Možná některé z těchto informací najdete na internetu, ale kdybyste chtěli vědět, kolik z našich "mistrů" práva se dostalo do střetu se zákonem, kolik jich je ve vězení, kdo z nich se zapletl do jakých tunelářských či korupčních kaus na druhé straně zákona či podobně, tak to se tam nedovíte. Ještě obtížněji zjistíte informace o tom, kdo ze soudců porušil princip nezávislosti a ještě hůře se dozvíte o tom, kolik z nich se dalo podplatit, kolik jich porušilo tzv. nepsané zákony své profese (známé z některých jiných zemí, ale obecně platné i pro ty české). A už vůbec nemáte šanci zjistit, kolik kdo z nich vydělává a na čem. Anebo zda někteří zdejší právníci sepsali studii týkající se práva, která zaujala i právníky v jiných zemích či dokonce badatele z jiných oborů zabývající se domácím právem.
 
Nedozvíte se to mj. proto, že společenství právníků u nás nikdo nezkoumá. Ani jako společenství, které spojuje celá řada společných znaků jako velkou sociální skupinu, včetně jednoho typy (v několika variacích) ukončeného magisterského studia práva, ani jinak. A že by bylo už dávno nanejvýše zapotřebí zjistit, co lze od těchto lidí této profese očekávat a co ne, což souvisí třeba s tím, že jedním z hlavních cílů spojených s tzv. transformací polistopadové společnosti - vzpomene si někdo ještě dnes na tento cíl? - mělo být vytvoření právního státu. Státu, kde by vládlo právo, této chiméry disentu a jiné opozice, ne zcela nepodobné chiméře dokonalé komunistické společnosti u bolševiků.

Právníky lze v nejhorším zkoumat třeba tak, jak antropologové zkoumají kmeny z doby kamenné, se všemi jejich rozmanitostmi a naopak i podobnostmi. Tedy jako něco cizího, ostatním lidem a společnostem nepodobného předmětu bádání. To, že dnes o tom nikdo nepíše ani nemluví, ačkoliv máme stát doslova přeprávníkován, byť z hlediska stavu práva zdaleka není vyhovující, je jen jeden z mnoha důvodů této potřeby. Nelze vyloučit, že se podařilo vytvořit místo právního státu stát, v němž vládnou právníci.

Nejhorší asi je to, že hlavní zjištění, ke kterému lze dopracovat už během příprav takto zaměřeného projektu, je to, že fakticky nevíme o tom, jak právnické společenství funguje, téměř nic. Právníci se stali státem ve státě. Mnohé z jejich struktur se staly nedotknutelné pro kritiky zvnějšku. Svědčí o tom nejen zřejmé deficity v jejich výkonech, ale i praktická neodvolatelnost těch, kteří zaujali v tomto společenství nějaké pozice. To se zdaleka netýká jen předsedkyně Nejvyššího soudu, ale i jiných výše postavených právníků (někdy i těch tzv. řadových) v institucích, které fungují jako právnické (včetně soudních apod.). Tedy i mnoha právníků, kteří porušili a dále porušují mnohé ze svých "svatých" zásad.

Přesto jsou stále na svých místech. Jediné, co o tom víme, je to, že něco takového se stát nemělo A vůbec - právníci nejsou těmi, co by byli schopni zaručit svojí činností vymahatelnost práva pro všechny. Vždyť i s právem, jak se zdá, mnozí nemají nic společného. Dokáží svými aktivitami jedině zaručit vymahatelnost svých vysokých, někdy i jasně přehnaných platů a spolu s tím i kompetencí pro sebe a jiné právníky. Tento i jiné podobné výroky sice platí, někdy i v trochu jiném gardu, i pro jiné profese , ale u právníků je to zvlášť vidět. To není nic nového. S touto profesí se tato pověst táhne snad už od starověku. I proto dnes ale patří právníci k těm profesím, které nechtějí být zkoumány. Mají k tomu i jiné než zištné důvody. Jedním z nich je asi i to, že díky aktivitám mnohých z nich se stala z profese "právník" velmi zpotvořená, nezřídka v očích veřejnosti i zločinná profese. Dokonce natolik, že by nebylo od věci ji zakázat, kdyby se ovšem našel právník, který by to připravil a poslanci, kteří by to schválili.

Podstatné přes to všechno však je to, že navzdory tomu všemu lze aspoň teoreticky právníky jako celek zkoumat. Jen je třeba přijít na to, jak a také proč. Také jiné profese, podobně neprůhledné a neochotné nechat se - resp. jejich příslušníky - zkoumat, lze tomu podrobit, byť někdy jen obtížně. Není třeba jezdit na Papuu či do Amazonie, ani být antropologem, aby s něčím takovým získal potenciální badatel zkušenost. Důležitá je zde zvědavost. Někdy je třeba také se nebát toho, co zjistíme. Fakt, proč se nikdo nepokouší zkoumat právníky - občany českého státu, je nanejvýše žádoucí přezkoumat dříve, než se někdo pokusí o takové zkoumání. Není zde řeč o dějinách práva. Zde je sice zkoumají, ale nanejvýše opatrně a jen něco, vždy však aktivity právníků, kteří již nepůsobí ve sféře práva. Především zde ale zkoumají právníci právníky, což je skutečný problém. Zde jde ale o současné právníky v Čechách, kteří představují nejen dost početné, ale i rozmanité společenství. Nevidíme do něj i proto, že nám jejich členové nechtějí dovolit nahlédnout do svých uzavřených světů. Pro lidi zvenčí jsou jejich komunity neprůhledné. Připomínají pevnosti s okny z neprůhledného a neprůstřelného skla. Otázkou tedy je, proč to nedovolí. Samy pro sebe totiž nárokují přístup ke všem, údajně pro jejich práci nezbytným informacím. Chtějí vědět, jaká byla minulost jejich klientů, jaké jsou jejich aktuální příjmy i majetek, rodina atd. atd. Odvolávají se na diskrétnost, povinnost mlčet o svých informacích, dokonce i na právnickou etiku, což je ryze teoretický obor, nikoliv faktická skutečnost. Stejně jako bývali ve starších dobách, kdy lidí věřili v Boha a v církev, zpovědníci, i dnešní právníci (aspoň někteří z nich) považují zpovědní tajemství za výhodnou komoditu, s níž se dá velmi dobře obchodovat. Tu a tam probleskne v kuloárech informace, jak si známí a úspěšní advokáti kupují tajemství klientů u kolegů z druhé strany jimi vedených sporů. Někdy jde o pozoruhodně vysoké částky, zvláště když v těch sporech jde o velké sumy. O tom se však zpravidla nedovíme nic podstatného, tím méně pak to, proč bychom diskrétnosti "svých" či jiných právníků měli důvěřovat.
     
Způsob existence společenství (nebo spíše souručenství, anebo mafie?) českých právníků potvrzuje jednu z pouček týkající se bádání ve společenských vědách: neexistují společnosti jako něco celistvého, samostatného. Skládají se vesměs z mnoha dalších společností, resp. z tolika, kolika jsou jejich členové rovněž členy. Každý člověk, nejen právník, je členem mnoha společenství najednou. Bylo by proto nanejvýš obtížné právníky zkoumat jako jeden jediný celek bez schopnosti rozlišovat různé právnické a další komunity uvnitř tohoto celku, a to i tehdy jde-li jen o české právníky a platí-li výše zmíněné pravidlo jen o české společnosti ačkoliv každý člen té které společnosti bývá provázán s jinými jedinci do mnoha jiných, vnějších společností určovaných nejen původem, profesí či zájmy apod. jednotlivých členů, ale i mnohem subtilnějšími znaky. Právě proto je každá společnost tak proměnlivá i stabilní současně, homogenní i zároveň rozptýlená. Žádnou z nich nelze umístit pod pomyslný mikroskop umožňující jejich analýzu. Rozhodneme-li se ale přesto tu kterou z nich zkoumat, nejde jen o výzvu pro nás jako badatele, který se o to pokusí, ale i o troufalost. Nejen z toho důvodu, že právníci jsou rozptýlení v nejrůznějších komunitách. Od samého počátku takového zkoumání bychom proto měli usilovat o co největší zpřesnění cíle takového projektu. Tedy i proč to chceme zkoumat, jak to chceme udělat, provést inventuru svých předpokladů a využít mnoha dalších informací, abychom se vyhnuli dezinformacím zvenčí i dezinformací, které si vytváříme sami.

Ve svém předešlém komentáři byla obec právníků fakticky obviněna z odpovědnosti za mnohé problémy, s kterými je budoucnost této společnosti spjata. Nemyslím si, že je to přehnané. Prostě takový závěr se nabízí při přemýšlení o příčinách současné pokleslosti, obtíží a jiných nedostatků české společnosti. Právníci - a nejen ti tzv. ústavní - se jeví jako žáby na prameni. Jeden jako druhý jsou neochotní se o své kompetence ve věci řízení takových společností, jako je česká, dělit se o poznatky s jinými odborníky na společenské dění. Jakoby čtyřleté studium směsky různých předmětů přednášených lidmi replikujícími většinou již v poměrně vzdálené minulosti vytvořené poučky z různých oborů a specializací činilo ty, kterým se podaří proplout během studia úskalím zkoušek a zápočtů jedině schopné pracovat v dané oblasti (a to odmyslíme fakt, že většina z těchto pouček je brzy po "použití" navždy zapomenuta). Až příliš to vyvolává dojem, že většina poznatků, které v jejich paměti zůstanou, jsou jen torza nepospojovaného vědění doplněného navíc četnými předsudky, stereotypy a jinými deformovanými znalosti.

V době, kdy jsem pracoval na reformě justice a měl jsem možnost konzultovat své informace s různými, někdy údajně i renomovanými právníky z této oblasti, žasl jsem někdy nad trivialitou jejich myšlení, nad mezerami, které někteří měli ve svém vzdělání. Doporučoval jsem, aby se právník nesměl stát soudcem nikoliv až v určitém věku, ale poté, co vystuduje i něco jiného než právo. Lhostejno zda jako první obor či až poté, co třeba vystudoval právnickou fakultu. Samozřejmě i s tím, že by měl nejdřív v něčem blízkém působit a navíc si osvojit rutinu profese soudce. Nikdo z těch, kteří na rozhodování o tom, jak formulovat pravidla převzetí odpovědnosti (nejen za soudce, ale i za mnohé jiné tzv. právnické profese) po vystudování poměrně primitivního studia a po praxi, která je nanejvýše odvislá od toho, kdo převezme nad ní vedení.
   
Teď, když je zcela zjevné, že se ve stávající ústavě a ve stávající legislativě týkající se právě těchto záležitostí spojených s opravou ústavy nahromadilo tolik zjevných nedomyšleností a nejasností, a kdy je už jen otázkou času, aby se ve vládnoucích strukturách vytvořila situace, že budou průchodné změny v ústavě, aniž by bylo jasné, kdo ty změny může z právníků (jak si myslí oni i většina národa) kompetentně schopen připravit - možná k tomu dojde již po dalších, tedy listopadových volbách - je třeba říci natvrdo:

- mezi dnešními právníky chybí "mozky", které by takové změny byly schopny připravit
- právníci mají sice tendenci zaujímat kruhovou obranu a hájit své již dříve vydobyté monopoly - tedy nepustit jiné odborníky k tomu, aby jim mluvili do "jejich" věcí - ale n nebyli a nejsou schopni své kompetence potvrdit činy
- jsou velmi špatně vzdělaní. Představují klasický produkt masifikovaného vysokého školství, které již dlouhé generace trpí vzdělanostní nedostatečností. Existují snad mezi nimi výjimky z tohoto pravidla, ale v takovém případě jde o jednotlivce, kteří ve společenství právníci nebývají jako respektované autority uznáváni
- Atd., atd.

Asi i vzhledem k těmto tvrzením je nyní nanejvýše vhodné zde zpřesnit i vlastní osobní kompetenci k takovým výrokům a k deklaraci záměru zkoumat právníky jako celek. Kvalifikace jakéhokoliv badatele v tak široké oblasti nikdy nemůže být dostatečná, aby uspokojila právnickou společnost. Tím méně, aby garantovala komukoliv, kdo se s výsledky toho kterého zkoumání právníků seznámí - třeba prostřednictvím daného či jiného komentáře - že není manipulován k přijetí nějakého osobního, zaujatého názoru.

Tak tedy: autor tohoto komentáře zkoumá kmen právníků téměř dvacet let. V té době jsem začal pracovat na Právnické fakultě v Plzni. Tehdy - to bylo dva roky po jejím založení - ji řídil nadějný, poměrně mladý právník, tehdejší ředitelem akademického ústavu státu a práva. Měl za sebou mj. i roční pobyt na jedné americké právnické fakultě a zásadním způsobem se odlišoval od svého zástupce a budoucího nástupce M. Kindla. Např. nepatřil ani do silné ( jedné z nejsilnějších v Čechách) chomutovské mafie, ani mezi chovatele mývalů. Lidé jako druhý děkan této fakulty patří k osobám, které se projeví - takoví jací skutečně jsou - až v době, kdy se dostanou na nejvyšší možný stupínek moci v daném systému. K tomu došlo na plzeňských právech na počátku milénia, když první děkan dovršil dvě volební období, po nichž podle zákona o VŠ muselo dojít k personální změně.

O osobě toho, který se tehdy stal novým děkanem, bude ještě řeč jindy. Nepatřil jsem k jeho "lidem" a ani on nebyl mým oblíbencem, ale o to zde nejde. Podstatné je, že jsem se téměř jednu dekádu pohyboval v prostředí zahuštěném různými právníky. Samozřejmě nešlo jen o učitele, ale i o studenty, s nimiž jsem se později setkával jako s prominentními právníky. Třeba s odésáckou primadonou J. Pospíšilem, s jeho přítelem a plzeňským radním K. Palečkem a jinými, zvláště s mladými soudci a státními zástupci, protože po konfliktu s novým vedením v r. 2003 jsem jako poradce ministra spravedlnosti se zaměřením na justici opět působil v Praze. Od té doby považuji právníky za něco, co by se mělo pozorně, obezřetně zkoumat. Tak, jak jsem se výše už zmínil, jako kmen, který má své rituály, tabu a jiné zvláštnosti.
   
Pozoruhodné je, v Čechách se touto problematikou snad nikdy a nikdo nezabývá. Aspoň jsem nezjistil, že by existoval projekt zaměřený na toto společenství, i když důvodů pro takové specializované zkoumání by bylo dost. Něco se objevilo snad jen v některých pamětech, ať už komunistických právníků jako byl V. Knapp, či těch starších, jako např. J. Weyer. Absence jakékoliv, nejen hlubší analýzy překvapuje mj. i proto, že:
   
- profese "právník" prodělala největší expanzi ze všech vysokoškolských profesí za posledních dvacet let. Nejen proto, že byly v 90. letech otevřeny dvě nové právnické fakulty (v Olomouci a v Plzni vedle už starší, ale kapacitně významně rozšířené pražské a brněnské fakulty) a po vyhlášení nového vysokoškolského zákona na konci 90. let i o řadu soukromých VŠ specializovaných na přípravu nových právníků. Dá se říci, že došlo k tomu, že už na počátku minulé dekády bylo v Čechách přeprávníkováno, což se projevilo i v takových specializacích jako advokacie nebo justice. Zvláště počty nových advokátů či soudců dávno překonaly všechny dřívější meze. Což ovšem neznamená, že by dobrých, kvalifikovaných právníků bylo dostatek. Spíše naopak
   
- fenomén "přeprávníkování" vedl k intenzivnímu hledání netradičních forem uplatnění, nikoliv však ke zvyšování konkurenceschopnosti těch starších či dokonce ke snižování cen za služby právníků na trhu práce, což má svoji skrytou logiku. Částečně to vyplývá z faktu, že významná část, možná většina uchazečů o studium práv, kde rozdíly mezi počtem přihlášených studentů a počtem těch přijatých jsou ve školských statistikách největší ze všech fakult a škol, byla více než nedostatečná, resp. slabá. Přihlédneme-li k faktu, že aféry s korupcí na těchto fakultách a školách byly spolehlivě ututlány díky kontaktům funkcionářů škol na nejvyšší místa (sám jsem slyšel M. Kindla, jak vyprávěl v okruhu svých spolupracovníků, že by mohl konexemi a vlivnými známostmi dláždit, což byl ovšem jen vedlejší důsledek např. převisu poptávky po nabídce studia na právech). To, že se např. svého času zveřejnila aféra s korupcí na pražských právech, bylo výjimkou. Ostatně byla neméně rychle ututlána, aniž by se veřejnost dověděla jména jejich hlavních aktérů, kteří nejspíše byli uklizeni do lepších, výnosnějších prebend. Jistou roli v tom všem mohlo sehrát nejen příliv neschopných, nevzdělavatelných, ale dobře uplatněných absolventů rekrutovaných ze synáčků a dcerušek těch, kteří na vysoké úplatky a protislužby měli, ale i něco úplně odlišného. Mnozí vynikající a talentovaní abiturienti místo, aby šli na školy odpovídající jejich nadání /třeba na techniky/, začali usilovat o přijetí na práva. Mnozí z nich, kteří měly tzv. universální talenty (tedy výjimečné dary v podobě znalostí a schopností, které se daly využít i jinak) a kteří se dostali na práva a bez problému vystudovali tyto masifikované fakulty, kde v jednotlivých ročnících je běžně počet studentů vyšší, než počet učeben i pedagogů k jejich přípravě (což podstatně snižovalo náročnost tohoto studia) své talenty uplatnili jinak. Především tak, aby si co nejvíce vydělávali, což byl ostatně pravý motiv jejich orientace na jiný typ studia než na ten, který korespondoval s jejich nadáním. Tak se stalo, že nadějný student třeba se zaměřením na egyptologii šel na práva. Nešlo mu jen o budoucí příjem, ale i o prestiž v době, kdy mezi mladšími lidmi se rozmohlo poměřování jejich úspěšnosti ne tím, co zajímavého studovali, ale tím, kolik si jako absolventi mohli vydělat. Nelze říci, že jedině tito výjimečně disponovaní jedinci mohli najít nové způsoby, jak "jinak" uspět, které se vymykaly dřívějším tradicím, ale ze své zkušenosti mohu potvrdit, že mladších talentovaných právníků je pomálu Naopak mladších právníků, kteří jsou draví, tvrdí a přitom z hlediska své odbornosti neschopných je obrovský převis.

Nyní jsme jako společnost v situaci, kdy z této velké množiny se rekrutují právě ti, kteří chtějí proniknout do vyšších struktur politiky (a kolik z nich již tam proniklo!), a navíc chtějí si zajistit a dokonce i posílit stávající monopoly. Už nejde o to, že by tito lidé byli neodvolatelní (jako třeba předsedkyně nejvyššího soudu). Že by zůstávali ve svých funkcích až do 70 let (jako soudci), aniž by je někdo a něco nutilo zvyšovat si kvalifikaci. Nechtějí především žádnou kontrolu. Chtějí mít monopolní vliv na přepracování ústavy, aniž by mezi tvůrce návrhu pustili odborníky z jiných profesí, protože přece tento monopol již měli dříve. Nechtějí nic měnit na struktuře výuky na zakonzervovaných fakultách a školách, o dalším vzdělávání právníků nemluvě (bylo by zajímavé zjistit, kolik z údajných otitulovaných autorit učí na více školách souběžně, aby si vedle svých dalších trafik zajistili vysoce nadprůměrné příjmy jen za to, že jako gramofony přednášejí ve velkých učebnách stále totéž). Chce-li si někdo udělat objektivní obraz o stavu práva v Čechách, nechť si něco přečte z údajných vědeckých studií v této oblasti. Jestli tam objeví něco jako vědu, tak mě to překvapí.

Vladimír Čermák