Ze společenského vědomí se systematicky přenášejí do vědomí jednotlivých lidí zkratkovité výpovědi o realitě, které mají charakter axiomu, něčeho, o čem se nepochybuje, co se neanalyzuje, co se prostě přijímá jako nezpochybnitelná pravda. Tyto výroky mají charakter mýtu. Mýty vkládané (implementované) do vědomí lidí vytvoří ve vědomí lidí jakousi kostru – skelet obrazu společnosti, který je falzifikátem. Na vytváření těchto mýtu se podílejí zpravodajské služby, zkorumpovaní a konformní akademici, politici a na konci tohoto řetězce tvoření mýtu jsou média.  Těch, kteří vědí, že tvoří mýtus odvádějící lidi od reality je malý zlomek.  Neustálým opakováním mýtu v médiích, ve veřejném prostoru a vzdělávacím systému se neustále upevňuje ve vědomí lidí, narůstá jeho neotřesitelnost. S fenoménem nabalující se sněhové koule stále více lidí věří v pravdivost daného mýtu.  

V sérii článků se pokusím demytizovat některé mýty, kterými je česká společnost sycena a jsou součástí jejich vědomí.

Věnujme se dnes velice rozšířenému mýtu o vztahu mezi událostmi 17. 11. 1989 a společenskou realitou. 

Tento mýtus jsem slyšel i od člověka, který v současném disentu patří k nejinteligentnějším, nejvzdělanějším, nejodvážnějším, s vysokou mravní integritou od prof. Petra Druláka. V jedné diskusi ve Slovenském domě byly z pléna vyslovovány názory, že je třeba změnit společnost, ale to je problém. Dosáhnout společenské změny je těžké. Na to prof. Petr Drulák reagoval: „V listopadu 1989 lidi stanovili co chtějí, a za několik týdnů bylo vše jinak. (Myšleno ve smyslu, co chtěli lidé). Prof. Petr Drulák patří ke generaci, která listopad prožila jako adolescenti, tedy v životní fázi, v níž generace dělá kulturní revoluce, převraty, ale ne zcela chápe, čemu její aktivity slouží. I v pozdějším věku se obtížně zbavují naivního adolescentního étosu.  

Nic z toho, co obsahuje tento mýtus, není pravda. Studii o listopadu jsem publikoval pod názvem: „17. 11. 1989: mýtus a realita.“ Změna v listopadu 1989 nebyla lidová sametová revoluce, ale zpravodajskými službami dlouhodobě připravovaný převrat, realizovaný STB. Studenti a občané sehráli roli užitečných idiotů. Samozřejmě si mysleli, a někteří si to myslí dodnes, že oni udělali revoluci. 

Část mýtu o svobodných a ideje listopadu naplňujících devadesátých letech je ve společnosti široce rozšířen, včetně vůči Fialové vládě kritické alternativě. Analýzu svobody slova jsem publikoval v článku „Kdy byla svoboda slova?“. V devadesátých letech řada faktorů vytvářela zdání svobody slova ve srovnání se současností. 

• očekávání a naděje ze strany populace, což tlumilo kritické reflexe společnosti;

• prověrky, existenční ohrožení komunistů a lidí spojených s předlistopadovým režimem a jejich strach kritikou na sebe upozornit;

• oproti současnosti neexistovala digitální možnost publikování. Internet poskytuje velký publikační prostor a omezuje možnosti cenzury.

Všechny tyto faktory vytvářely ve srovnání se současností jinou situaci v oblasti svobody slova, neznamená to však, že svoboda slova existovala. Stačí si vzpomenout na vysílání České televize a Českého rozhlasu, které bylo již tehdy více propagandou než zpravodajstvím a publicistikou. Již tehdy na obrazovku směli pouze vybraní hlasatelé jednoho názoru a existovali seznamy nepřijatelných akademiků a publicistů. 

Další část mýtu říká, že v devadesátých letech bylo vše v pořádku a teprve později se to pokazilo. Tento názor ignoruje vztah mezi příčinou a následkem a temporalitu promítnutí příčiny do následků v realitě. Skutečným cílem listopadového převratu nebyl ekonomický, kulturní a sociální rozvoj Československa, ale jeho přeměna na kolonii západu. Lidé v listopadu 1989 viděli na tribuně Václava Havla a Alexandra Dubčeka, slyšeli Martu Kubišovou, sdíleli davovou euforii, ale neznali cíle převratu, které byly skryté a teprve postupně se promítaly do reality. Čím více se vzdalujeme listopadu 1989, tím více jsou převratové cíle promítnuty do skutečnosti a tím silněji se tyto cíle vyjevují. Síly, které stály za převratem, mají v současnosti obsazené svými loutkami všechny mocenské nástroje a instituce: prezident (Pavel), vláda (Fiala), Ústavní soud (Rychetský, Baxa), Nejvyšší státní zastupitelství (Stříž), justice, policie, armáda (Řehka, Černochová). Zatímco mnoho analytiků a publicistů hodnotí vládu Petra Fialy jako nejhorší od roku 1989, z hlediska cílů listopadu 1989 je to vláda nejlepší. Ne náhodou řada z jejích členů má od počátku své kariéry blízko k sudetoněmeckému landsmanšaftu (Fiala), deklarují, že se necítí být Čechy (Rychetský) a vlastenectví je pro ně nadávka. 

K pochopení místa devadesátých let a iluze o nich ve vývoji Česka ukáži analogii. Představme si vlak, který vyjíždí z Prahy. Máme jízdenku do Pardubic a neznáme trať. Vlak vyjede z nádraží po kolejích směřujících do Plzně a my, protože neznáme krajinu si myslíme, že jedeme do Plzně. Teprve v Pardubicích zjistíme, že jsme jeli po špatné trase, avšak rozhodnuto bylo již v Praze na nádraží (listopad 1989), ale pro neznalé se to projevilo až v Pardubicích (Fialová současnost). 

Co se skutečně dělo v devadesátých letech. Nezaměstnanost byla až 11 %, byla vysoká inflace se znehodnocením úspor, vznikla mnohatisícová skupina bezdomovců, kleslo HDP a reálné důchody, obojí vystoupalo na úroveň roku 1989 až po roce 2000. Václav Havel prohlásil: “Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepši životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce“. Komerční banky ovládl západní kapitál. Sociální a ekonomičtí predátoři a kriminálníci se zmocňovali státního majetku a začala se formovat nová sociální struktura, v níž elitu tvořili bezohlední nemorální podnikavci, schovávající se za ideologii tržní ekonomiky a étos kapitalizmu. Bez referenda bylo rozbito Československo a bez referenda jsme vstoupili do NATO. Vstoupili jsme do Evropské unie, která se jevila jako demokratická instituce, zdůrazňující princip subsidiarity a národní rozmanitosti. Václav Havel po svém zvolení prezidentem se jel omluvit do Německa. Pro volbu Václava Havla prezidentem České republiky chyběl jeden hlas. Proto poslance s nesprávným názorem M. Sládka na den volby zavřeli do vězení. Symbol Pražského jara Alexander Dubček, který byl překážkou při likvidaci Československa, utrpěl autonehodu a následkům zranění podlehl. Karel Kryl, který jako jeden z mála si mohl dovolit kritizovat politické dění ve společnosti a nebyl ani korumpovatelný ani vydíratelný, utrpěl infarkt, jemuž také podlehl. V devadesátých letech byl průmysl převeden do rukou západního kapitálu, případně zničen. Bylo rozvráceno učňovské školství. Byla vybudována Pražská kavárna jako ideologicko politická falanga protičeské politiky. Za odměnu může parazitovat prostřednictvím grantů a dotací na státním rozpočtu, resp. na české populaci. Jádro této falangy si můžete přečíst jako podpisy pod těmi nejabsurdnějšími peticemi. (Ztotožnění s cenzurou a s potlačováním svobody slova dle Foltýny a požadavek přerušení parlamentních kontaktů se Slovenskou republikou). 

Nejdříve mladistvým a poté i dětem byly implementovány drogy. Prudce vzrostl alkoholizmus, včetně mladistvých a dětí. Zvýšila se kriminalita, a to i u dětí a mladistvých. K tomu napomohla i amnestie Václava Havla více než 20 tisíc vězňů. Pro usnadnění rozkradení státního majetku byla rozvracena policie a justice. 

Došlo k průniku státu a organizovaného zločinu. 

Pří každé aktivitě ve společnosti jako neplánovaný a nechtěný efekt vzniká adekvátní sociálno. V agresivních a nadměrně kriminálních devadesátých letech se vyprodukovalo relevantní sociálno, které jako dědictví postupuje z devadesátých let v podobě generace devadesátých let (transformační) a posunutých norem sociálního chování. Václav Havel toto specifické sociálno intuitivně reflektoval a ve známém žofínském projevu ho nazval „blbou náladou v české společnosti“. 

V devadesátých letech bylo Československo ve všech směrech destruováno a nastartována jeho dráha kolonie. Alternativci, kteří si myslí, že stačí porazit pětikoalici ve volbách, a bude dobře, jsou naivní. Skutečná moc má jiné nástroje, než jsou volby, které i tak ovládá. Známé je heslo: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.“ Ostatně voliči ve Velké Británii v roce 2024 brutálně ve volbách odmítli vládnoucí politickou stranu a do vlády přivedli labouristy. Změnila se vládní strana, nikoliv však vládní politika.  

Mladá a střední generace z tohoto nic nezná. Nemá odkud získat pravdivé informace, proto je indoktrinována falešnou interpretací dějin a skutečnosti. Touto fabulací pak zahrnuje generaci lidí, kteří v této skutečnosti žili. Jiří Mádl, chce přesvědčovat bábu a mne vysvětluje šedesátá léta, v nichž nežil, a já nejen žil, ale i se podílel na jejich směřování. Zlatá šedesátá považuji za vrchol moderních dějin českého národa. Téměř nic, co lidé v listopadu 1989 chtěli, se neuskutečnilo, a téměř nic z toho, co se ve společnosti uskutečnilo, lidé nechtěli. Ovšem stále větší podíl z populace nic z toho neví, a brzo to nebude vědět již nikdo. Pamětníci zemřou a kolaborující média a vzdělávací systém postupně ovládnou mysl všech lidí, tak jako se to již stalo u mladé a střední generace. 

Co chtěli lidé v listopadu1989

• Chtěli navazovat na Pražské jaro a dle výzkumů veřejného míněni od listopadu 1989 do ledna 1990 pouze kolem 7 % chtělo kapitalismus.

• Chtěli odstranění neformální cenzury. Formálně cenzura od března 1968 neexistovala. 

• Chtěli uvolnění možností cestovat. 

• Chtěli zachování sociálních jistot a sociálních vymožeností socializmu. 

• Chtěli odstranění vedoucí úlohy KSČ a posílení demokratických principů a mechanizmů, včetně přímé demokracie. 

• Chtěli odstranění kádrování podle politického názoru.

• Chtěli odstranit zasahování bezpečnostních tajných služeb (STB, BIS) do života společnosti a do života lidí. 

Co nechtěli lidé v listopadu 1989. 

• Nechtěli kapitalizmus. Václav Havel ve známém projevu označil za pomluvu, že chce obnovit kapitalizmus.

• Nechtěli vstoupit do NATO. Dokonce Václav Havel prosazoval rozpuštění obou vojenských bloků, tedy i NATO. V projevu prohlásil: „Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme“.

• Nechtěli privatizaci, včetně církevních „restitucí“, v nichž získávaly majetek i církve, které před rokem 1948 neexistovaly. 

• Nechtěli nezaměstnanost. 

• Nechtěli bezdomovce. 

• Nechtěli velké sociálně ekonomické rozdíly mezi lidmi, ani pauperizaci společnosti,  

• Nechtěli likvidaci českého průmyslu. 

• Nechtěli implementaci LGBT+ do české společnosti.

• Nechtěli likvidaci filmového průmyslu (Barrandov) a propad úrovně české filmové tvorby. 

• Nechtěli propad úrovně české kultury, naopak chtěli navázat na její vysokou úroveň v šedesátých letech. 

• Nechtěli propad úrovně českého školství. 

• Nechtěli návrat prověrkových komisí a diskriminaci lidí. 

• Nechtěli degradaci českého národa.

• Nechtěli ztrátu potravinové soběstačnosti. 

Co slibovali politici

• Do čtyř let dosažení životní úrovně Rakouska (Václav Havel).

• Nahražení panelákových králikáren důstojnými byty (Václav Havel).

• Budu prezidentem jen půl roku do parlamentních voleb (Václav Havel).