Můžete nám k tomu něco říct pane Zbořile?
„Musím se přiznat, že nejenom v paměti jsem hledal a snažil jsem se najít, co to bylo za událost v nějaké encyklopedii nebo dějinách a datech. Běžně se uvádí, že 14.října 1918 na Smíchově, na Kostelním náměstí, jak se původně jmenovalo, došlo z podnětu Socialistické rady k vyhlášení generální stávky a po zprávách ze zahraničí také snaze proklamovat Československou socialistickou republiku rad. To bylo pro sociální demokracii trochu neobvyklé, protože jejím jménem zde vystupoval Bohumír Šmeral, známý nikoliv snad jako agresivní odpůrce, ale politik, který nesouhlasil s vytvořením samostatné České nebo Česko-Slovenské republiky. I u něho docházelo k postupné změně názorů, které byly ovlivněny i rozdílnými představami o samostatnosti mezi domácím a zahraničním odbojem. Po neúspěchu generální stávky byl Šmeral nucen opustit Socialistickou radu a také se zde objevil jeden z charakteristických rysů socialistického hnutí – který je u socialistických stran ve všech evropských zemích typický. Je to asi věčný spor mezi světovou a národní revolucí, mezi celoevropskou nebo světovou organizací pod heslem „Proletáři všech zemí spojte se“ a mezi národní orientací, pro kterou bylo typické hlasování socialistů v Rakouské c.a.k. monarchii nebo v císařském Německu ve prospěch válečných úvěrů v roce 1914 a zaujetí militantního postoje na straně ostatních politických sil ve většině evropských zemi,“ říká Zdeněk Zbořil v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Jak to dopadlo a proč „rady“…
„Demonstraci rozehnaly policejní a vojenské jednotky rakouské armády, většinou složené v pražské posádce z maďarsky mluvících vojínů, došlo k tomu 14 dní před vyhlášením československé samostatnosti 28. října 1918.
„Musím se přiznat, že nejenom v paměti jsem hledal a snažil jsem se najít, co to bylo za událost v nějaké encyklopedii nebo dějinách a datech. Běžně se uvádí, že 14.října 1918 na Smíchově, na Kostelním náměstí, jak se původně jmenovalo, došlo z podnětu Socialistické rady k vyhlášení generální stávky a po zprávách ze zahraničí také snaze proklamovat Československou socialistickou republiku rad. To bylo pro sociální demokracii trochu neobvyklé, protože jejím jménem zde vystupoval Bohumír Šmeral, známý nikoliv snad jako agresivní odpůrce, ale politik, který nesouhlasil s vytvořením samostatné České nebo Česko-Slovenské republiky. I u něho docházelo k postupné změně názorů, které byly ovlivněny i rozdílnými představami o samostatnosti mezi domácím a zahraničním odbojem. Po neúspěchu generální stávky byl Šmeral nucen opustit Socialistickou radu a také se zde objevil jeden z charakteristických rysů socialistického hnutí – který je u socialistických stran ve všech evropských zemích typický. Je to asi věčný spor mezi světovou a národní revolucí, mezi celoevropskou nebo světovou organizací pod heslem „Proletáři všech zemí spojte se“ a mezi národní orientací, pro kterou bylo typické hlasování socialistů v Rakouské c.a.k. monarchii nebo v císařském Německu ve prospěch válečných úvěrů v roce 1914 a zaujetí militantního postoje na straně ostatních politických sil ve většině evropských zemi,“ říká Zdeněk Zbořil v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Jak to dopadlo a proč „rady“…
„Demonstraci rozehnaly policejní a vojenské jednotky rakouské armády, většinou složené v pražské posádce z maďarsky mluvících vojínů, došlo k tomu 14 dní před vyhlášením československé samostatnosti 28. října 1918.
Zajímavé možná pro někoho je, že tehdy populární slovo „rada“ neboli „sovět“ je od té doby chápán i jako nový typ politické instituce. Toto pojmenování se objevuje už v Rusku v roce 1905, během prvního pokusu o revoluci pod vedením Lva Davidoviče Trockého dělnického sovětu v Petrohradu. Také se trochu zapomíná na to, že pojem „rady“ se u nás nikdy nevžil, ačkoli jsme používali pojmenování Sovětský svaz neboli Svaz sovětů, Svaz rad, který ve Východní a Střední Evropě si podrželi jenom Poláci v pojmenování Sovětského svazu jako Swoinzek radziecki, a teprve později postupně přešel v názvech institucí Evropské unie,“ připomíná Zdeněk Zbořil.
A sociální demokracie…
„Ale co snad je důležitější - byl to tehdy také první významný rozkol uvnitř sociální demokracie, který doprovází tuto stranu bez ohledu na politický režim, ve kterém se nacházely, až do současnosti. Různá křídla, která se orientují na spolupráci se sociálními demokraty v zahraničí (v Rakousku, Rusku a Německu) jsou někdy až komicky pojmenovávaná, protože dochází k omylům v hledání politiky - od Komunistické Internacionály po národní socialismus. Dokonce i v první fázi zrodu německého nacionálního socialismu, roztržky s Národní socialistickou stranou Československou, kterou demonstruje osoba Emanuela Vajtauera (anarchisty, komunisty, národního socialisty a nakonec kolaboranta s nacisty, a tak dále), až po politické procesy v padesátých letech, kdy jsou členové ČSSD odsuzováni po roce 1948 do vězení a jiní se stávají vysokými funkcionáři KSČ, Národní fronty a mají zastoupení v Národním shromáždění. Koneckonců to pokračuje až po tu situaci okolo roku 1989, kdy se obnovuje ČSSD, přicházejí do ní sociální demokrati, do té doby chránění Národní frontou nebo bývalí komunisté vyloučení z KSČ po roce 1968. Okamžitě se v jakémsi utajení před veřejností ČSSD dělí na křídlo, které je jednoznačně proevropské a koketuje s myšlenkou IV. Internacionály a na sociální demokraty, kteří v této době shodou okolností vytvářejí tu nejslabší skupinu v reformované straně odpadlíků z Občanského fóra. Někteří dokonce odcházejí nebo opouštějí sociální demokracii a jsou orientováni na národní zájmy, ať už nově definované, nebo jsou tyto jejich definice plné omylů, protože se mění struktura společnosti a ČSSD jako strana hájící od 19. stol. dělníků se mění ve stranu státních zaměstnanců. Lidový dům a tradiční značka přestávají být atraktivní, i když se opět objevuje národní akcent určité skupiny, kteří jej chtějí hájit i v nadnárodní Evropské unii,“ dodává Zdeněk Zbořil.
A sociální demokracie…
„Ale co snad je důležitější - byl to tehdy také první významný rozkol uvnitř sociální demokracie, který doprovází tuto stranu bez ohledu na politický režim, ve kterém se nacházely, až do současnosti. Různá křídla, která se orientují na spolupráci se sociálními demokraty v zahraničí (v Rakousku, Rusku a Německu) jsou někdy až komicky pojmenovávaná, protože dochází k omylům v hledání politiky - od Komunistické Internacionály po národní socialismus. Dokonce i v první fázi zrodu německého nacionálního socialismu, roztržky s Národní socialistickou stranou Československou, kterou demonstruje osoba Emanuela Vajtauera (anarchisty, komunisty, národního socialisty a nakonec kolaboranta s nacisty, a tak dále), až po politické procesy v padesátých letech, kdy jsou členové ČSSD odsuzováni po roce 1948 do vězení a jiní se stávají vysokými funkcionáři KSČ, Národní fronty a mají zastoupení v Národním shromáždění. Koneckonců to pokračuje až po tu situaci okolo roku 1989, kdy se obnovuje ČSSD, přicházejí do ní sociální demokrati, do té doby chránění Národní frontou nebo bývalí komunisté vyloučení z KSČ po roce 1968. Okamžitě se v jakémsi utajení před veřejností ČSSD dělí na křídlo, které je jednoznačně proevropské a koketuje s myšlenkou IV. Internacionály a na sociální demokraty, kteří v této době shodou okolností vytvářejí tu nejslabší skupinu v reformované straně odpadlíků z Občanského fóra. Někteří dokonce odcházejí nebo opouštějí sociální demokracii a jsou orientováni na národní zájmy, ať už nově definované, nebo jsou tyto jejich definice plné omylů, protože se mění struktura společnosti a ČSSD jako strana hájící od 19. stol. dělníků se mění ve stranu státních zaměstnanců. Lidový dům a tradiční značka přestávají být atraktivní, i když se opět objevuje národní akcent určité skupiny, kteří jej chtějí hájit i v nadnárodní Evropské unii,“ dodává Zdeněk Zbořil.
Podrobnější analýzu si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru Zdeňka Zbořila pro Prvnizpravy.cz.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
