoliv časopis Time jmenoval coby osobnost roku anonymního „protestujícího člověka“, protesty rokem 2011 nekončí. Ve skutečnosti existuje značný potenciál, že protestní hnutí v roce 2012 ještě zesílí, a situace může v lecčems připomínat zejména rok 1968.

Pokud jde o specifické příčiny pravděpodobného „revolučního“ pnutí v roce 2012, patří k nim nejenom celá řada konkrétních projevů výše zmíněných obecnějších příčin, ale i mezinárodní situace.

Potenciálně velkou politickou nestabilitu vyvolají nejrůznější, poměrně drastické rozpočtové škrty v evropských zemích i v USA. Lze očekávat stávky, protesty, a bohužel v mnoha případech i fašizaci zproletarizovaných částí dříve stabilních středních tříd.

Pokud by navíc došlo k bankrotu v jedné nebo více ze zemí, kterým ratingové agentury s takovou lehkostí snižují hodnocení, a tím jim ztěžují přístup k penězům na mezinárodních finančních trzích, je dost pravděpodobné, že dojde v celkově oslabeném, a navzájem provázaném finančním systému, k řetězové reakci. Tato hrozba není v roce 2012 nereálná, přičemž by takový vývoj nepochybně ještě umocnil sociální nestabilitu.

Ještě nebezpečnější potenciál se skrývá v případném krachu celé nebo časti eurozóny. Tento vývoj by docela jistě měl celou řadu „nezamýšlených dopadů“, které by zásadním způsobem destabilizovaly nejen světovou ekonomiku, ale také politiku jednotlivých států. Jakkoliv velké evropské země udělají téměř cokoliv, aby takovému vývoji zabránily, není tento scénář v kontextu výše zmíněné „války“ mezi globalizovanými finančními trhy a neflexibilní politikou národních států i celé Evropské unie nereálný.

V lepším případě by v takovém katastrofickém scénáři hrozilo zásadní přerýsování parametrů evropské integrace, tedy například rozdělení EU či eurozóny, v horším nikým nekontrolovaný chaos a rozpad EU. Ti, kdo se na takový scénář těší, mají evidentně malou představivost, pokud jde o možné politické následky.

Je ovšem na druhou stranu možné, že právě nebezpečí takového vývoje učiní rok 2012 památným tím, že se EU konečně posune k užší politické integraci, a de facto vzniknou zárodky evropského „superstrátu“.

Bohužel ale vstupujeme do roku 2012 spíše s potenciálem velkých mezinárodních krizí, nejenom v EU. Mezi hrozbami bude situace v Iráku i Afghánistánu, potenciální útok na Irán, vývoj v Egyptě, nebo nestabilní situace v jaderném Pákistánu. Revoluční kvas, který souvisí s novými komunikačními možnostmi, jako jsou Facebook a Twitter, má slušný potenciál zesílit v Rusku v době prezidentských voleb. Nespokojenost s autoritářským systémem je na vzestupu i v Číně.

Se všemi výše zmíněnými naakumulovanými trendy se rok 2012 tak stále více jeví ne přímo jako „konec světa“, který se stal v souvislosti s rokem 2012 součástí populární mytologie, ale jako možný počátek velkých historických změn.

Jiří Pehe