A samozřejmě, že mnohe bylo jinak, než jak nam režimni medyja serviruju. U nas se furt dokola řeši koronohumbuk, straši se obyvatelstvo 26 hodin denně (vč. DPH) taku propagandu, že lidi se po desetitisicach hlasi na odběry mozku a zdravym lidem se pak tvrdi, že su nakaženi. To v Bělorusku je to drsnějši.
Prvni tank v ulicach sem spatřil hned, jak sem vystupil z taxika. Vyhružně miřil na zaparkovana auta. Zaklepal sem na poklop, bo sem chtěl vědět, jak to bylo s tym volebnim podvodem.
"Volili ste Lukyho?" zavolal sem do nitra tanku. Zevnitř se ozval šramot, ale odpověď žadna.
Mlčeni znamena suhlas. Tak vida, zase nam lhali. Cela osadka tanku, štyry chlopi, volili Lukyho. Tuž to nam to pěkně začina ta socijologicka robota. V tanku byli mladi chlopi, musim to fčil genderově vyvažit. Ze stejnu otazku sem oslovil jakusik mladu, švarnu robku. Zastavila se, podivala se na mě jak na cypa, poklepala si na čelo, odplivla do křaku a pokračovala v chuzi.
To je zajimave, dalši volička Lukyho, pomyslel sem si. Dokonce aji tak jednoducha otazka ju přiměla k tak negatyvni reakci vuči blogařovi z nepřatelskeho EuroSajuza. Tak mlade byzme měli, fčil to eště musim vyvažit věkově, aby mě ti idyjoti z manypulatoru neoznačili za manypulatora, jak to oni umi, bo sami su manypulatoři, navic placeni.
"Volilas Lukyho, babuška?" zastavil sem staru babku v parku.
Jak to slyšela, ta dobra duša zvedla kryku a přetahla mě s ňu po zadach a začala ječet: "I ty chuj adin, durak, v pizdu uběgaj, agěnt impěrijalizma!"
Zdrhal sem, až se za mnu prašilo. Statystyka byla jasna. Šest oslovenych lidi a z teho šest jasnych voliču Lukyho. Takže ne osumdesat, ale 121% (vč. DPH) dostal ten plešaty traktorysta! Řikal sem vam, že Česke koronavizi a jejim satelitam se neda věřit.
No a jak sem měl socijologicku robotu za sebu, vydal sem se mezi běžny lid, abych viděl, jak opravdu žije.
Prvni tank v ulicach sem spatřil hned, jak sem vystupil z taxika. Vyhružně miřil na zaparkovana auta. Zaklepal sem na poklop, bo sem chtěl vědět, jak to bylo s tym volebnim podvodem.
"Volili ste Lukyho?" zavolal sem do nitra tanku. Zevnitř se ozval šramot, ale odpověď žadna.
Mlčeni znamena suhlas. Tak vida, zase nam lhali. Cela osadka tanku, štyry chlopi, volili Lukyho. Tuž to nam to pěkně začina ta socijologicka robota. V tanku byli mladi chlopi, musim to fčil genderově vyvažit. Ze stejnu otazku sem oslovil jakusik mladu, švarnu robku. Zastavila se, podivala se na mě jak na cypa, poklepala si na čelo, odplivla do křaku a pokračovala v chuzi.
To je zajimave, dalši volička Lukyho, pomyslel sem si. Dokonce aji tak jednoducha otazka ju přiměla k tak negatyvni reakci vuči blogařovi z nepřatelskeho EuroSajuza. Tak mlade byzme měli, fčil to eště musim vyvažit věkově, aby mě ti idyjoti z manypulatoru neoznačili za manypulatora, jak to oni umi, bo sami su manypulatoři, navic placeni.
"Volilas Lukyho, babuška?" zastavil sem staru babku v parku.
Jak to slyšela, ta dobra duša zvedla kryku a přetahla mě s ňu po zadach a začala ječet: "I ty chuj adin, durak, v pizdu uběgaj, agěnt impěrijalizma!"
Zdrhal sem, až se za mnu prašilo. Statystyka byla jasna. Šest oslovenych lidi a z teho šest jasnych voliču Lukyho. Takže ne osumdesat, ale 121% (vč. DPH) dostal ten plešaty traktorysta! Řikal sem vam, že Česke koronavizi a jejim satelitam se neda věřit.
No a jak sem měl socijologicku robotu za sebu, vydal sem se mezi běžny lid, abych viděl, jak opravdu žije.
Ladislav Větvička, lašsky cyp, blogař, cestař, fotograf, spisovatel. Chvilu na Moravě, chvilu na Slezske, chvilu na Cejloně nebo v Karabachu, prostě tam, kaj je mu fajně... Pod autorským jménem Ladislav Větvička publikuje od podzimu 1991, kdy pracoval ve slezských rádiích Attack, Ekol-S a Orion.
Laureát Krameriovy ceny z roku 2017 Ladislav Větvička - veřejnosti je znám převážně jako čtyřnásobný zlatý bloger roku a autor aktuálních postřehů na serveru iDNES a Parlamentní listy. Je autorem divadelního scénáře "Osudové setkání 1913" (o setkání Hitlera, Stalina, Lenina a Masaryka v Café Central ve Vídni v lednu roku 1913) a jako autor pěti knih - "Ostravaci sobě", "Mamulovy děti", „Tajemství bohatých Ostravaku“, „Osudové setkání 1913“ a "Některe baby su všecky stejne". Ve svém díle využívá lokálního lašského dialektu a slangu, ale zdaleka se neomezuje jen na dění v ostravském regionu. Právě naopak, Ostrava je pro něj domovským místem. Místem, odkud čerpá svůj sarkasmus, černý humor a vyráží na spanilé jízdy po zemích českých i daleko za obzor střední Evropy.
(rp,prvnizpravy.cz, vetvickablog, foto:arch.)
