Tehdy se rakousko-uherský stát i těm, kteří v letech 1914–1918 sehrají klíčovou úlohu v boji za „národní osvobození“, zdál být vhodným, i když zdaleka ne ideálním rámcem pro další rozvoj českého národa….,“ (Česká politika na počátku první světové války, Literární noviny, 25.1.2018).

Do té doby převažovala snaha vycházet s rakouskou administrativou a časem přetvořit monarchii ve federaci národních států. Snil o ní Palacký s Havlíčkem už v roce 1848, píše František Roček v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

V knize „1918: Karneval války“  připomínám, že výrazně protirakouské nálady v české společnosti začaly eskalovat až během 1. světové války. Mezi prvními  pocítili tlak rakouských úřadů lidé jako T. G. Masaryk. V prosinci 1914 odjel Masaryk do zahraničí s tím, že se za pár měsíců vrátí. V únoru 1915 byl varován, že mu hrozí zatčení.

Napsal o tom do USA: „Měl jsem v úmyslu vrátit se domů ještě jednou, avšak nebylo to již bezpečné. Celý náš národ byl proti válce. Nemohl jsem stát při takové příležitosti stranou a vykoupit mlčením bezpečnost svou a své rodiny…“

Úřady rakouského mocnářství omezovaly politickou aktivitu, řádila cenzura, zasahovaly i do veřejného života v Čechách. Zatýkání českých poslanců za vlastizradu v roce 1915 bylo signálem pro tichou radikalizaci Čechů.

V průběhu války byli sice nacionální Němci daleko aktivnější, ale nakonec vytvářeli neoficiálně své správní struktury Češi i Němci. Ty byly legitimizovány 16. října 1918 v manifestu císaře Karla I., v němž vyzval národy císařství k vytvoření národních vlád. Jenže, nakonec nedošlo k federalizaci podle císařových představ. Češi je odmítli, protože by se z části české historické země staly německé oblasti.

Od té chvíle nejsou aktivity německo – rakouské Státní rady prakticky zajímavé. Již šlo jenom o snahu zachránit to, co se již v den vzniku rady (30. října) hroutilo. Protože v ten den, nejpozději další den nad ránem, již čeští vojáci ovládali vojensky důležité body v Rumburku, České Lípě či Terezíně uvnitř „ryze německých“ území na severu Čech.

Němci v Rakousku si vyhlásili koncem října 1918 německé provincie nezávislé na Československu: Deutschböhmen s centrem v Liberci, Sudetenland s centrem v Opavě (v českém Slezsku), Böhmerwaldgau s centrem v Českém Krumlově (jižní Čechy) a Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě (jižní Morava).

Jako první měla být se slávou vyhlášena provincie Deutschböhmen 4. listopadu 1918 v Ústí nad Labem. Vzhledem k vyhlášení samostatnosti Československa 28. října, se již 29. října urychleně sešli poslanci říšského sněmu zvolení za převážně německé okresy v Čechách, aby provolali Deutschböhmen za nedílnou součást Německého Rakouska.

V zobrazení Německého Rakouska je nejdůležitější hnědá část mapy – Německé Čechy neboli Deutschböhmen. Byla to oblast severozápadních Čech, Liberecka a Trutnovska s centrem v Liberci. Němci ustanovili také provincii Sudetenland s centrem v Opavě (v českém Slezsku), provincii Böhmerwaldgau s centrem v Českém Krumlově (Jižní Čechy) a provincie Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě (Jižní Morava). Těmto čtyřem provinciím někteří ještě dnes říkají zcela hloupě Sudety. Přitom Sudety představují jenom malou oblast na česko – polském pomezí. Z mapy je vidět jak fantasmagorické byly představy českých Němců. Samotné provincie neměly šanci na život a připojení německých enkláv k Rakousku a Německu z politického hlediska bylo nemožné. Proto lze situaci popsat jako kolosální blázinec, zkrátka bláznivý karneval.
Němečtí poslanci z Čech ve vídeňské říšské radě vyhlásili své osamostatnění již 21. ledna 1918: „…vznášejí Německé Čechy znovu požadavek… zřízení samostatné provincie Německé Čechy se všemi atributy, právy a zařízeními korunní země v rámci císařství rakouského a bez jakékoliv závislosti na české části Čech. Německý národ neustane až do konečného osvobození od nadvlády Čechů v Čechách a zabrání, když bude třeba i násilím, jakémukoli pokusu, aby byl zřízením česko – slovenského státu navždy ujařmen.“