O to více se proto skloňuje ve všech možných pádech. Někdo se nám skrze tato slova snaží podsunout pocit, že jsme jednou z nejzkorumpovanějších zemí a že i z historického pohledu je korupce u nás na nebývale vysoké úrovni.

Možná by nás ale po nahlédnutí do některých historických prací týkajících se kupříkladu doby tolik idealizované první republiky překvapilo, že nálada v tehdejší společnosti byla velmi podobná té dnešní, politici že si počínali stejně jako dnes, politické strany byly stejně tak jako dnes, tak i tehdy kritizovány za hájení svých úzkých zájmů a že stejně jako dnes, tak i tehdy měli mnozí pocit, že stav věcí veřejných snad už ani nemůže být horší. S biblickým Kazatelem tak můžeme říci: nic nového pod sluncem.

"Krize byla popisována jako hospodářský rozvrat, korupce, úplatkářství, daňové zatížení společnosti, profesionální neschopnost, zbohatlictví a okázalý životní styl některých popřevratových politiků, rozkrádání státního majetku, nízká politická kultura," popisuje nejčastěji vznášené výtky opozičních skupin z dob první republiky historička Blanka Soukupová. Nepřipomíná nám to něco?

Vlastně jedno bychom měli upřesnit - těmito slovy kritizovali stav Masarykova státu čeští fašisté ve 20. letech 20. století. A měli pravdu, establishment tehdy trpěl řadou neduhů, jako ostatně i ten dnešní. Netvrdím, že je vše kolem nás ideální. Není a nebylo ani tenkrát, v době, kterou je po roce 89 módní vzývat jako zlatou éru demokracie a prosperity. Nechci tím říci, že dnešní kritici poměrů z řad protivládních aktivistů používají stejnou rétoriku, jako tehdejší fašisté - to by bylo moc laciné. Spíše chci naznačit, že ti, kdo dnes vytvářejí umělý pocit nezměrné společenské krize a volají po silné ruce a nových pořádcích, nejsou upřímní - kdyby totiž byli, museli by uznat, že nežijeme v nijak zvláštní a výjimečné době, rozhodně ne v době, která by byla morálně pokleslejší, než ta, kterou prožívali naši předkové po převratu roku 1918 za trůnění tolik oslavovaného Masaryka, kterého si tito aktivisté (a zvláště jeho heslo "Nebát se a nekrást") tak často a tak rádi berou do úst.

Ba co více - ta na piedestal neustále stavěná postava prvního československého prezidenta by se nám po uplatnění jejich pohledu na svět nutně musela jevit jako značně problematická. To druhé, co zjistíme po nahlédnutí do historiografických publikací o první republice, je totiž to, že přijdeme o iluze stran politické etiky tehdejšího Hradu, který je nám dáván za vzor slušnosti a mravní bezúhonnosti.

Co s tím? Buď musíme uznat, že Masaryk a Beneš byli stejní gauneři jako někteří dnešní politici a že by si zasloužili, aby je Maďar Ištván vsadil do basy, a nebo si přiznejme, že v politice to takto chodí, chodilo vždy a chodit bude a že se zase nic tak zvláštního nedělo. Jakýkoli jiný postoj je totiž pokrytectvím, protože nemůžeme tytéž události posuzovat rozdílnými měřítky.

Křiklouni z Transparency International a dalších komand občanské společnosti by si navíc měli zapsat za uši Masarykův výrok z rozhovoru s Emilem Ludwigem: "Korupce není nijaká vlastnost národní, ta se přece najde všude." (Ludwig: Duch a čin, s. 162)

Jinými slovy, český národ není o nic více prolezlý korupcí, než jakýkoli jiný národ. Korupce je jev přítomný v každé společnosti a dělat z něho aktuální politický problém, kolem kterého se celá politika točí, je mimořádně nešťastné - a především nepravdivé a hloupé.

Masaryk o tom přece něco věděl. Sám totiž uplácel a byl uplácen. Nebo chcete-li: korumpoval a byl korumpován.

Když nedávno ministr financí Miroslav Kalousek obhajoval politický deal, který trojici rebelů nejprve přivedl do křesel státem kontrolovaných podniků a posléze za katr, vzpomněl právě na "tatíčka Osvoboditele".

"Pan profesor Masaryk, prezident, vzor naší republikánské morálky, o něm se vědělo, že přesvědčoval poslance, aby hlasovali jinak, než mají v úmyslu různými metodami, dokonce jim vyplácel peníze, což já si v dnešní době neumím představit, určitě si on sám také nemyslel, že je to etické, nicméně dělal to v zájmu nějaké vyšší hodnoty a reálná politika to občas přináší," řekl Kalousek.

Nevysvětlil ale už, o jaké šlo případy. Pojďme se tedy na ně podívat.

Prezident Masaryk měl své tajné fondy, které mu (mimo státní rozpočet) zajišťovaly některé spřízněné banky. Z nich financoval různé prohradní aktivity, vypomáhal prohradním politikům, ale dokonce i těm protihradním, kteří se dostali do finančních těžkostí a za výpomoc pak byli ochotni přejít na druhou stranu.

Masaryk tedy dostával nikde neevidované peníze a zase je pouštěl dál ke konkrétním účelům a konkrétním osobám, čímž si zajišťoval jejich loajalitu. Jak bychom to dnes nazvali?

"Z hlediska přísných měřítek dneška je vzdor veškeré úctě k mimořádné osobnosti T. G. Masaryk obtížné nenazývat takové chování jinak než jako korupční," píše například v životopisné knize o Masarykově dceři Alici historik Radovan Lovčí (Lovčí: Alice Masaryková, s. 265). Upozorňuje na jistý paradox, kdy Alice Masaryková ostře kritizovala poměry v tehdejší republice a odsuzovala korupční jednání ostatních politiků, naprosto ale přehlížela stejně (ne-li více) problematické transakce, které se týkaly jejího otce. Finanční příspěvky pro TGM nad rámec jeho prezidentského platu, jí evidentně nevadily, podotýká Lovčí.

Masarykův plat přitom nebyl nijak nízký, podle historika Antonína Klimka patřil spíše k tehdejšímu nadprůměru ve srovnání s hlavami jiných republik. Nejprve dostával půl milionu korun, od roku 1920 pak milion korun a další dva k tomu na výdaje (do roku 1927 nezdaňované, později zdaňované jen mírně). Vedle toho ale Masaryk dostával četné další peněžní dary, byť musíme uznat, že je zase přeposílal dál. Klimek připomíná, že jakkoli to někteří nechtějí slyšet a žijí v čapkovsky naivní představě Masaryka jako někoho, kdo snad s penězi ani nepřišel do kontaktu, Masaryk ve skutečnosti znal jejich cenu a moc a uměl je používat - za jeho úřadování protékaly kanceláří prezidenta republiky statisíce a miliony korun, kterými prezident vypomáhal konkrétním lidem či organizacím. Klimek líčí příhodu, jak Masaryk předával svému spolupracovníkovi V. K. Škrachovi obálku se 450 tisíci korun, což byly na tehdejší dobu ohromné peníze, se slovy, že další budou následovat. Když se Škrach podivil, kde Masaryk v době krize bere takové prostředky, vysvětlil, že má k dispozici dva miliony, ale posteskl si, že je to málo.

Podle historika Z. Sládka dostával Masaryk peníze za své intervence ve prospěch Legionářské banky (Legiobanky). K "účelům všenárodním" mu tak byly vypláceny desetimilionové provize. Část těchto peněz používal k sanování některých vysloužilých politiků blízkých Hradu, kteří se často svými vlastními chybami dostali do finančních těžkostí.

Další přísun peněz zajišťoval Masarykovi ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss, na kterého se z Kanceláře prezidenta republiky často obraceli s žádosti, zda by pro prezidenta sehnal tu takovou, tu onakou, vždy ale ne zanedbatelnou sumu, na kterou už rozpočet Hradu nestačil. Často nešlo o politické podniky, ale obyčejné soukromé záležitosti tohoto tak mravně ctihodného starce.

Jeden z mnoha podobných záznamů kancléře Šámala z května 1921 například říká: "Navštívil jsem pana Dr. Preisse, kterého důvěrně jsem požádal, aby na mé jméno u banky opatřil částku 2.000.000 K, již jest zapotřebí ke krytí nákladů cesty páně presidentovy a průvodu jeho na Capri, poněvadž pro náklad tento není v rozpočtu státním položky," píše Šámal. (Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka, s. 77). Podotýkám, že cesta na Capri nebyla žádnou státní návštěvou, ale Masarykovou dovolenou, kam prezident cestovával incognito pod svým starým falešným jménem z války Thomas Marsden. Capri bylo jeho oblíbené výletní místo už od dob předválečných.

Jindy zase vypomáhalo ze svého rozpočtu Benešovo ministerstvo zahraničí, které pravidelně posílalo peníze KPR a z nich zase zpětně Masaryk posílal 120 tisíc měsíčně Benešovi. Zajímavé poměry...

Ovšem opět - nemylme se. Nešlo o nijak výjimečné jednání, které by na Západě nebylo známo a praktikováno, jak je nám často předhazováno ("to by se na Západě, ve vyspělých státech, stát nemohlo"). "Využívání podobných prostředků k propagaci státu, ovlivňování tisku i veřejného mínění apod. bylo běžné ve většině států. Bylo obvyklé i to, že se část peněz užívala též na ovlivňování konkrétních osob, které si o to často samy říkaly. Moralizování by v těchto případech nebylo příliš na místě," píše k tomu historik Klimek.

A na jiném místě uvádí: "Hrad své oddané v různých stranách podporoval, často i finančně, ale vždy svou přízní, usnadňující jim postup na společenském žebříčku."

Masaryk ze svého fondu rád vypomáhal svým starým přátelům, například spolubojovníkovi z Maffie a spolubratrovi se zástěrou Jaroslavu Kvapilovi, který vlivem různých výdajů i nepromyšlených podniků nasekal dluhy ve výši 170 tisíc korun. Prezident svolil, aby "jeho závazky byly vyrovnány z legionářského fondu" (Klimek II., 312). Podobně nebylo trapné obracet se ve věci vlastních dluhů na štědrý Hrad ani velvyslanci Plesingerovi-Božinovi či generálu Janu Syrovému.

Masaryk ale nepodporoval jen své blízké, ale jistou velkorysost projevil i ve vztahu ke svým dosavadním politickým nepřátelům a  oponentům, kteří se v době ekonomické krize i vlastním neuvážlivým hospodařením dostali do dluhů a byli ochotni za finanční záchranu posloužit Hradu či dokonce přejít na druhou stranu. Klimek uvádí celou řadu takových případů, které jsou smutnou ukázkou nestálosti, nepevnosti a malé hrdosti tehdejší pravice. Například poslanec František Hlaváček z protihradní Národní demokracie přišel škemrat do Kanceláře prezidenta republiky o místo ve státní správě a o finanční injekci k překlenutí zoufalé peněžní situace. Její naléhavost neváhal zdůraznit i slovy o tom, že už dokonce uvažoval o sebevraždě. Podobně se obrátil na Hrad i místopředseda Národní demokracie František Sís. Z Masarykovy strany nešlo ale jen o velkorysost, ale o chytrý tah - těmito finančními operacemi si tak zajišťoval loajalitu lidí, kteří dosud stáli proti němu a postupně otupoval protihradní opozici.

Tak se například vyvinula spolupráce i s vůdcem slovenských agrárníků Vavro Šrobárem, který přišel o velké sumy peněz, když omylem (ne ve sběratelské vášni, ale za spekulativním účelem) nakoupil obrazy, které se později ukázaly být falsifikáty a jeho závazky tak šly do milionů korun. Šrobár neváhal prezidenta vydírat - pokud prý nedostane peníze, tak se zastřelí (Klimek II., s. 313). Slovenský politik nejprve navrhoval, aby jeho falsa zakoupilo MZV k výzdobě svých sálů, ale odborná komise rozhodla, že jde o brak a obrazy nedoporučila koupit. Beneš navrhoval zaplatit Šrobárovi alespoň půl milionu korun, "aby dal pokoj", ten ale trval na tom, že potřebuje čtyři miliony (Klimek).

Snad největší "přestup sezóny" nastal k radosti Hradu v případě dalšího významného představitele slovenských agrárníků Milana Hodžy, byť šlo o jednání komplikované, zdlouhavé (Šrobár si zakládal na tom, že musí být osloven, třebaže to byl on, kdo zprostředkovaně své služby nabídl), ale nakonec úspěšné. Na jeho počátku stál vzkaz doručený Hradu prostřednictvím spojky ze světa byznysu: "Dr. Hodža se nabízí rozbít agrární stranu a dělat rozumnou hradní politiku, bude-li finančně sanován, k čemuž by bylo třeba 3-4 milionů".

Často se i Masaryk sám aktivně přimluvil za některé osobnosti. Když se například dozvěděl, že bratr velvyslance Mastného může přijít o textilku v Jilemnici, nařídil podle Klimka kancléři Šámalovi zeptat se premiéra, zda by vláda nemohla ze svých fondů Mastným poskytnout 400 tisíc korun (tamtéž).

Pěkným příkladem korupce, který můžeme přičíst už spíše Benešovi, ale který probíhal i za Masarykova prezidentování, je ovlivňování zahraničního i domácí tisku, aby psal příznivě o Československu respektive o politice Hradu. Nesčetná svědectví o tom vydal tzv. Hájkův fond (Hájek byl Benešův spolupracovník z odboje, pozdější ředitel tiskové služby na MZV) a jsou popsány v knize J. Urbana (Tajné fondy třetí sekce). Upláceni byli novináři listů francouzských, anglických, stejně jako rakouských, ale i tak vzdálených, jako kanadských či australských. Například některé francouzské listy dostávaly pravidelné příspěvky z tiskového a propagačního fondu pražského ministerstva zahraničních věcí skoro dvacet let. Často šlo o listy levicové, velmi často vlastněné majiteli i spravované redaktory s německy znějícími jmény. Jednalo se jak o jednorázové subvence, tak o pravidelné měsíční závazky vůči lidem, kteří v novinách, jak poznamenal tehdejší velvyslanec Osuský, "dbali na to, aby škodlivé nám zprávy byly utopeny a příznivé uveřejněny."

Někteří vykutálení a příčinliví zahraniční novináři tak pohodlně roky žili z těchto pravidelně vyplácených československých subvencí (a nejen československých, někteří dokázali propagandisticky působit i za peníze dalších států), které šly opět mimo jakoukoli státní kontrolu - byl to Benešův tajný fond, jako měl svůj zmiňovaný tajný fond Masaryk. Někdy byly vypláceny formou honoráře často i na rok dopředu za články či propagační knihy, které ještě ani nebyly napsány, jindy za prosté mlčení, aby ti novináři, kteří toho hodně věděli, si svá tajemství nechali pro sebe, jindy byly subvence skryty za nákup inzerce od československého státu či za odběr velkého množství výtisků nikým nečtených časopisů a brožur, které se pak válely po úřadech. Velmi časté byly případy, kdy se tito novináři, žijící rozmařile a upadající pravidelně vlivem svého prostopášného života do dluhů, s důvěrou obraceli na československé MZV s žádostí o jejich sanování, což MZV mlčky a ochotně provádělo.

V Rakousku si tak české ministerstvo vydržovalo dokonce celé mediální impérium, zahrnující několik listů i tiskárnu, které zprostředkovaně koupilo a muselo za něj urovnávat i každoroční ohromné ztráty (že z toho bylo několik šikovných lidí opět docela dobře živo, je nabíledni). Podobně financovalo a dotovalo řadu tuzemských titulů (České slovo, Prager Tagblatt, Prager Presse, Tribuna, Lidové noviny, Přítomnost) či vydavatelství (Orbis, Melantrich). Spolufinancování státu šlo tak daleko, že redaktoři a zahraniční korespondenti některých těchto soukromých listů (například H. Ripka z Lidových novin) si své zahraniční cesty nechávali proplácet přímo z MZV, aby majitel listu Jaroslav Stránský (děd současného Martina J. Stránského) ušetřil na výdajích.

Podobně bychom mohli pokračovat ještě notně dlouho, ale to není třeba. Na ilustrování pokrytectví současných bijců korupce, to stačí.

Adam B.Bartoš