Bývalý ministr zahraničí občan Svoboda, a bývalý velvyslanec na širé Rusi a na nervózní Ukrajině občan Bašta, se shodli, že je třeba si vzít teplé ponožky, protože již máme v povětří studenou válku. Mediální diskuze na toto téma je v posledních týdnech velmi frekventovaná, uvedl v komentáři pro Prvnizpravy.cz František Roček.
Dále uvádí, že v těch dnech probíral fenomén studené války s ústeckým senátorem Jaroslavem Doubravou, který na toto téma připravuje knihu.
Shodli jsme se na tom, že na studenou válku jsou v podstatě tři náhledy:
Jejich nechtěnými „komplici“ jsou ti, kteří sdílí klasický pohled na studenou válku v technických a politických intencích 2. poloviny 2. století – situace podle nich ještě není natolik vyhrocená.
Tyto tři pohledy na studenou válku kopírují lidskou psychiku: Zuřivost, bagatelizaci příznaků, a opatrnost sledováním chování politických švábů.
Studená válka neexistuje?
Nejbizardnější ukázkou popírání studené války je podle Ročka článek na internetové stránce hlidacipes.org (Aleš Rozehnal: Řeči o studené válce jsou pouze znakem krátké historické paměti, hlidacipes.org, 24.4.2018)
Rozehnal suverénně tvrdí: „Mnoho světových politiků mluví o tom, že současné vztahy mezi Západem a Ruskem jsou novou studenou válkou. Tyto řeči však znamenají pouze to, že tito lidé mají velmi krátkou historickou paměť… současné napětí je pouze velmi nezřetelným stínem studené války.“
Popírači nové studené války tvrdí, stejně jako Rozehnal: „…studená válka byla bipolárním konfliktem mezi USA a Sovětským svazem, což byly dva nejsilnější státy světa… Studená válka se s výjimkou Austrálie odehrávala na všech kontinentech světa. Přinesla několik závažných atomových krizí, závody ve zbrojení a stínové války, které si vyžádaly miliony mrtvých… Vztahy mezi Západem a Ruskem jsou však v dnešní době zcela jiné.“
Zatáhněte za záchrannou brzdu než „vozík“ narazí do zdi!
Rozehnalova argumentace je falešná
Po 2. světové válce nešlo jenom o soupeření východního a západního bloku. V rámci tzv. třetího světa probíhala doslova celoplanetárně protikoloniální povstání.
„Asijský“ přístup velmi zřetelně ukázali Vietnamci: Nejprve přinutili v těžkých bojích koloniální Francií, aby se z Vietnamu stáhla. Následoval konflikt Jižního prozápadního a Severního socialisticky orientovaného Vietnamu. Američtí vojáci na straně Jihu nakonec po těžkých ztrátách po letech intenzivní války, včetně marného kobercového bombardování, se museli z Vietnamu stáhnout.
Svou významnou suverenitu již tehdy začala prosazovat také Čína a Indie a další státy, především islámské, jejichž přízeň si musely studenoválečnické mocnosti kupovat – stejně jako dnes.
Ač Rozehnal to nechce vidět, stínové války pokračují. Pro USA a alianci NATO jsou neúspěšně – Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie. S tím souvisí nelegální migrační islámská invaze do Evropy. To vše zahuštěno islámskou fašizací člena NATO Turecka.
Bez zbraní není optimismus
Došlo také na další symptom studené války - otázku zbrojení. Oskar Krejčí napsal: „…Jen samotný vítěz studené války, USA, zvedl své vojenské výdaje za léta 2000 až 2009 o 75,8 % – a přenáší závody ve zbrojení i do kosmu. Zdá se, že lidstvo stále věří klasickému rčení si vis pacem, para bellum – chceš-li mír, připravuj válku – a zbrojí. Dějiny ovšem ukazují, že se zbrojním lidstvo válkám nevyhnulo...“ (Oskar Krejčí, Chceš-li mír, připravuj...?, Publikováno v časopise Dossier, 2010/1, s. 6-11)
V roce 2017 ruské vojenské výdaje činily 61 miliard dolarů, americké desetkrát tolik - 603 miliard dolarů. Čína utratila za obranu 151 miliard dolarů, Francie a Německo dohromady 90 miliard dolarů, což je o 50 procent více než Rusko. Všechny tyto země přitom dávají na zbrojení mnohem méně procent HDP než Rusko.
Popírá sám sebe
Ve svém popírání, že jsme znovu ve studené válce, Rozehnal nakonec popírá co sám tvrdí. Podle Rozehnala nemůže být studená válka, protože mezi Ruskem a Západem „neexistuje žádná závažná ideologická rivalita. Vliv ruské omezené demokracie s autoritativními rysy mimo Rusko prakticky není,“ píše Rozehnal.
Jenže, ve studené válce nešlo o ideje, ale o moc. Ideje a náboženství jsou jenom paklíče moci.
Rozehnal utěšuje, že se nejedná o studenou válku, protože není zapotřebí, když Rusko mele z posledního: „Konflikty mezi Západem a Ruskem se v současnosti odehrávají blízko ruských hranic a v malé části Středního východu. Rusko v těchto konfliktech není tahounem, ale spíše se pouze snaží vyvážit vliv Západu.“
Proč tedy je proti Rusku vyvíjen doslova zuřivý tlak? Jde o neviditelnou válku. Proč? To Rozehnal neříká. Pouze napsal: „Rusko bude brát vždy Západ jako hrozbu.“
Senátor Doubrava k tomu dodává: „Po rozkladu SSSR pro USA je NATO prostředkem pro rozšiřování amerického vlivu ve východní Evropě a na Balkánu. Vyvrcholením dosavadních snah byla dlouhodobá podpora revizionistických sil na Ukrajině. To vedlo v roce 2014 k puči a převzetí moci aktéry tzv. Majdanu. Od tohoto okamžiku nejpozději lze hovořit o Studené válce 2.0., protože protiruské aktivity USA byly již zcela zjevné. NATO má (z hlediska roku 2018) pro USA význam jenom pokud budou státy aliance zaměřené protiruským směrem. NATO musí za samotné USA vytvářet tlak vůči Rusku a poškozovat Rusko obchodně embargem a sabotáží ruských investic. K jinému účelu NATO stratég m USA neslouží.“
Dále uvádí, že v těch dnech probíral fenomén studené války s ústeckým senátorem Jaroslavem Doubravou, který na toto téma připravuje knihu.
Shodli jsme se na tom, že na studenou válku jsou v podstatě tři náhledy:
- Političtí hysterici tvrdí, že nové kolo studené války hrozí kvůli agresivitě Ruska nebo USA. Záleží na tom, kdo je podle nositele úvahy o studené válce větší lump – zda Rusové nebo Severoameričané.
- Političtí udržovatelé současného status quo tvrdí: Nic zvláštního se neděje. Jejich argumentace je povrchní, nebo neposuzují záměrně situaci v širším kontextu. Studenou válkou prý straší především proruské internetové weby.
Jejich nechtěnými „komplici“ jsou ti, kteří sdílí klasický pohled na studenou válku v technických a politických intencích 2. poloviny 2. století – situace podle nich ještě není natolik vyhrocená.
- Političtí racionalisté kritizují současnou politickou a vojenskou mezinárodní eskalaci jako opět nastupující studenou válku. Racionalisté předkládají věcné argumenty o neopodstatněném tlaku USA a aliance NATO, především vůči Rusku.
Tyto tři pohledy na studenou válku kopírují lidskou psychiku: Zuřivost, bagatelizaci příznaků, a opatrnost sledováním chování politických švábů.
Studená válka neexistuje?
Nejbizardnější ukázkou popírání studené války je podle Ročka článek na internetové stránce hlidacipes.org (Aleš Rozehnal: Řeči o studené válce jsou pouze znakem krátké historické paměti, hlidacipes.org, 24.4.2018)
Rozehnal suverénně tvrdí: „Mnoho světových politiků mluví o tom, že současné vztahy mezi Západem a Ruskem jsou novou studenou válkou. Tyto řeči však znamenají pouze to, že tito lidé mají velmi krátkou historickou paměť… současné napětí je pouze velmi nezřetelným stínem studené války.“
Popírači nové studené války tvrdí, stejně jako Rozehnal: „…studená válka byla bipolárním konfliktem mezi USA a Sovětským svazem, což byly dva nejsilnější státy světa… Studená válka se s výjimkou Austrálie odehrávala na všech kontinentech světa. Přinesla několik závažných atomových krizí, závody ve zbrojení a stínové války, které si vyžádaly miliony mrtvých… Vztahy mezi Západem a Ruskem jsou však v dnešní době zcela jiné.“
Zatáhněte za záchrannou brzdu než „vozík“ narazí do zdi!
Rozehnalova argumentace je falešná
Po 2. světové válce nešlo jenom o soupeření východního a západního bloku. V rámci tzv. třetího světa probíhala doslova celoplanetárně protikoloniální povstání.
„Asijský“ přístup velmi zřetelně ukázali Vietnamci: Nejprve přinutili v těžkých bojích koloniální Francií, aby se z Vietnamu stáhla. Následoval konflikt Jižního prozápadního a Severního socialisticky orientovaného Vietnamu. Američtí vojáci na straně Jihu nakonec po těžkých ztrátách po letech intenzivní války, včetně marného kobercového bombardování, se museli z Vietnamu stáhnout.
Svou významnou suverenitu již tehdy začala prosazovat také Čína a Indie a další státy, především islámské, jejichž přízeň si musely studenoválečnické mocnosti kupovat – stejně jako dnes.
Ač Rozehnal to nechce vidět, stínové války pokračují. Pro USA a alianci NATO jsou neúspěšně – Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie. S tím souvisí nelegální migrační islámská invaze do Evropy. To vše zahuštěno islámskou fašizací člena NATO Turecka.
Bez zbraní není optimismus
Došlo také na další symptom studené války - otázku zbrojení. Oskar Krejčí napsal: „…Jen samotný vítěz studené války, USA, zvedl své vojenské výdaje za léta 2000 až 2009 o 75,8 % – a přenáší závody ve zbrojení i do kosmu. Zdá se, že lidstvo stále věří klasickému rčení si vis pacem, para bellum – chceš-li mír, připravuj válku – a zbrojí. Dějiny ovšem ukazují, že se zbrojním lidstvo válkám nevyhnulo...“ (Oskar Krejčí, Chceš-li mír, připravuj...?, Publikováno v časopise Dossier, 2010/1, s. 6-11)
V roce 2017 ruské vojenské výdaje činily 61 miliard dolarů, americké desetkrát tolik - 603 miliard dolarů. Čína utratila za obranu 151 miliard dolarů, Francie a Německo dohromady 90 miliard dolarů, což je o 50 procent více než Rusko. Všechny tyto země přitom dávají na zbrojení mnohem méně procent HDP než Rusko.
Popírá sám sebe
Ve svém popírání, že jsme znovu ve studené válce, Rozehnal nakonec popírá co sám tvrdí. Podle Rozehnala nemůže být studená válka, protože mezi Ruskem a Západem „neexistuje žádná závažná ideologická rivalita. Vliv ruské omezené demokracie s autoritativními rysy mimo Rusko prakticky není,“ píše Rozehnal.
Jenže, ve studené válce nešlo o ideje, ale o moc. Ideje a náboženství jsou jenom paklíče moci.
Rozehnal utěšuje, že se nejedná o studenou válku, protože není zapotřebí, když Rusko mele z posledního: „Konflikty mezi Západem a Ruskem se v současnosti odehrávají blízko ruských hranic a v malé části Středního východu. Rusko v těchto konfliktech není tahounem, ale spíše se pouze snaží vyvážit vliv Západu.“
Proč tedy je proti Rusku vyvíjen doslova zuřivý tlak? Jde o neviditelnou válku. Proč? To Rozehnal neříká. Pouze napsal: „Rusko bude brát vždy Západ jako hrozbu.“
Senátor Doubrava k tomu dodává: „Po rozkladu SSSR pro USA je NATO prostředkem pro rozšiřování amerického vlivu ve východní Evropě a na Balkánu. Vyvrcholením dosavadních snah byla dlouhodobá podpora revizionistických sil na Ukrajině. To vedlo v roce 2014 k puči a převzetí moci aktéry tzv. Majdanu. Od tohoto okamžiku nejpozději lze hovořit o Studené válce 2.0., protože protiruské aktivity USA byly již zcela zjevné. NATO má (z hlediska roku 2018) pro USA význam jenom pokud budou státy aliance zaměřené protiruským směrem. NATO musí za samotné USA vytvářet tlak vůči Rusku a poškozovat Rusko obchodně embargem a sabotáží ruských investic. K jinému účelu NATO stratég m USA neslouží.“
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
