Byl zvolen jiný prezident, než by si oni přáli, tak to pro ně prostě prezident není a pro děti také nebude. Jaké poselství tím dětem předávají? Když se vám, milé děti, něco nebude líbit, tak to jednoduše nerespektujte.

Možná nic názorněji nesymbolizuje erozi společenských struktur více, než tato drobnost. Žijeme v období kácení autorit všeho druhu a relativizace všech společně sdílených hodnot. Politické a ústavní struktury, které vyrůstají z tohoto společenského podhoubí, tak nemohou být jiné.

Konkurenci a trh má nahradit všudypřítomná kontrola nebo alespoň bulvární žurnalisté, na kontrolory si hrající. Nerespektování soukromého a pošklebování se práci těch druhých dává mnohým občanům pocit, že oni jsou v pořádku, zatímco vše kolem nich je špatně. Sebereflexe je tak ničena už ve svém počátku.

Zmizely hranice mezi veřejným a privátním, mezi státním a nestátním. Stát prostřednictvím svých regulací a přenášení pravomocí mimo své kontrolovatelné struktury prosákl do nejosobnějších aspektů člověka. Takto hypertrofovaný stát ale nemůže efektivně fungovat, přitom jeho všudypřítomnost vyvolává očekávání, že zařídí téměř vše.

Individuální rozhodování a odpovědnost byly nahrazeny kolektivní nezodpovědností. Loyalita k sobě navzájem i k hlavním institucím je spíše pro smích, módní je pohrdat a pošklebovat se, ne si něčeho vážit.

To vše jsou defétistická konstatování, ze kterých zdánlivě nic neplyne a která lze říkat vlastně kdykoli a kdekoli. Domníváme se ale, že situace je u nás velmi specifická a velmi aktuální. Politický systém totiž není pouze odrazem společenské reality, ale také jejím spolutvůrcem.

Politický systém a jeho instituce, ústavní mechanismus, státní moc a veřejná správa, to vše jsou nástroje péče o veřejné statky. Jejich definování je z podstatné části arbitrární, nikoli automaticky dané. A toto arbitrární posuzování je vlastním obsahem politiky. Nebo by mělo být. Jenže z politického života postupně mizí to podstatné – politika sama.

Politika je vytlačována substitučními tématy, která na sebe berou apolitickou a jaksi univerzálně platnou podobu. Těmito tématy jsou úspory, boj s korupcí, vzájemná kriminalizace politických soupeřů, „čerpání dotací“.

Bizarně tak dochází ke stavu, kdy procházejí projekty v miliardových hodnotách a jediné, co se u nich veřejně řeší, je, zda při jejich pořizování nedošlo k milionovým zpronevěrám či nehospodárnostem. Politika se ale má ptát, zda jsou tyto projekty vůbec ve veřejném zájmu, zda nejde spíše o typicky privátní činnosti a zda stát smí vybírat miliardy peněz od daňových poplatníků na projekty buď zbytečné, nebo nahraditelné trhem.

Téměř veškeré politické i mediální debaty jsou zaměřeny tímto směrem: kdo se na čem obohatil, kdo koho podplatil. Ale nikdo se neptá, zda se dotyčnými účely vůbec má zabývat stát. Politická rozhodnutí se tak implicitně stěhují mimo vlastní politickou debatu. Částečně do Bruselu, částečně do prostředí zájmových skupin.

Lidé pak cítí, že politické a ústavní instituce jsou prázdnou skořápkou, která obsahuje jen rozhodování o malichernostech, zatímco zásadní věci už jsou rozhodnuty jinde. I z toho pramení klesající respekt vůči státu. Instituce pak bezu zájmu veřejnosti žijí vlastně samy pro sebe, bez vazby na skutečný život a jeho problémy.

I proto je soustava veřejných institucí tak nepřehledná, kompetence nevyjasněné a vzájemně propletené. I proto téměř není možné přijímat zásadní rozhodnutí a za tato rozhodnutí ručit. Jeden mandát popírá druhý a všechny dohromady pak ztrácejí to hlavní: étos pověření, étos zmocnění od veřejnosti, od voliče.

V této atmosféře je mnohým lidem k smíchu klasické pravolevé spektrum, protože klasické pravolevé spory nezažívají. Je snad pravolevým soubojem to, když poslanec jedné strany podává trestní oznámení na druhého? Nebo když se vzájemně obviňují z „nečerpání“ evropských fondů? Zažívá volič fundamentální polemiku o míře svobody, objemu veřejných statků, o povaze státu? Ne, zažívá spory, které se politiky jen dotýkají, místo těch, které by měly být jejím obsahem.

Volby do Poslanecké sněmovny donedávna vždy končily tak, že součet zisků hlavní levicové a hlavní pravicové strany osciloval kolem šedesáti procent (1996 56 %, 1998 60 %. 2002 55 %, 2006 dokonce 68 %). V posledních volbách ale obě tyto strany získaly dohromady jen 42 procent voličských hlasů. A lze očekávat, že tento pád se nezastaví, zvláště s ohledem na aktuální krizi v obou našich největších politických stranách. Voliči ale přestávají vidět volby jako souboj pravice a levice nikoli proto, že by pro ně takový souboj ztratil význam, ale proto, neboť jim ho politická třída nenabízí.

Zdá se, že bez zásadní přeměny dvou našich hlavních polických stran se vlastní politika do politického života nevrátí. Otázkou je, zda na takovou změnu mají obě tyto politické strany sílu a motivaci. Takže?

Ladislav Jakl