A to za občanskou dehonestaci, společenskou degradaci a lidskou likvidaci, jejímž cílem bylo jedno jediné – prostřednictvím skandalizace účelově vybraných členů a funkcionářů ČSSD tuto, v té době již druhé volební období vládnoucí politickou stranu kriminalizovat, v očích voličů ji zostudit a nejprve v jarních parlamentních a poté v podzimních komunálních a senátních volbách ji za každou cenu porazit.

Tehdejší poklausovská vládnoucí garnitura ODS (Topolánek, Langer, Tlustý a spol.), která si nemohla dovolit třetí volební prohru v řadě za sebou, se rozhodla na základě svých amerických poradců využít tzv. polského scénáře volební kampaně, kde pravice nejen hladce vyhrála volby, ale prostřednictvím kriminalizace zástupců polské levice ji v podstatě rozložila na součástky.

Oproti Polsku tu však byl jeden, a to zásadní rozdíl. Zatímco v Polsku se předvolební kriminalizace levice opírala o konkrétní fakta, v České republice byl tento scénář realizován na základě předem připravených, vykonstruovaných, vymyšlených a účelově připravených „kauz“, které by ODS nemohla voličům prezentovat bez financování celé akce prostřednictvím svých kmotrů, úzké spolupráce s  některými médii (MF Dnes, Nova, Český rozhlas, Aktuálně.cz a další a novináři jako byli Kmenta, Steigerwald, John, Kroupa, Hrbáček, Spurný a mnozí další), Kubiceho policií (Kubice, Kosinová, Hruška, Vlas a další), některými příslušníky tajných služeb, některými vybranými státními zástupci i soudci.

Novináři za to získali prestižní ceny, policisté a další zástupci tajných služeb, státní zástupci a soudci byli povyšováni a přemísťováni na lukrativní místa. V této souvislosti se dokonce nabízí otázka, kdy vlastně začala spolupráce ODS, resp. J. Nagyové s příslušníky tajných služeb……

ODS získala dvě šance sestavit vlády, z nichž ani jedna nedokončila svůj čtyřletý mandát a samotná ODS se po osmi letech dostala na samý práh volitelnosti. Aspoň tady boží mlýny zamlely.

Jednotlivé „kauzy“ byly mafiánským způsobem mediálně konstruovány za pomocí nezákonných a zmanipulovaných odposlechů, nelegálních záběrů skrytou kamerou, účelových úniků informací často vytržených z kontextu z policejních spisů a za „svědeckého přispění“ trestně stíhaných, nebo dokonce pravomocně odsouzených osob ve výkonu trestu, kterým za jejich svědectví byly poskytovány nejrůznější protislužby a úlevy ve výkonu trestu. (Krejčíř, Pitr, Rigo, Vébr a další). Těsně před parlamentními volbami dokonce „náhodně“ do médií unikla neobvyklá snůška drbů na tehdejší představitele ČSSD označená pro zvýšení dramatičnosti heslem Tajné, pod názvem „Kubiceho zpráva“ Za tento plánovaný a ryze účelový únik zprávy do médií nakonec dostali dva hlavní aktéři Langer a Severa směšné finanční pokuty.

Nežijeme sice v časech Stalina a Gottwalda a pravda nepadaly tresty smrti, jen pár jedinců bylo v zájmu volebního vítězství ODS spolu se svými rodinami popraveno mediálně a zlikvidováno lidsky, společensky a občansky. A bohužel i tyto skutečnosti si, byť nepřímo, vyžádaly i oběti na životech. Neoprávněná skandalizace v médiích vytváří tlak na lidskou psychiku a její narušení spouští řadu chorob, z nichž mnohé jsou smrtelné….

Iniciátoři a uskutečňovatelé nezákonností z roku 2006 však unikli spravedlnosti stejně jako ti v padesátých letech.  Proč? Možná proto, že bez žalobce není soudce. Možná proto, že nikdo nemá zájem na hledání spravedlnosti a odškodnění i těch dalších, nejenom ministryně Věry Jourové. Možná proto, že kromě těch neprávem zničených to nikoho nebolí. Možná proto, že hlas zničených a společensky degradovaných existencí je příliš slabý na to, aby ho někdo vyslyšel. Možná proto, že mocní tohoto státu se obávají, že scénář mediální popravy může kdokoli a kdykoli bez jakéhokoli rizika zopakovat, stanou-li se oni sami z jakéhokoli důvodu nepohodlní či nebezpeční pro  české loutkáře, kteří jsou schopni ovládat hlavně média, ale i orgány činné v trestním řízení.  

A poznamenaný život několika rodin a několika lidí přece nestojí za řeč, alespoň v očích loutkařů. Když se kácí les, létají třísky…

Není mnoho těch, kteří se dokázali vůči vykonstruovaným mediálním procesům z roku 2006 mediálně ozvat.

Jedním z nich byl např. redaktor Britských listů Štěpán Kotrba, který už v roce 2008 napsal článek, reagující na tzv. kauzu „Krausovo kakao“: „ Kubiceho politická policie fabulovala - vyšetřovala Krause pro podezření z praní špinavých peněz, pokusu o podvod a později i korupce a rozšiřovala tyto své domněnky do médií, těm "spřáteleným" novinářům, které používá jako tlampače svých "aktivních opatření". Nyní, když se - jako ve všech ostatních "případech" policejní dezinformačního oddělení - žádná trestná činnost ani v jednom bodě "podezření" neprokázala, Kraus nebyl nikdy ani obviněn, natožpak aby byl obžalován, či dokonce souzen, média mlčí.

Nikdo se nepozastavuje nad činností policie, která na nepodloženém obvinění postaví PR operaci dehonestující konkrétní politiky. Nikdo se těmto neprávem skandalizovaným neomluví. Titulky jsou daleko za hranicí novinářské etiky. Nikdo nenapíše nic o "elitních" policejních fabulátorech. A to je vizitka demokracie, ze které se stala mediokracie a fízlokracie.“ (Š. Kotrba , Dočká se Michal Kraus omluvy médií?, Britské listy 31.1.2008).

Druhým velice hlasitým kritikem byl a stále je bývalý předseda ČSSD a dnes předseda strany NS-LEV 21 Jiří Paroubek, který kromě řady novinových statí popsal tehdejší zvěrstva v knize Plnou parou v politice, vydanou nakladatelstvím Prostor v roce 2011 na str. 121-132.

Minulý týden na www.prvnizpravy.cz poznamenal mimo jiné k nezákonnostem v roce 2006 toto: „Odehrálo se to jako někde v banánové republice, ale mezi dvěma světovými válkami. Kdyby ovšem česká média byla schopna plnit svou funkci „hlídacího psa“ demokracie, nemohlo by k takovému hrůznému porušení zákona vůbec dojít. A nedošlo by ani k nechutné předvolební šarádě. Stačilo by jen, aby česká média byla pluralitní, jako je tomu v celé západní Evropě. Tam by v případě takto skandálního zásahu policie část médií vyvinula zničující tlak na loutkáře. Ani dnes, jak se zdá, česká média cestu k pluralitě à la západní Evropa nenastoupí.“

Myslím, že k dokreslení mediálních zvěrstev, ke kterým v roce 2006 došlo, se sluší vzpomenout i na jména těch, kteří se stali jejich oběťmi a kteří neměli to štěstí, jako Věra Jourová, že se stranickým přestupem do Ano své společenské, politické, lidské i finanční satisfakce dočkala.

V roce 2006 nebyla jen kauza Budišov či ghanské kakao, byly zde i jiné s řadou nevinných obětí – Unipetrol, Biolíh (Josef Láznička, Ludmila Schwarzová, František Vybíral a další),  kauzy spolupracovníků tehdejších lídrů ČSSD např. Jana Hanáčka, asistenta Zdeňka Škromacha a další a další.

Tyto řádky by si měli především přečíst představitelé ČSSD, jejíž tehdy uplatňovaný princip viny společenský pád těchto obětí volebních nechutností z roku 2006 ještě zvýraznil.   

ČSSD se těchto všech v podstatě zřekla z obavy, že ji poškodí ve volebním boji, aniž by zkoumala, zda se skutečně něčeho dopustili. Dnešní vedení by se nemělo bát se těchto lidí veřejně zastat a nabídnout jim veřejně stranickou, společenskou i lidskou rehabilitaci, i když mnozí z nich už o ni možná nebudou po tolika letech ani stát.

Rehabilitace se zatím v této republice dostalo, byť po mnoha letech, všem obětem zvůle všech režimů bez rozdílu. ČSSD by proto měla usilovat o to, aby se tak stalo ještě v době, kdy to obětem jejího stranického předvolebního zápolení v roce 2006 bude co platné.

Michal Kraus