Obvykle je jako důvod uvedena symbolická podpora této straně válečné krize s Ruskem. Na to téma vyšla nedávno docela podrobná studie, z níž vyjímám: „Zákon vychází z toho, že vyvěšujeme státní vlajku buď samostatně, či spolu s jinými vlajkami a to za určitých pravidel". O vyvěšování samostatné vlajky jiného státu se tam nehovoří, píše Petr Žantovský ve svém novém cyklu „Pohled přes rameno".
Obecně, podle mezinárodní vlajkové etikety, není vhodné vyvěšovat samostatně vlajku cizího státu na vlastním území, aniž by byla společně s tím vyvěšena domácí státní vlajka. Cizí vlajka totiž značí dobyté území. Na dobytém území jsou vždy vyvěšeny jen vlajky dobyvatele. Vyvěšení pouze cizí státní vlajky se de facto považuje za označení exteritoriality (tedy mimo teritorium, mimo území). Nacházet se mimo výsost státu znamená, že dotyčné právní subjekty nepodléhají místnímu soudnímu stíhání a výkonu moci (což ještě neznamená, že nepodléhají místnímu právnímu řádu vůbec). Konkrétně to znamená, že příslušník státu A, který ve státě B spáchal trestný čin a zároveň v témže státě požívá privilegium exteritoriality, zde nemůže být zatčen, postaven před soud a odsouzen. Výsada exteritoriality je jako výjimka udělována zejména velvyslancům, hlavám států a vojenským jednotkám, nacházejícím se na cizím území na pozvání nebo v důsledku mezistátních smluv.“ To je jasná řeč. Dodejme, že žádný z uvedených důvodů nemůže být uplatněn na situaci, kdy tolik veřejných budov dnes zdobí modrožlutá vlajka.
Zcela oprávněné emoce rozbouřil fakt, že se ukrajinská státní vlajka ocitla i na Národním památníku Terezín. Terezínská pevnost sehrála tragickou roli za druhé světové války. Hlavní pevnost na levém břehu řeky sloužila nacistickému Německu jako židovské ghetto. Malá pevnost na pravém břehu Ohře, umístěná při silnici do Prahy, pak smutně proslula coby věznice pražského gestapa. Pro tyto účely nacisté dokonce zřídili zvláštní železniční vlečku, která vedla až za hradby Hlavní pevnosti. Odtud pak nacisté odváželi zvláštními transportními vlaky zde soustředěné židovské obyvatelstvo přímo do likvidačních táborů smrti Osvětim, Majdanek, Treblinka, Sobibor, Chelmno a dalších, umístěných v Polsku a na dalších okupovaných územích východní Evropy. To je jeden důležitý soubor faktů.
Fakta druhá. Stepan Andrijovyč Bandera, symbol ukrajinského ultranacionalismu a odsouzený terorista (roku 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého). Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem se pokusili ukrajinští nacionalisté vedení Banderou využít situace a 30. června 1941 ve Lvově vyhlásili samostatný ukrajinský stát. Bandera také inspiroval vznik Ukrajinské povstalecké armády (UPA), jejíž příslušníci se nazývali „banderovci“. Někteří polští historici odhadují, že na ukrajinské Volyni a Haliči bylo povražděno (v letech 1943–1945), jednotkami UPA až 100 000 polských civilistů, dalších půl milionu Poláků z oblasti uprchlo. UPA brutálně vyháněla či zabíjela také Židy. UPA je zodpovědná za tyto masakry.
Tolik o osobě Bandery, jehož za národního hrdinu Ukrajiny prohlašoval už někdejší prezident Juščenko a jemuž se dnes po ukrajinských městech staví sochy, zatímco sochy jiných, třeba Michaila Bulgakova, se ničí. V dubnu 2015 ukrajinský parlament schválil zákon, který udělil Banderovi a některým členům OUN a UPA status bojovníků za svobodu Ukrajiny. Ukrajinský prezident Petro Porošenko označil bojovníky UPA za „příklad hrdinství a vlastenectví na Ukrajině.“ V červenci 2016 byla Moskevská třída v Kyjevě přejmenována na Banderovu.
A teď se ptejme: Je opravdu vhodné, už s ohledem na památku těch, kdo ve vězeňských hadrech prošli Terezínem, často do vlaků odvážejících je k vratům do plynových komor, „ozdobit“ slavnostní terezínskou tryznu na památku obětí nacistického zvěrstva vyvěšením vlajky státu, který se hlásí k odkazu zločince a teroristy, majícího symbolicky na rukou mj. i židovskou krev?
(rp,prvnizpravy.cz,zantovsky,foto:arch.)
