Britská politika se v posledních desetiletích proměnila v cvičení v úniku před realitou, kde se rozhodování neřídí skutečnými podmínkami země, ale spíše představami jejích lídrů. Nejnovější reakce na obrat Spojených států v otázce Ukrajiny a evropské bezpečnosti jen dokazuje, jak hluboce se britská politická elita odtrhla od reality, rozvádí ve svém komentáři britský zpravodajský server UnHerd.com. Vládnoucí představitelé se teprve nyní, v plném rozsahu, učí důsledkům dlouhodobého setrvávání ve světě iluzí. To, co se nyní odehrává, není pouhou obdobou Suezské krize, kdy bylo Británii jasně ukázáno, že není rovnocenným hráčem ve světové politice, ale spíše pouhým klientem velmoci. Současná situace je však ještě vážnější. Ve ztrátě desetiletí budovaných obranných předpokladů jde o krizi srovnatelnou spíše s rokem 1940 než s rokem 1956.
Přestože se varovné signály objevovaly po celá desetiletí a zesílily po roce 2022, Británie nyní není schopna v horizontu několika dnů vytvořit novou funkční bezpečnostní architekturu. Pokud by bylo reálné nebezpečí války tak velké, jak tvrdí Keir Starmer, vláda by nesetrvávala na své destruktivní politice, jako je dohoda o Chagoských ostrovech nebo Net Zero. Skutečná potřeba strategického přehodnocení se musí odlišit od pokryteckého vlasteneckého pózování Labouristů, kteří sledují úzce volební zájmy.
Britská armáda: Iluze místo reality
Bombastická rétorika britských politiků o možném nasazení vojsk v rámci mírové mise na Ukrajině odhaluje naprosté nepochopení reálných možností země. Britská armáda, kterou v posledních desetiletích britská politika přetvořila na koloniální četnictvo sloužící v amerických imperiálních válkách, selhala jak v Iráku, tak v Afghánistánu. Válka na Ukrajině je válkou průmyslové výroby a lidských zdrojů, a to obojí Británie v důsledku let politických chyb zcela postrádá. I kdyby se armáda okamžitě přeorientovala na nový cíl a veškeré své zdroje věnovala výhradně tomuto úkolu, nebyla by na něj připravena dříve než za tři až pět let. A i tehdy by dokázala dělat jen jedinou věc - patrolovat příměří na východě Ukrajiny, což by znamenalo stažení z Pobaltí a absence strategické rezervy pro jakoukoli jinou krizovou situaci.
Starmerova neochota i v této chvíli závazně zvýšit výdaje na obranu na 2,5 % HDP před rokem 2030 činí i tento omezený scénář nereálným. Veškeré současné debaty jsou tedy pouze dalším kolem iluzorní obranné politiky. Jak správně poznamenal jeden pozorovatel, navrhované nasazení britských vojsk by nebylo mírovou misí v tradičním smyslu, tedy udržením dvou slabších soupeřících stran od konfliktu, ale spíše nefunkčním odstrašujícím prvkem. Nasazené jednotky by byly slabší než ukrajinské i ruské síly, což by znamenalo, že by neodstrašily nikoho a byly by pouze snadným cílem.
Spojené státy již jasně uvedly, že žádné evropské síly nasazené na Ukrajině nebudou součástí mise NATO a nebudou mít americkou podporu. Rusko zároveň varovalo, že v rámci mírové dohody s Washingtonem neakceptuje žádné jednotky NATO na Ukrajině. Starmer tedy slibuje Kyjevu něco, co vůbec nemá v moci poskytnout. Jeho rétorika připomíná nedávný slib stoletého bezpečnostního paktu pro Ukrajinu, přičemž není jasné, zda Ukrajina nebo Spojené království budou za sto let vůbec existovat.
Poslední týden tak byl testem schopnosti britských politiků rozlišit mezi líbivými, ale prázdnými prohlášeními a objektivní realitou. A většina Westminsteru v tomto testu naprosto selhala. Jak výstižně poznamenal vojenský historik Robert Lyman, dlouhodobý kritik britské demilitarizace, současná debata je „trapná slátanina, politické fráze prázdných lidí, kteří se snaží působit tvrdě a ctnostně“.
Psali jsme:
Jedním z mála politiků, kteří z této situace vyšli se ctí, je konzervativní poslanec Nick Timothy, jenž správně poznamenal, že jedinou věrohodnou odpovědí na současnou krizi není dávat Ukrajině prázdné sliby, ale okamžitě zahájit proces přezbrojení a industrializace k obraně samotné Británie.
Britská vláda nyní zoufale pobíhá mezi Kyjevem a Washingtonem, slibuje Ukrajině, co nemůže splnit, a snaží se Američany přesvědčit k závazkům, které již jednou odmítli. Britský stát v této situaci působí stejně vážně a profesionálně jako děti hrající si na obchod ve školce.
Evropské země se dnes ocitly ve stejné situaci jako Británie: dlouhodobě oslabovaly vlastní obranyschopnost a nyní zjistily, že Spojené státy již nemají zájem hrát roli jejich ochránce.
Evropa zůstala slabá nejen kvůli své vlastní neschopnosti, ale i kvůli dlouhodobé americké strategii udržovat ji v pozici podřízeného partnera. Po studené válce bylo pro Washington výhodné, že Evropa se oddávala iluzi mírového uspořádání, zatímco Spojené státy si ponechaly rozhodující vojenskou sílu. Evropští politici, kteří byli do svých pozic dosazeni právě kvůli své loajalitě vůči americké hegemonii, se nyní ocitli v situaci podobné té, v níž se ocitli afghánští spojenci USA po jejich náhlém odchodu. Jen s tím rozdílem, že evropské elity si zatím udržely svá křesla, přestože už nemají nikoho, komu by mohly sloužit.
Británie i Evropa se tak ocitly v pasti vlastní neschopnosti čelit realitě. Pokud se britská vláda okamžitě nevzpamatuje a nezačne skutečně řešit obranyschopnost země, může se snadno stát, že až přijde skutečná bezpečnostní krize, bude pozdě. Skutečným problémem není pouze ztráta americké podpory, ale hluboká neschopnost evropských elit vůbec pochopit, jak funguje skutečný svět. Jestliže budou dál odmítat přijmout realitu, může být jejich pád stejně rychlý a nezvratný jako zmizení jejich pohodlných iluzí.
(jar, UnHerd.com, repro: BBC News)
