Příkladem takové události, přicházejícího jakoby z jiného světa, odněkud z pekla nebo z neznámých hlubin zla, je případ masového vraždění na Filosofické fakultě. Co ještě k této rok staré tragédii říci? Když jsem o ní před rokem psal, konstatoval jsem, že potenciálnímu vrahovi neměla být prodána útočná zbraň vysoké technické kvality – v pokynech pro prodejce je zřetelně psáno, že občan může dostat zbraň pouze k osobní obraně. Ministr Rakušan na tento argument odpověděl, že se nechce zabývat tím, co by kdyby. Ale je zřejmé, že kdyby se vrah nedostal k útočným zbraním, nikdy by nemohl pozabíjet tolik lidí.
Prvnizpravy.cz - Mojmír Grygar: Co se skrývá za fasádou masového vraždění?
Při uvažování o zmíněné otázce jsem se vrátil k jednomu ze základních paragrafů naší Ústavy: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ S tím nelze nesouhlasit, ale tato formulace a mnohé další paragrafy mají ráz právní šablony. Nic víc. Vím, že zákony nemohou zachytit všechny variace lidského jednání. Ale na druhé straně ten, kdo je při hodnocení konkrétního činu odkázán na Ústavu a nebere v úvahu základ právních norem, totiž obecné vědomí o tom, co se nesmí dělat, čeho se má člověk vystříhat, co je tedy v rozporu s obecně uznávaným povědomím, takový člověk vypadá někdy jako slepec, který je odkázán jen na svou bílou hůl. Ta ovšem někdy dovede posuzovatele pořádně svést z cesty.
Dokazuje to například výrok jednoho ústavního soudce, který krádež a zhanobení prezidentské standarty hodnotil pozitivně jako test naší demokracie. Kdyby prezidentem nebyl Zeman, ale Havel nebo Pavel, vysoce kvalifikovaný právník by k takovému paradoxnímu závěru nedošel. Podobně je v rozporu s obecným morálním soudem tvrzení, že prezident a každý vysoce postavený politik musí snést i drastické urážky, vyhrůžky a hanobení, která by byla u každého obyčejného občana nepřípustná. (U Zemana se dokonce tolerovaly i výzvy k vraždě!) Nekodifikované normy jsou „měkké“, protože jsou chráněny pouze postihy kulturního, psychologického a sociologického rázu – studem, bojkotem, ztrátou cti, poškozením pověsti i některými dalšími nemateriálními sankcemi. Dnešní otrlí podnikatelé, politici, novináři tento obecný morální soud dokonale přezírají a někdy se mu i vysmívají, jde přece jen o paragrafy a způsoby, jak je obejít.
Tvůrcové Ústavy, ovlivněni dobovými postmoderními trendy (konec národních států, lidská práva jako neměnné principy, demokracie jako nejvyšší forma státního zřízení), pojímají právo spíš jako soubor nadčasových pravidel jednání jedince, státu a skupiny států, než jako historicky podmíněný soubor hodnot, jež se vztahují ke konkrétní skupině lidí a států. Ústava nebere v úvahu skutečnost, že nositelem práva je konkrétní společenství českého národa. Nejde o anonymní občany, ale především o lidi, pro které přívlastek český není žádnou nahodilou záležitostí, ale něčím zděděným, co vytváří dar i závazek.
V Praeambuli Ústavy se sice mluví o občanech obývajících území Čech, Moravy a Slezska, kteří navazují na historické tradice dávných i novodobých etap české státnosti, ale základní pojem národ je nahrazen novodobým občanstvím. Také neurčitý pojem lid jako zdroj moci vyvolává otázky, zejména když uplatnění přímé účasti obyvatel země při řešení klíčových otázek podléhá zákonné úpravě. Ale ta sama je podmíněna aktuálním politickým rozhodnutím. Masaryk, jak známo, postrádal existenci národního práva, namítal, že státní, dynastické, církevní, stavovské nebo dědické právo ošetřuje zájmy té či oné instance či skupiny obyvatelstvy, kdežto národ jakoby neměl žádné vlastní zájmy a požadavky. Připomeňme tu aspoň péči o jazyk, o národní tradice a památky, o pěstování úcty k vlastním dějinám. Habsburská monarchie samozřejmě neměla nejmenší zájem hájit práva početných menšin, ale ani éra globalizace nepodporovala národnostní, hospodářské nebo jiné místní zvláštnosti. Udivuje, že tvůrcové naší Ústavy v této negativní tradici pokračují.
Jak se tato obecná úvaha dotýká našeho tématu? Vláda, policie a přidružené instance nevyvozují z případu střelby na Filosofické fakultě nic, co by nahradilo ryze právní pragmatiku nějakým vyšším zřetelem, ohledem na morální povědomí veřejnosti, zejména pak příbuzných obětí. Rakušan, šéfové policejních orgánů a kde kdo v této vrchnostenské branži se brání – najděte nám paragraf, podle kterého jsme se dopustili přečinu zasluhujícího trestu. Při výkonu složité akce dochází přece k chybám, ale samo opomenutí přece nezakládá trest, ten musí být podepřen paragrafy. Najděte je!
Právě zde jsme u jádra věci. Dovolím si odbočku. Masaryk v České otázce se pokusil odlišit německou povahu od české pomocí konkrétního příkladu. Na statku, který spravoval Němec, se rozmnožily kočky, stejně tomu bylo i na statku svěřeném českému správci. Majitel panství to neviděl rád. Zatímco Čech hned, jak to slyšel, počet koček omezil, Němec tak učinil, až dostal rozkaz. To je dvojí přístup k dané situaci. V jednom případě se musí problém řešit cestou rozkazu, v druhém se vychází z přání, z pochopení smyslu věci.
Co z toho plyne? Jak to souvisí s hromadnou vraždou na akademické půdě? Vždyť přece přirozená úcta k obětem, jejich příbuznými a zjitřenou veřejností by měl Rakušana a policejní šéfy vést k jedinému přirozenému závěru – k abdikaci. Tím by mohli, jakkoli jen zčásti, napravit tíhu drastického příběhu. Nic takého se však nestalo. Přitom různé prohřešky proti obecnému mravnímu povědomí se v naší politice a společnosti, stávají se něčím běžným, zvykáme si na ně. Připomenu aspoň kauzu firmy ProMoPro zajišťující audiovizuální služby pro vládu premiéra Nečase, konkrétně pro ministerstvo Alexandra Vondry. Škoda způsobená touto firmou dosáhla částk převyšující 500 milionů. Vondra sice vzal na sebe politickou odpovědnost za tuto klrádež a nabídl demisi, ale jeho političtí přátelé ho podrželi a ministerské křeslo mu zůstalo. Stovky milionů zmizely v propadlišti, ale Vondra si morální a tím méně finanční odpovědnost nepřipustil – vlk se nažral a koza zůstala celá.
V této souvislosti se také ptám, jak se jednou premiér Fiala vypořádá se svým nehorázným výrokem „jsme ve válce s Ruskem“. Nevím, jak tento problém řeší Ústavou, zda a jak se o něm hovořilo v Parlamentě. Z hlediska veřejné morálky je to šíření poplašné zprávy, z politického hlediska je založeno na nepřátelském vztahu k Rusku a z ideologického vypovídá o nenávisti k Rusům jako národu. Potvrzuje to okamžitý vládní zákaz provozování ruské hudby a divadelních představení, která se vztahují k historickým událostem předminulého století a zčásti také take ke druhé světové válce. Xenofobní vztah k Rusům objektivně snižuje vinu Německa za rozpoutání války.
Ve starořeckém dramatu tragédie končí katarzí, závěrečným vyústěním, jež v divákově vědomí nastoluje stav citové a vědomé rovnováhy. V případě masového vraždění na akademické půdě v Praze k ničemu takovému nedošlo. Obětem nikdo život nevrátí, ale příbuzní a veřejnost by měli vědět, že představitelé vlády a policie učinili vše, aby rozptýlili pochyby, které se kolem tohoto neštěstí nakupily. Nejde o paragrafy ani o politickou vůli, ale o morálku, o svědomí.
Zůstává stále nezodpovězena otázka, jaké byly pohnutky, které vedly „normálního člověka“, jak tvrdili někteří psychologové, k takovému ohavnému činu. Že je to složitá otázka, dokazuje nedávný masový vrah v Magdeburku, vymykající se všem stereotypním charakeristikám.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
