Prý  severoamerikánské tajuplně zpravodajské služby se domnívají, že ruský vůdce Vladimir Putin je sice v konečném důsledku zodpovědný za smrt opozičního vůdce Alexeje Navalného v arktickém vězeňském táboře v polovině února 2024, ale nedal k ní pokyn. Napsal to list Wall Street Journal.

Navalnyj nepředstavoval maso, které je třeba odstranit, protože byl obtěžující, ale relativně bezvýznamný. Nebyl opozičním vůdcem, ale jenom opoziční e-figurou. Jeho vliv mezi obyvateli Ruské federace byl malý. Názorově patřil na okraj opozičního spektra. Opozičním vůdcem byl jenom v tzv. západním tisku.

Kdysi dávno v únoru 2021 tehdejší senátor Jaroslav Doubrava v jednom textu na téma Navalnyj, napsal: „V souvislosti s komediantem Navalnym připomenu slova vrchního velitele Armády ČR a tudíž i prezidenta, Miloše Zemana. 31. ledna pro Press klub Frekvence 1 uvedl: „… s tím Navalným je to naprostá šaškárna. On je vydáván za bojovníka za demokracii, ale přečetl jsem si v Monitoru, že zaprvé, podpořil anexi Krymu, zadruhé, účastnil se celé řady nacionalistických pochodů, a zatřetí, podporoval stalinské deportace například u Čečenců. A ještě by se našlo několik dalších věcí, takže co je to za bojovníka za demokracii? Myslím si, že je to ruský nacionalista, nic proti tomu, ale neměl by předstírat, že patří k politikům, kteří jsou proti Putinovu režimu. On je totiž jenom proti Putinovi, a to je zatraceně velký rozdíl. Možná proto, že by chtěl být na jeho místě sám.“

O rok dříve, v roce 2020, prý došlo ke dvěma pokusům o otravu Navalného. V českém mediálně - politickém prostředí to je bráno jako něco, co se skutečně stalo, ale nebylo to reálně potvrzeno.

Západní propagandisté vkládali do Navalného velké naděje. Ukázala to např. Lilija Ševcovová, ruská politoložka a bývalá spolupracovnice amerických Brookings Institute a Carnegieho nadace, kterou nelze považovat za milovnici Putina. V rozhovoru uveřejněném v českém překladu (Literární noviny, 22. 2. 2018 v článku „Putin nechce Ameriku dráždit“) uvedla: „…Navalnyj je v ruském politickém životě novým jevem, bez ohledu na to, že byl prakticky vytěsněn z legálního politického pole. Liberálové s ním mohou v celé řadě otázek nesouhlasit, ale je třeba přiznat, že je zatím jediným představitelem politického společenství, který má možnost ovlivňovat nové politické pokolení v Rusku…“

Ševcovová patřila k bytostem doufajícím, že zaměřením na internetová média Navalnyj na sebe navalí nezkušenou mládež. Navalnyj se jevil jako instantní hrdina. Stačilo ho něčím ideologickým zalít a on z instantní podoby člověka nabobtnal do podoby zapáleného aktivisty.

Traduje se, že Navalnyj byl původně ateista, ale později se stal členem ruské pravoslavné církve. Řekl, že když se obrátil k pravoslavné církvi, cítil se "součástí něčeho velkého a univerzálního“, ale z politického pohledu šlo o potenciální otevření cesty k politickému konzervativnějšímu proudu.

O politickém znásilňování mládeže

Jacques Baud, bývalý plukovník generálního štábu a bývalý člen švýcarské strategické rozvědky, jenž spolupracoval s NATO a OSN, je známý kritickým pohledem na podivnou válečnickou západní politiku. Na téma Navalnyj napsal před rokem knihu. V jednom rozhovoru (Alexej Navalnyj: Skutečný příběh, 1. června 2023, www.thepostil.com/alexei-navalny-the-real-story/) upozornil i na fenomén zneužití mládeže:
„Stejně jako ostatní postavy vybrané Západem (jako Juan Guaidó ve Venezuele nebo Světlana Tichanovská v Bělorusku) vytváří obraz nového, dobře vypadajícího, mladšího a dynamičtějšího vedení. Je velmi aktivní na sociálních sítích, kde má drtivou většinu svého publika. Promlouvá proto k mladému publiku (převážně ve věku 15-30 let), které je velmi citlivé na západní propagandu na sociálních sítích…“

Baud upozorňuje na velmi relativní míru popularity Navalného. „Obecně řečeno, ruská veřejnost je náročnější než západní veřejnost a tradičnější ve svých preferencích. Proto oslovuje veřejnost, která není příliš politicky aktivní. Na Západě máme naprosto mylné vnímání jeho významu na domácí politické scéně… Západ přeceňuje všeobecnou podporu této marginální opozice.

S jistým nadhledem lze říci, že budoucnost Ruské federace a USA do jisté míry závisí na tom, zda ruská či severoamerická mládež bude ta blbější, internetově více zdegenerovaná než ta druhá.

Zbygniew Brzezinski považovaný za šedou eminenci americké zahraniční politiky v poslední kapitole knihy „Velká šachovnice“ (s. 213 českého vydání) viděl vyhlídky USA jako mocnosti bledě: „…kulturní změny v Americe zřejmě nebudou v souladu s trvalým vykonáváním imperiální nadvlády v pravém slova smyslu, neboť to vyžaduje vysoký stupeň ideové motivace, intelektuální angažovanost a živé vlastenecké cítění. Avšak hlavní proud americké kultury se stále víc upíná na masovou zábavu, v níž naprosto převažují témata orientovaná na osobní hédonismus a na únik od společenské zodpovědnosti…“

Bažina interpretací je k ničemu

Jakýkoliv životopis Navalného bude zavalen návaly interpretací a drobných zamlčení. Nejlehčí způsob jak útočit na režim je navalit se do protikorupčního boje. Zdary a nezdary jsou v tomto boji nepodstatné, protože protikorupční boj je jenom politickým křovím na cestě k popularitě a k moci. Platí to celoplanetárně.

Také soudy s politikusem, aktivistou a s jinými známějšími bytostmi jsou zdrojem různých interpretací a drobných zamlčování.

Např. v kauze Yves Rocher česko-wikipedično vytrousilo kolem případu Navalného a jeho bratra: „Dne 30. prosince 2014 dostal podmíněný trest v délce 3,5 roku... Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodl 16. října 2017, že v případě obou bratrů došlo ve věci údajné zpronevěry ve firmě Yves Rocher k právnímu pochybení a byli odsouzeni neprávem. Soud má (zaplatit) … za právní výlohy a odškodnění… Ruský soud pochybení odmítl….“

Baud naopak upozornil: „Oleg a Alexej Navalnyj se proti soudnímu rozhodnutí odvolali k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) s tím, že rozsudek byl politicky motivovaný. Na rozdíl od toho, co tvrdí některá západní média, ESLP tento rozsudek nezrušil, protože nesoudil podstatu případu, ale jeho formu. Dne 17. října 2017 vydal ESLP svůj rozsudek, kterým oběma bratrům částečně vyhověl v určitých právních otázkách a dospěl k závěru, že ruský soudní systém by jim měl vyplatit odškodnění. Odmítl však tvrzení, že jejich odsouzení bylo politicky motivované (bod 89)…“
(Poznámka: Baud poukazuje na jeden bod rozsudku (viz https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-177665).

Bažina interpretací navalená na bytost zvanou Navalnyj je nakonec k ničemu, protože ať živý či mrtvý, byl to jenom sluha politiky. CIA ví, že i mrtvola Navalného je dobrým propagandistickým kšeftem.

Baud k Navalnému poznamenal: „Západní média ho prezentují jako "vůdce" opozice v Rusku. Nicméně i ověřovatelé faktů z velmi atlantických francouzských novin Libération uznali, že je prostě jenom nejviditelnějším protivníkem. Je součástí takzvané "mimosystémové" opozice, složené z malých skupin, které se často nacházejí na extrémní pozici politického spektra, které jsou příliš malé na to, aby vytvořily strany…“

Baud jízlivě upozornil na jeho jediný skutečný úspěch: „V roce 2010 byl Navalnyj na doporučení Garryho Kasparova pozván do Spojených států, aby se zúčastnil programu Yale World Fellows. Jedná se o 15týdenní ne-vysokoškolský vzdělávací program na Yaleově univerzitě, nabízený cizím státním příslušníkům, identifikovaným americkými neokonzervativci jako "budoucí vůdci" ve svých zemích. Je to jeho jediné pověření a jeho jediný skutečný "úspěch…“.
(Poznámka: Po odchodu do šachového důchodu se Kasparov věnuje politice. Založil v Rusku hnutí Sjednocená občanská fronta a byl členem protiputinovské koalice Jiné Rusko. V roce 2008 chtěl kandidovat v prezidentských volbách, ale nějak mu to nešlo a odstoupil. Nakonec oznámil v červnu 2013, že prý ze strachu z pronásledování, opouští Rusko a zahnízdil v New Yorku, později i kdesi v Chorvatsku.)