Evropská unie se ocitá v delikátní diplomatické pozici vůči Turecku, kde masové protesty a zatýkání politických odpůrců prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana přicházejí v době, kdy si Brusel přeje Ankaru spíše přitáhnout než odcizit. Turecký význam pro obranu Evropy, zejména tváří v tvář sílícímu ruskému vlivu a nejisté roli Spojených států pod prezidentem Donaldem Trumpem, je podle odborníků natolik zásadní, že EU volí zdrženlivější rétoriku i přes jasné porušování demokratických principů.
Zatčení istanbulského starosty Ekrema Imamoglua, klíčového oponenta Erdogana, na základě obvinění z korupce vyvolalo rozsáhlé protesty po celé zemi, které byly podle organizace Amnesty International potlačeny „nepřiměřenou a nerozlišující silou bezpečnostních složek“. Amnesty a další lidskoprávní organizace upozorňují, že podobné zásahy se stávají pravidlem, nikoli výjimkou.
Turecký prezident ale obviňuje demonstranty z „násilného hnutí“ a odmítá, že by zatčení jeho rivala bylo politicky motivované. V evropských hlavních městech sice zazněly kritické hlasy, například z Francie, kde ministerstvo zahraničí označilo zásah vůči Imamogluovi a dalším za „vážný útok na demokracii“.
Nicméně v Bruselu se volí jiný tón. Mluvčí Evropské komise Guillaume Mercier pouze uvedl, že „zatčení starosty a demonstrantů vyvolává otázky ohledně dodržování demokratické tradice v Turecku“ a dodal, že „Turecko musí respektovat demokratické hodnoty“.
Důvod opatrného postupu je zřejmý: geopolitická realita roku 2025. Evropská unie si nemůže dovolit přijít o tak strategického partnera, jakým je Turecko. Jak vysvětluje Amanda Paulová z European Policy Centre: „Turecká armáda je po Spojených státech druhou největší silou v NATO a geografická poloha země – mezi Evropou, Asií a naproti Ukrajině přes Černé moře – jí dává váhu, jakou mnoho jiných států nemá.“ (zdroj: Deutsche Welle)
Evropa zároveň hledá cesty, jak posílit své obranné kapacity bez nutnosti spoléhat se na Spojené státy, jejichž transatlantická spolehlivost je po návratu Trumpa do Bílého domu opět nejistá. A právě turecký zbrojní průmysl, který v posledních letech výrazně expandoval, může být pro EU důležitým partnerem při doplňování zbrojních zásob.
„Turecký obranný průmysl má Evropě co nabídnout, zejména v době, kdy existují výrazné nedostatky zbraní,“ uvedla Paulová pro Deutsche Welle.
Turecko se navíc stalo významným hráčem v diplomatických snahách o ukončení války na Ukrajině. Ankara je součástí tzv. „koalice ochotných“, která se snaží vyjednat spravedlivé mírové řešení, a evropští lídři s Erdoganem často konzultují i vlastní obranné strategie. Turecko se angažuje také v Sýrii, na Kavkaze nebo ve Střední Asii, čímž rozšiřuje svůj vliv mimo tradiční rámec.
Psali jsme:
Právě tato kombinace vnější síly a vnitřní represe činí ze současné situace výbušný koktejl. Jean Marcou, odborník na vztahy EU a Turecka, upozorňuje, že „je patrný kontrast mezi závažností situace v Turecku a lehkostí, s jakou na ni Evropa reaguje“. Dodává: „Evropští partneři si dali na reakci čas a to Erdogan vnímá.“
Citelný je také vliv širšího mezinárodního trendu ústupu od demokratických norem, včetně těch ve Spojených státech. „Erdogan ví, že v dnešním světě útoky na demokracii nejsou výjimečné. A že Evropa nechce o Turecko přijít,“ komentuje Marcou situaci.
Tlak na Evropskou unii, aby zaujala tvrdší postoj, však sílí. Starostové z celé Evropy se chystají ve Štrasburku podpořit svého istanbulského kolegu a Evropský parlament může požadovat konkrétní kroky, jako je zmrazení politických jednání. Přesto není jasné, jak daleko je Brusel ochoten zajít.
„Pokud by došlo k tvrdší represi, Evropa možná bude nucena jednat hlasitěji,“ říká Marcou. „Ale nakonec budou evropští lídři chyceni mezi svými hodnotami a strategickými zájmy.“
Tak jako už mnohokrát v minulosti, vztahy mezi EU a Tureckem zůstávají složité. Jen s tím rozdílem, že dnes už není čas na přešlapování, neboť Evropa potřebuje Turecko víc než kdy dřív. A Erdogan to ví.
(kyncl, Deutsche Welle, repro: EMUS)
