Vezměte si jen pár posledních dnů, co všechno se na té naší politické zahrádce, hezké, střediskové urodilo.

Nejsilnější pravicová strana vyloučila ze svého středu syna zakladatele téže strany jen proto, že veřejně několikrát řekl, že ten či onen krok té strany (ODS) není právě nejrozumnější. Přitom tento, dnes již vyloučený, člen pro svoji stranu získal ve volbách drtivý počet preferenčních hlasů, díky nimž se mj. dostala po létech nad jednociferný výsledek. Nu, což o to, disentní stanoviska se vždy trestají – od různých vnitrostranických důtek, až třeba po vyříznutí jazyka, to záleží na kultuře, v níž se to odehrává. Nicméně vyloučení mladého Klause provázel potlesk jeho ex-straníků. Považte: oni mají opravdovou radost, že se zbavili nepohodlného zrcadla, které jim občas bylo nastaveno. Radují se, že už nemusí své pravdy hájit argumenty v diskusi, že stačí si je vytesat nad dveře, kde kdysi visívaly nápisy žlutým písmem na rudém podkladě o „proletářích všech zemí, kteří se mají spojit“. Ano, ODS nejsou proletáři a nechtějí se spojovat. Zjevně vytvářejí uzavřenou kastu, jíž jde o jediné: o moc.

To mi navozuje vzpomínku na slavný text Karla Čapka Proč nejsem komunistou, v němž spisovatel, sám ve své podstatě levicově zaměřený, zdůvodňoval svou nechuť ke Gottwaldově straně tím, že jí nejde, jak sama proklamuje, o „pomoc“ (chudým o odstrčeným, vykořisťovaným), nýbrž jen o „moc“. Čapkova jasnozřivá slova se pak ukázala ve vší nahotě po únoru 1948. Ale to jen na okraj.

Stejná ODS má na svém kontě ovšem ještě jeden interesantní dobový tanec. Radní v jakémsi maloměstě, sedící tam za tuto stranu a dokonce stojící v čele místní buňky té partaje, se nechal na sociálních sítích slyšet, že náš prezident je něco jako Hitler a patřilo by jej podříznout jako prase. Pomiňme pro jednou, že vyjadřovací kultura tohoto sdělení ještě před nenedlouhým časem patřila do zaplivané krčmy nejnižší cenové skupiny, a nikoli na politická grémia. Demokracie mezitím vykonala velký krok kupředu. Poslanci se v parlamentu častují výrazy jako „zloděj“, „ožrala“ a podobně, takže proč být překvapen. Jenomže milá ODS se sice ústy svého předsedy Fialy distancovala od těch slov o Hitlerovi a praseti, ale milého partajníka ponechala dál v tom zastupitelstvu, jen jej formálně stáhla z čela stranické organizace. Teprve když na to téma vtipkovali už i holubi konající potřebu na parlamentních římsách, jala se ODS vyloučit ze svých řad i tohoto soukmenovce. Jistě ke své velké lítosti, neboť tím přišla o jeden loajální hlas v tom regionu, až se bude hlasovat o nové silnici, čističce vod či výstavbě školy, což jsou na místní úrovni oblíbené a zpravidla hojnou korupcí provázené aktivity.

A aby toho všeho - z dálky pozorovaného – folklóru nebylo málo, shromažďují se nám v centru hlavního města zástupy pod transparenty volajícími po odstranění předsedy vlády, ministryně spravedlnosti i hlavy státu. Ty zástupy jsou autobusy sváženy – opět jak za blahých časů ROH a dalších organizací, jež tak činívaly třeba na 1. máje – z celé republiky. Na Václavském náměstí stojí mnohamilionové zvukové a projekční aparatury, do mikrofonu hulákají tzv. osobnosti kulturní fronty (začasté však jde o lidi, kteří publikum už léta ničím nezaujali, takže zřejmě tuto cestu volí jako neformální typ self-promotion), a to celé stojí samozřejmě hory peněz. Když se veřejnoprávní (tzn. z našich vlastních kapes placená) Česká televize táže organizátorů, kde se ty miliony na tyto trachtace berou, s milým úsměvem nám sdělují, že pocházejí z lidových sbírek. Něco jako Národní divadlo, chtělo by se dodat. A pak své úsilí bezostyšně srovnají se spontánními demonstracemi na konci totality, v listopadu 1989.

Má to však háček. Národní divadlo chtěli opravdu všichni, kdo na ně přispěli a kdo jej podvakrát (nejprve roku 1868 a pak i po tom požáru znovu r. 1881) vlastně vydřeli ze země, navzdory tehdejší moci. Stejně tak promrzající občané na listopadových náměstích přišli proto, že už měli dost toho, co se dělo. Nikdo je neplatil, nevozil z venkova, nerozdával mávátka. To je až dnešní nóvum. A navíc krásně hřeje sluníčko, tak proč si nezademonstrovat, když o nic nejde, že?

Samozřejmě, že jde. O moc. Ne ale pro ty pod pódiem. To je kompars. O hlavní role se poperou „ti nahoře“. Jakýsi údajný marketingový odborník Martin Jaroš (přiznám se, že až do těchto dnů jsem o jeho existenci neměl tuchy, ale to je jistě jen moje chyba), jenž byl jedním z hlavních řečníků na tom „teatru mundi“, se už nechal slyšet, že zakládá další politickou stranu. To je dobře. Ještě by měl nějakou partaj založit pan Minář (ten z Václaváku, probůh, ne ten z Hradu, ten jen navíc s ypsilonem v příjmení). Pak taky Jan Hrušínský a jistě i Iva Pazderková. A třeba dvacet dalších „výrazných a důvěryhodných osobností dnešního společenského života“. Čím více anti-babiš stran vznikne, tím jistější bude Babkovo vítězství v příštích volbách. Bude to nachlup jako loni v lednu. Jeden Zeman, jeden Topolánek a šest anti-Zemanů. A jak to dopadlo?