Nyní už je to jasné. Washington se rozhodl oddělit svou bezpečnostní politiku od Evropy a znovu navázat vztahy s Ruskem. Tento nový postoj USA ve středu v Bruselu potvrdil nově jmenovaný ministr obrany Pete Hegseth, jehož hlavním tématem jednání byl konflikt na Ukrajině. Základní vize byla již dříve známa: členství Ukrajiny v NATO je „nereálné“ a válka „musí skončit“ prostřednictvím diplomacie. Kyjev musí opustit své snahy o znovuzískání hranic z před rokem 2014, včetně Krymu, a připravit se na vyjednané urovnání s Ruskem.
Hegseth však ve svém projevu šel dál než jen k otázce Ukrajiny. „Strategická realita nedovoluje Spojeným státům, aby se primárně soustředily na bezpečnost Evropy,“ prohlásil. Evropští spojenci mají převzít odpovědnost za bezpečnostní záruky pro poválečnou Ukrajinu, přičemž USA vyloučily možnost nasazení vlastních vojsk. Zdůraznil, že jakákoli evropská vojenská přítomnost nebude součástí mise NATO a nebude se na ni vztahovat článek 5 Severoatlantické smlouvy, což znamená jednoznačné stažení Ameriky z evropské bezpečnostní architektury.
Tato slova sice evropské lídry nepřekvapila, protože Trumpova administrativa se podobně vyjadřovala již dříve, ale potvrdila zásadní posun v americké politice vůči Ukrajině od přímé vojenské podpory k diplomatickému řešení. Přestože se jedná o odklon od konfrontačního přístupu administrativy Joea Bidena, cesta k míru zůstává složitá, píše server Unherd.com.
Hegseth sice neprozradil konkrétní podobu možné mírové dohody mezi Ukrajinou a Ruskem, ale podle uniklé verze Trumpova mírového plánu, zveřejněné ukrajinskými médii, by Ukrajina měla přijmout ztrátu území výměnou za bezpečnostní záruky. Kyjev by se musel zříct nejen vojenských, ale i diplomatických snah o návrat okupovaných oblastí a formálně uznat ruskou suverenitu nad těmito regiony.
Bez ohledu na pravdivost této verze je jasné, že právě toto je hlavní ruský požadavek, kterého se Kreml nehodlá vzdát. Trumpova administrativa si toho je dobře vědoma a tímto přístupem signalizuje, že si je vědoma geopolitické reality a omezených možností Ukrajiny na vojenský obrat ve svůj prospěch.
Důkazem této nové diplomatické linie je i fakt, že Trump oznámil na své sociální síti Truth Social, že měl „dlouhý a velmi produktivní“ telefonát s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. „Dohodli jsme se na úzké spolupráci, včetně vzájemných návštěv… Začneme tím, že zavolám prezidentu Zelenskému, abych ho o našem rozhovoru informoval, což učiním právě teď,“ napsal.
Obnovení přímého dialogu mezi Washingtonem a Moskvou je sice pozitivním signálem, ale hrozí, že Trump na Putina vyvine tlak na vyhlášení příměří, aniž by existoval pevně daný rámec pro mír. To je recept na neúspěch.
Jedním z největších problémů je návrh na nasazení evropských mírových sil na Ukrajině, což téměř jistě narazí na silný odpor Moskvy. Bez ohledu na to, zda by tyto jednotky formálně spadaly pod NATO, by je Rusko vnímalo jako prodlouženou ruku Severoatlantické aliance, což je pro Kreml nepřijatelné.
Anatol Lieven, expert na mezinárodní bezpečnost, to shrnul následovně: „Pro ruskou vládu a establishment je to stejně nepřijatelné jako členství Ukrajiny v NATO. Ruská strana v tom nevidí žádný zásadní rozdíl.“
Další komplikací je, že americký bezpečnostní ústup od Evropy paradoxně povzbuzuje některé evropské lídry k jestřábí politice. Klíčovou roli zde hraje skupina pro-válečných států v čele s Polskem, Estonskem a Litvou. Nová Evropská komise svěřila těmto zemím klíčové role v oblasti zahraniční politiky a obrany, čímž posílila jejich vliv.
Polský premiér Donald Tusk ve svém inauguračním projevu jako předseda Evropské rady prohlásil: „Pokud má Evropa přežít, musí se vyzbrojit.“ Stejně tak Kaja Kallasová, nová šéfka unijní diplomacie, vyzvala k výraznému zvýšení evropských obranných výdajů v reakci na americké stažení a trvá na tom, že Rusko musí být poraženo „za každou cenu“. Nový eurokomisař pro obranu Andrius Kubilius zase volá po „radikálním zvýšení produkce evropského zbrojního průmyslu“.
Psali jsme:
Podobně Velká Británie, která je mimo EU, pokračuje ve své vojenské pomoci Ukrajině. Dne 16. ledna podepsal britský premiér Keir Starmer v Kyjevě dvoustranné obranné partnerství a zavázal se k dalším 3 miliardám liber ročně na vojenskou pomoc, navíc k již poskytnutým 12,8 miliardám liber. Dohoda rovněž potvrzuje britskou podporu členství Ukrajiny v NATO.
Generální tajemník NATO Mark Rutte na středečním zasedání v Bruselu prohlásil, že „souhlasí“ s Trumpem ohledně potřeby vyrovnat bezpečnostní pomoc Ukrajině, ale varoval, že „chceme-li skutečně změnit průběh konfliktu, musíme udělat ještě více“. Jeho slova navazují na nedávné výzvy k přijetí „válečného myšlení“ v NATO.
Za touto militarizací Evropy stojí přesvědčení, že Rusko představuje existenční hrozbu, přestože mu chybí jak kapacita, tak vůle k útoku na NATO. Co by mohlo být považováno za pouhou rétoriku v reakci na americké stažení, se však ve skutečnosti stává významnou překážkou pro mírové urovnání konfliktu.
Pokud evropští lídři budou i nadále zvyšovat vojenské výdaje a démonizovat Rusko, Moskva může dojít k závěru, že čekání již není možností. Při pohledu na rostoucí zbrojení NATO by se Kreml mohl rozhodnout jednat preventivně, než Evropa dosáhne kritického bodu vojenské připravenosti.
Jinými slovy, ačkoliv Trumpova administrativa deklaruje snahu o diplomatické řešení, její politika odklonu od Evropy paradoxně přispívá k vyšší eskalaci. Pokud Evropa neuzná ruské bezpečnostní obavy, vyhlídky na dlouhodobý mír zůstanou mizivé a hrozba rozsáhlejší války nadále poroste.
(hýbl, UnHerd.com, repro: LiveNowFox)
