V televizi se neobjevuju zločinci typu Babiša nebo Hamačka, ani zapomenuti typu Prymuly nebo Rosenberga, ani vybrani nastupujici novi zločinci typu Bartoša nebo Fijaly. Žradlo je jine, červene vino lepši, rumy šťavnatějši a baby zajimavějši, ať už ste na Hispaňole nebo v zemich Čuka a Geka. Ale rum brzo zevšedni, v televizi defiluju jini zločinci, baby su protivne všude stejně, ať už mluvi hispaňolsky nebo azbucky a pivo robime stejně nejlepši na světě.

A tak po čase stojite na te neviditelně čaře, namachrovany idyjot v unyformě duležitě poklepava na karoseryju, prohrabava se ve špinavych trenkach netušic, že v tych zaprasenych fusaklach vedle schovavam skvěle klobasky, syr a med, kere EuroSajuz zakazuje dovažat a duležitě se pta, co zakazaneho se pokušam převezt.

„Jako obvykle, všecko, co Brusel zakazuje. Stowatove žarovky, blbě zakřivene banany, dvě krabičky cigar za pade, liter štyrycetiprocentniho balzamu, tři sedmičky Kagora a třicet piv," povidam pokažde stejně a ten chlapec, udatně branici šanghajsky prostor, přestože je pokažde jiny, se pokažde stejně zepta: „A prečo do Česka vozite pivo?" Ja cosik hlupeho odpovim, blbec se zasměje a vpusti mě do teho bruselskeho raja.

A ja si hned za tu čaru všimam, že cesty su sice lepši, cygani ve slovenskych osadach na rozdil od tych ukrajinskych sice furt nerobi, ale mlade roby rodi stejně urputně tajak před rokem, aspoň podle počtu kočarku v rukach sotva zletilych děvčat, vesnice su upravenějši jak na Volyni, ale lidi neni vidět a pokud ja, maju divny hader přes pysk, baby ve městach su vyžrane a prdelate tajak na te Hispaňole, hospody maju zasviněne okna, bo je pul roku nikdo neotviral a vubec se zda, že lid, přestože na prvni pohled bohatši jest, nezda se spokojenějšim býti...

A pak zaparkuju na Lenince, před staru haviřsku knajpu postavaju rentyjeři z enhačka, posedavaju na rantlach, berle opřene o špinavu vylohu nebo si velebi na kolečkovem křesle a v prudkem větru, fučicim od rondla posrkavaju Ostravar, bo vrchnost už povolila napit se ze skla před hospodu a vychcat se kulturně do pisoara, takže nemusi lemtat břečku z odporneho plastoveho kelimka a venčit pero v parku, kaj byvala socha teho bolševickeho hajzla, placeneho ameryckym kapitalem.

Zařadim se mezi ně, chvilu poslucham ty kecy, jak si to nechali pichnut, jak vahali mezi bezpečim a valkou a pak si po dluhe uvaze zvolili to bezpeči a možnost jet do Jugošky. A pak se vzajemně ubezpečuju, že zrobili dobře, a vubec jim nedochaza, že si žadne bezpeči nezvolili, bo scypnu stejně, v biologicke valce su tak jako tak a o svobodu přišli tež. Ale je hezke, že se raduju jak mali synci, že jim vrchnost vratila kusek svobody a už nemusi chcat u křaku na Alšaku.

A je to sotva par hodin, co sem překročil tu neviditelnu čaru, radoval se, že su doma a už přemyšlam, čemu sem to robil, čemu se člověk vraca ze svobodnějšiho prostředi do totalitni dyktatury a čemu sem nezustal tam...

No ja, ale doma je doma. Podal sem cigaro Jarkovi, kere mu vypadlo a on na něho z vuzka nemohl došahnut, a kajsik z hlubin Evropy, kera si řikala svobodna, sem mu ze rtu odeziral verš: "Jestliže důsledek je příčinou a volnost cídí mříže pastí, je rodná země možná otčinou, však není vlastí, není vlastí"...

Zajimave. Ukradli jim svobodu, vratili enem kusek a oni su spokojeni. Neni krasnějšiho přikladu Gruberovy psychicke teoryje relatyvity. Aji vězeň na Mirově je šťastnějši, když mu o pět minut prodluži vychazku.

Nad sebu maju pyšny napis "Prací ke svobodě", nebo "Arbeit macht bleifrei", nebo "Nas nezkrotite"... Fakt?