Našimi průvodci byla dvojice dalších sběratelů. Jedním z nich, jak jsem záhy zjistil, byl Honza Pajer, spolužák z vedlejší třídy teplického gymnázia. Druhým byl téměř dvoumetrový hubený habán, který se mi představil jako Laďa. Výprava se celkem nevydařila, protože ve zkoumané štole jsme žádné minerály nenašli. 

O pár měsíců později jsme ve stejném složení nad Krupkou hledali minerály na povrchových partiích žíly Lukáš. Honza později na kameny zcela zanevřel. Jeho náhradníkem v naší partě se záhy stal zaměstnanec dolu v Bílině Boris Růžička. Velkou výhodou bylo, že Boris měl auto a byl ochoten s námi za kameny jezdit. Proto jsme se vydávali i na vzdálenější lokality. Tou první byla halda bývalého fluoritového dolu v Hradišti u Kadaně. Halda byla proslulá nádhernými ukázkami lebníků hematitu (lebník=kulovitý, nebo ledvinitý agregát hematitu). Při kopání jsme měli štěstí a narazili jsme na místo, kam asi bylo vysypáno důlním vozíkem velké množství krásných lebníků. Každý z nás si pěkný odvážel. 

Další výprava směřovala na Litoměřicko, na slavnou lokalitu minerálu chabazitu v Řepčicích. Kopáním jsme se dostali až do hloubky přes 1 metr a tam jsme narazili na vulkanickou horninu, ve které byly dutiny o průměru až 30 centimetrů. A v dutinách krásné krystaly a srostlice krystalů chabazitu. Jeden z tehdy nalezených kusů je i na plakátku k této výstavě. Cílem další nezapomenutelné výpravy byl lom v Soutěskách u Benešova nad Ploučnicí. Boris tentokrát dorazil zcela novým vozem Škoda 130, který mu zaplatily v Tuzexu hodné tetičky ze Západního Německa (NSR, později SRN, Německo). Hodný vrátný nás nechal (po předání úplatku v podobě láhve zaručeně originálního weinbrandu z NDR) zajet až k budově vrátnice a ochotně nás pustil na prohlídku lomu. Myslím, že jsme tam tehdy nic pořádného nenašli. Při odchodu z lomu jsme zjistili, že hodný vrátný odešel do blízké vesnice na oběd a uzamkl závoru. A to byl problém, protože okolo závory byly rozházené velké kusy čediče. Náš šofér se ovšem nezalekl a zcela novým vozidlem z Tuzexu se prodral za velkého skřípění podvozkové části škodovky za závoru.

Z dalších výprav už mi utkvěla v paměti jen ta poslední. V červnu 1989 jsme se vydali na výpravu do středních Čech. Ve slavné hornické Příbrami jsme navštívili rozváženou haldu významného dolu Lill, kde jsme nic mimořádného. Večer jsme si postavili stan v Příbrami u rodinných domků na břehu Litavky, nedaleko budované, a nikdy nezprovozněné, úpravny rud. Další den jsme navštívili příbramské muzeum a odpoledne jsme strávili na haldách dolu Alexander ve Vrančicích. Navečer jsme se přesunuli na Rokycansko. Nedaleko obce Mýto jsme stanovali na polní cestě. Ráno jsme přejeli přes kopec do tehdy nově otevřeného lomu na Kněžském vrchu u Těškova. Tady jsme sbírali hojné dutiny s křemeny a mnoho druhů fosfátových minerálů. To jsme ještě netušili, že je to poslední společná výprava za kameny. Přišel listopad a následné změny v celé zemi. A Boris a Laďa přestali za minerály jezdit. Boris úplně, protože se dal na dráhu řidiče kamionu a Láďa zcela upřednostnil svoji rodinu. Jen jednou, asi v roce 1994 nebo 1995, jsme se bratrem, s jeho tehdy malou dcerou a s Laďou podívali do lomu na Mariánské skále v Ústí nad Labem.

V dalších letech jsem Laďu už vídal jen na pravidelných geologických výstavách v Klášterci nad Ohří, nebo na zájezdech na největší mineralogickou burzu v bavorském Mnichově.

Když jsem začal v roce 2011 pracovat v mosteckém muzeu, občas jsem Laďu nedaleko muzea potkal. Vždycky jsme si měli co říct, a mně bylo jedno, že nestihnu vlak. Později byl Laďa jedním z prvních, komu jsem odesílal pozvánky na výstavy, které jsem připravoval. A samozřejmě jsem Laďu požádal o jeho názor na mou práci. A Laďa se vždy trochu prohnul v zádech, přimhouřil oči a ve své téměř dvoumetrové výši jen trochu pokýval hlavou. Protože jsem ho už znal, tak mi bylo jasné, že je to dobré. V roce 2019 přijel Laďa na mineralogickou burzu do Teplic. Za pár dnů jsme se opět potkali u muzea a já vykládal, jak budu hned v lednu 2020 připravovat zvláštní výstavu o sádrovci. V době, kdy jsem výstavu dokončoval a připravoval seznam, koho pozvu na vernisáž, přišla smutná zpráva, že Laďa zemřel.    

V roce 2021 mě kontaktovala paní Dana Blahová dotazem, zda by Oblastní muzeum a galerie v Mostě mělo zájem o mineralogické sbírky, knihy, skripta a různé předměty s hornickou tématikou, které shromáždil její manžel.

Při následujícím setkání jsme se dohodli a postupně v roce 2021 a v roce následujícím byli sbírky postupně přemístěny do našeho muzea. Většina minerálů byla pečlivě zabalena v novinách. A já si při jejich vybalování vybavoval jednotlivé návštěvy lomů a šachetních hald, na kterých jsme s Laďou kameny sbírali. Některé minerály podlehly v průběhu let rozkladu (markazity z uhelných dolů), někdy minerály vydržely, ale zcela zničily noviny, které je obalovaly – baryty z lomu v Lahošti.  

Tato výstava je poděkováním paní Daně Blahové za dar, který je pro mě důležitý nejen profesně, ale především jako osobní vzpomínka na dobrého člověka a kamaráda, končí článek Pavel Dvořák.