Můžete nám k němu něco říct pane Zbořile?
„Samozřejmě a velmi rád, protože jsem byl také jedním z jeho žáků, i když v dobách kdy už pomalu odcházel z aktivní činnosti. Vlastně bychom měli říct - byl „ odsunut“. Dokonce jsem v té době za ním docházel. Už když nepřednášel na Filosofické fakultě, ale byl ředitelem Střediska Ibero-amerických studií, kterým dodával lesk svým neuvěřitelným rozhledem po světových dějinách. Rád ale takí používal pojem obecné dějiny, do kterých zahrnoval velká témata pozdního středověku a raného novověku,“ říká v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.
Trochu o životě Josefa Polišenského…
„Pan profesor Polišenský (1915-2001) byl neuvěřitelně vzdělaný člověk. Byl perfektně jazykově vybavený, ale nemohl si vybrat dobu, do které se narodil. Bylo to uprostřed první světové války. Svoje studia zahájil v třicátých letech a rychle ukončil v předvečer světové války druhé. Velké Británii po válce získal bakalářský klobouk a pak se věnoval učitelské a badatelské činnosti na Moravě. Byl dlouholetým profesorem na univerzitě v Olomouci než přešel na Karlovu univerzitu, na Filosofickou fakultu. Možná, že bychom si mohli někdy připomenout s kým se kdy setkal. Asi nejdůležitější byla generace jeho učitelů, která pak částečně skončila v zapomnění nebo v emigraci. Profesor Odložilík byl například jeden z jeho velkých mentorů i po svém podchodu do emigrace, jehož knihovnu opatroval ve svém semináři.
Polišenský, familiérně oslovovaný Poly, měl neuvěřitelný tematický záběr. Já jsem se s ním setkal, když mě vybízel, abych napsal životopis José Rizala, filipínského národního hrdiny, k němuž našel prameny v litoměřickém Státním archivu a napsal o něm a jeho příteli Ferdinandu Blumentrittovi první článek do ČSČH. Já jsem díky tomu později narazil na pozůstalost jednoho z jeho synů (Konráda) a musím se přiznat, že díky své povrchnosti jsem Polišenského zadání nesplnil. Naštěstí paní doktorka Vasiljevová, myslím, už v době svého penzionování v devadesátých letech 20.stol., toto téma důkladně zpracovala,“ pokračuje Zdeněk Zbořil.
Poučení i pro současnou generaci historiků…
„Josef Polišenský se zabýval dlouhá léta studiem Jana Amose Komenského. Samozřejmě třicetiletá válka bylo jeho velké téma, ale seznam bibliografie jeho prací je neuvěřitelný. Možná by stálo za to, aby seznam jeho prací byl publikován mnohem častěji než v nějakém úzce odborném časopise.
Rád na něj vzpomínám a musím říct, že to byl velký příklad pro mladé studenty a mladé badatele jeho důrazem na klasická studia historiografická a jejich metodologii. Bez archivu to u něj nešlo a také nám dovolil, převzít jeho oblíbený citát z Divadla veškerenstva věcí Jana Amose Komenského „….a dosvědčuji dále, že jsem neudělal tolik, kolik jsem chtěl, a nebo dokonce kolik jsem mohl, a to pro nedostatek času, nouzi o pomůcky a pro různá jiná zaměstnání“.
To je memento, které by si mohli vzít mnozí současní čeští historici poletující po povrchu historické vědy a rozsévající historiografický prach po všem možném jenom proto, aby zakryli svoji neznalost a svou nedostatečnou erudici a přípravu badatelskou. Ale které je mementem pro historiky, podle mého názoru, opravdu věčným,“ dodává Zdeněk Zbořil.
Podrobnější analýzu si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru Zdeňka Zbořila pro Prvnizpravy.cz
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
