Listopadový převrat byl součástí mezinárodně politických změn vyplývajících z rozpadu Jaltského uspořádání světa po II. světové válce. To je půdorys, na kterém se realizovaly jednotlivé mezinárodně politické změny, a tedy i listopadový převrat v Československu. Proměna celého východního bloku vycházela z jednání mezi USA a SSSR a osobně mezi M.S.Gorbačovem a americkými prezidenty Donaldem Reaganem a Georgem Bushem.

Počátkem roku 1990 jsem se jako pracovník Ústavu pro filosofii a sociologii zúčastnil výzkumu nových politických elit. V rámci tohoto výzkumu jsem vedl rozhovor s předním disidentem a blízkým spolupracovníkem Václava Havla Janem Sternem (1924). V tomto rozhovoru řekl, že počátkem roku 1989 dostali disidenti informaci od amerického prezidenta George Bushe, že M.S.Gorbačov souhlasí, aby v Československu došlo ke změně režimu (politického systému). Změna však byla plánována spíše na počátek prosince na Den lidských práv.

O mezinárodním přesahu listopadového převratu a jeho příprav v období předcházející převratu svědčí schůzka náčelníka STB a 1. nám. ministra vnitra gen. Aloize Lorence, vedoucího bezpečnostního odd. ÚV KSČ Rudolfa Hegenbarta a tajemníka ÚV KSČ s odpovědností za zahraniční politiku Josefa Lenárta v srpnu 1989 v hotelu Paříž s představiteli některých západních států.

O roli Sovětského svazu, KGB a sovětské armády v přípravě a v průběhu převratu a popřevratovém vývoji svědčí řada indicií. JUDr. Miroslav Polreich na řadě seminářů a ve svých knihách píše, jak již od počátku roku 1989 jezdil do Milovic jednat s velením sovětské armády o její roli v připravovaném převratu (Polreich, 2009).

Jasnou pozici k převratu vyjadřoval samotný M.S.Gorbačov. „Už 20. listopadu zaslal M. Gorbačov na velvyslanectví SSSR v Praze a velení Ústřední skupiny sovětských vojsk v Československu dopis, s nímž měli sovětští představitelé obeznámit naše vedení. Byly v něm dvě hlavní teze. Za prvé, sovětské orgány působící v Československu zabrání všemi možnými způsoby eventuálnímu krveprolití. Kdyby bylo třeba, museli sovětští vojáci dislokovaní v Milovicích klást dokonce odpor českým silovým strukturám, aby se, opakuji, neprolila krev. Za druhé, dal M.S.Gorbačov pokyn velvyslanectví SSSR, aby zastavilo veškeré kontakty s tehdejšími stranickými a státními činiteli, navázat styky s opozičním hnutím a podpořit vládu, která z něho vznikne a bude legitimizována v důsledku demokratických voleb“ (Petrová, 2016).

To, co občanům na československé společnosti osmdesátých let vadilo, byla sovětská okupace a stav společnosti zprostředkovaně, přes dosazené politiky, způsobený sovětskou mocí a persifikovaně L.I.Brežněvem a M.S. Gorbačovem. Tito dva politici a Sovětský svaz jsou zodpovědní za historickou diskreditaci socializmu v Československu.

Součástí připravovaného scénáře listopadového převratu byl Václav Havel jako prezident Československa. Několik let před převratem členové vládní delegace Francie v rozhovorech s disidenty hovořili o Václavu Havlovi jako o prezidentovi. Režisér Jiří Svoboda zveřejnil svou zkušenost, kdy několik let před listopadem 1989, již v době probíhající perestrojky-přestavby, byl jako člen stranické delegace v Moskvě a vysoký sovětský představitel hovořil jako o budoucím prezidentovi o Václavu Havlovi.

Nejpozději na jaře 1989 část STB kolem 1. nám. ministerstva vnitra gen. Aloise Lorence „odepsalo“ stranické a státní vedení a začalo dělat politiku na vlastní pěst. Do této politiky také patřila příprava státního převratu. V České televizi v pořadu k výročí 17.11.1989  přiznal generál Aloiz Lorenc, že převrat připravovalo STB od léta 1989. Příčinou osamostatnění politiky STB od stranického vedení bylo vyhodnocení stranického a státního vedení jako neschopného reagovat na novou krizovou vnitro i mezinárodně politickou situaci a také osobní ambice aktérů převratu, které mohly být úspěšným státním převratem uspokojeny. Možná však, že nejsilnější příčinou tohoto osamotnění STB byly mezinárodní souvislosti.

O konání manifestace na Albertově 17.11. 1989 k poctě událostí a jejich obětí, které se udály před padesáti lety se dlouze jednalo v rámci orgánů Socialistického svazu mládeže (vysokoškolský výbor, městský výbor, ústřední výbor) a v závěru se rozhodovalo na ÚV KSČ. Koncept manifestace z mládežnického prostředí přenášel na ÚV KSČ Vasil Mohorita, který byl předsedou ÚV SSM a členem sekretariátu ÚV KSČ. Díky této pozici při rozhodování o konání manifestace prosadil stanovisko o povolení manifestace. Manifestace byla povolena s dvěma základními podmínkami:

1. manifestace se nepřesune do centra města;
2. nedojde ke střetu policie s účastníky manifestace.

Nejen v průběhu manifestace, ale ještě před jejím zahájením bylo jasné, že tyto podmínky splněny nebudou, ba naopak. U Národní třídy byli připraveni příslušníci Pohotovostního pluku VB, což vyžadovalo rozhodnutí a příslušné rozkazy řadu hodin již před vlastním zahájením manifestace. V přilehlé ulici byl na telefonu generál KGB V.F. Gruško. Generálpor. Gruško byl podle výpovědi gen. A.Lorence 17.11.1989 na jejich společné večeři.  Při vyšetřování  událostí 17.listopadu zjistila generální prokuratura, že v řídícím štábu na MS VB pplk..M.Danišoviče byl přítomen sovětský generál Teslenko ( generál milicí-policie).

Podle neověřené informace součástí příprav byla instrukce, že ti, kteří nepatřili k demonstrantům, ale k opačné straně, měli mít bílý karafiát. S bílým karafiátem se mohli bezpečně pohybovat v zóně průniku demonstrantů a policie.

Silným argumentem pro tvrzení, že v listopadu šlo o připravovaný převrat STB, je epizoda s mrtvým studentem. Na Národní třídě v průběhu zásahu policie zůstal na zemi ležet mrtvý mladý člověk, který byl následně odvezen. Petr Uhl v rozporu se zásadami žurnalistky o ověřování informací a jejich zdrojů předal západním agenturám informaci, kterou telefonicky předala pro něho zcela neznámá Drahomíra Dražská, že na Národní třídě byl zabit student Martin Šmíd. „Náhodou“ otec tohoto studenta byl redaktorem Československé televize a matka byla redaktorkou celostátního tištěného deníku Svobodné slovo. Když informace o zabitém studentovi zasáhla formativně vědomí lidí a společnosti a stimulovala je k posunu v chování vůči stávajícímu režimu, bylo odhaleno, že šlo o dezinformaci a nikdo na Národní třídě nebyl zabit, společnost již byla nevratně někde jinde.

Postupně vytvořené dvě parlamentní komise k vyšetřování událostí 17.listopadu s odborným zázemím kolem mrtvého studenta nic neodhalily. Dodatečně se odkrylo, že více než polovina členů těchto komisí byli agenti STB. Studenti pedagogické fakulty si také vytvořili vyšetřovací komisi a tato amatérská komise odhalila, že ten, kdo sehrál na Národní třídě roli mrtvého, byl důstojník STB Ludvík Zifčák, který několik měsíců před listopadem měl za úkol se infiltrovat do studentského hnutí a na Národní sehrát roli mrtvého. Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček, v časopisu Paměť a dějiny podrobně popsal, jak se vlastně Zifčák krátce před listopadem dostal do prostředí opozičních skupin, odkud měl získávat informace.

Zajímavé také je, že na bruntálské bydliště agenta Růžičky upozornil Václava Bartušku gen. A.Lorenc (při návštěvě členů studentské vyšetřovací komise v jeho bytě…) a dokonce uvedl, že přesnou adresu snad znají v Bruntále na poště (při dotazování studenti zjistili, že na stejnou adresu docházely i dopisy na jméno „Ludvík Zifčák“)

Jak z absurdního dramatu je, že klíčová pro nastartování mýtu sametové revoluce, jejímž hlavním heslem bylo vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávisti, byla lež o zabití figuranta, důstojníka STB. Nebo slovy T.G.Masaryka, že státy se udržují těmi idejemi, na kterých vznikly, tedy že polistopadová společnost stojí na základech lži.

V pátek večer se vracel z Moskvy tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík a zcela nestandardně na něho čekal na letišti důstojník ministerstva vnitra a ubezpečoval ho, že je vše v pořádku a může jet rovnou na Orlík (rekreační zařízení).