Nevím přesně, kdo s tím začal, ale poprvé jsem si toho všiml u pana Železného, a také nebylo možné si nevšimnout slušivé bradky u tolik oblíbeného Karla Gotta, potom to byla téměř epidémie brad, bradiček a strnišť, která, zdá se, dosud řádí. Tento vir je nevybíravý, dokonce napadl dva naše vrcholné politiky, navíc odpůrce na kordy, – starého premiéra Babiše i jeho nástupce Fialu. Ale je tu dále celá řada známých, oblíbených i neoblíbených, tváří. Zvlášť se mi zamlouvá nová vizáž pana Bendy, který tím chtěl zřejmě dát najevo, jak nerušeně dokázal celoživotně prožít svá léta v poslaneckých lavicích - od mladičkého holobrádka až po poněkud zarostlého znuděného muže na prahu stáří.

   

Kladu si otázku, co bylo, jak říkají Angličani a Američani, naši ochránci, učitelé a jazykoví poradci, tím kohoutkem, který spustil. Jednu opověď jsem našel u proslulého fyziologa a lékaře  Vladimíra Bechtěreva, který doplnil a rozšířil Pavlovův objev podmíněné reflexe tím, že jej aplikoval na celé skupiny lidí. Zjistil totiž, že v dějinách národů a kmenů se vyskytují kolektivní reakce, jejichž spouštěcí kohoutek je často záhadný. Jako příklad uvedl natírání střech kostelů na modro, nikdo neví, která vesnice s tím začala, ale brzy se střechy všech kostelů v kraji modraly nebeskou barvou. Závažnějším jevem z dějin záhadné Rusi bylo stěhování celých vsí na jih - k řekám. Co s tím mají společného nějaké řeky (asi u nich řádilo sucho) a proč se vesničani pohnuli bez příkazu církevní i světské vrchnosti, na to se nepodařilo odpovědět.        

Nabízejí se i jiná objasnění - zejména teorie napodobení, která zaměstnávala mistry řecké filosofie Platona a Aristotela; mimesis považovali za jednu ze základních vlastností člověka, zvláště za zdroj umělecké tvořivosti projevující se v napodobování předmětné skutečnosti v malbě a sochařství. Proti tvůrčí činnosti je napodobování vnějších gest, pohybů, tělesného jednání věcí pasivní, odvozenou, svědčící o závislosti a nepůvodnosti. Kdybychom fenomén brad a strnišť měli důkladně prozkoumat, museli bychom se pana Železného zeptat, co ho k této nápadné změně vizáže přivedlo. Jistě te nemusel být zrovna konkrétní příklad, bezpochyby ne Leninův ani Masarykův. Pravděpodobně vás napadne, že jde o módu. Ale tu organizují specialisté, ve hře je mnoho peněz a nutnost stálé změny. Nemyslím, že by naše obradkované celebrity měly chuť se zítra opět začít holit a pozítří toho zase nechat.           

Pokusme se tedy odhadnout nebo vypátrat příčinu tohoto jevu náležejícího do kategorie kolektivní reflexe. Nabízí se několik možností. Třeba: pan Železný mladší se chtěl zviditelnit, odlišit, vypadat starší. To není žádný zanedbatelný motiv. Například dredy pana ministra Bartoše vznikly zcela jistě z tohoto popudu, navíc nákladná úprava vlasů ukazuje, že tento dredman nemá nic společného s mešťáky a bařtipány; jako pirát se mohl odlišit páskou na oku, ale to by bylo, uznáte, nepraktické. Dredy mají i pro špičkového politika jednu velkou výhodu: i když bude prosazovat ty nejměšťáčtější, přímo velkokapitalistické názory a zákony, nebude to tak nápadné, a voliči reagující na vnější znaky (žijeme přece v době reklam a značek), se dají snadno zmást – podobně, jako si Karel Schwarzenberg v době prezidentské kampaně nasadil číry, aby získal hipíky, rokery a jinou odbojnou mládež. Další osobou, která dozajista patří do této řady, je pan profesor Vladimír Franz, skladatel (ne nějaký hej nebo počkej muzikant); on by jistě nepotřeboval tak drastickou proměnu své bílé tváře v tíseň vzbuzující, do nemožnosti potetovanou tvář divocha z Amazonie, aby si ho lidé všimli a přisoudili mu zvláštní či vyšší společenský status – vždyť má navíc ještě titul JUDr.                                            

Je stará pravda - když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž. Toto přísloví dosvědčí neholená tvář našeho oblíbeného moderátora a herce pana Erbena, který se tím snaží zastřít své nestárnoucí dětské vzezření. Tím se samozřejmě ocitá zcela mimo probírané případy a typy. Extra třída.