Několik tezí k „občanským revolucím“

Úvodem teze první. Od prvních tzv. barevných a květinových revolucí z 1990. let v bývalých sovětských republikách a Jugoslávii až po „arabské jaro“ a ukrajinský „euromajdan“ máme co do činění se zásadním problémem. Každá z nich byla Západem profesionálně manipulována nebo dokonce uměle vyvolána za účelem rozšíření politicko-ekonomického vlivu, k dosažení vlastních geostrategických cílů.

V první fázi, v době krátce po rozpadu Sovětského svazu, byla v této oblasti (speciálně Kavkazu) pro vnějšího pozorovatele-laika situace nepřehledná a málo čitelná, což se ovšem netýkalo specializovaných myšlenkových fabrik a tajných služeb. Ti věděli, kde nasadit páku, aby se věci pohnuly správným směrem. A protože se jednalo o bývalý východní blok a mnohonárodnostní státy, přičítaly se revoluční procesy dědictví komunizmu a výsledky spontánnímu měření sil ve prospěch těch, kteří se emancipují od jeho dědictví. V případě Jugoslávie bylo svržení Miloševiče dáno do kontextu zcela jednostranné protisrbské propagandy během občanské války, jejímž vrcholem bylo napadení Jugoslávie silami NATO v úzké součinnosti s kosovsko-albánskou UČK (nezapomeňme, že ta v análech Severoatlantického paktu ze dne na den změnila statut ‚teroristické a kriminální organizace‘ na ‚osvobozeneckou armádu‘). Přesto znamenala kauza Kosovo první probuzení z post-sametové mytologie o pokračujícím vítězném tažení pravdy a lásky.

Teze druhá. Ta část protestujících, kteří – ať již z jakéhokoliv důvodu – jednali nezištně a s nejlepšími úmysly, mohla sice během rebelie sehrát roli revoluční kulisy, po jejím vítězství byli ovšem opět odkázáni na periferii společnosti do role statistů: politicky ve hře o reálný podíl na správě státu (chceme-li: na moci) neměli sebemenší šanci. Kosovo, Libye, Sýrie a Ukrajina: ti protestující, kteří měli na mysli skutečné reformy (pozor: nezaměnit politické a hospodářské reformy ku prospěchu většiny s tím, co si pod tímto pojmem bezohledně prosazují EU, MMF a SB), aniž by tím dávali souhlas k výprodeji vlastní země, velmi brzy ztratili význam (pokud ho kdy vůbec měli) mezi ozbrojenými militanty a „prozápadními vůdci“. První zpravidla sledují jen vlastní parciální zájmy, nechají se Západem vojensky podporovat v naději, že na konci přelstí oni jej a ne naopak. Druzí jsou od samého počátku pouhými loutkami, které jsou bezvýhradně politicky propojeni s Washingtonem nebo Bruselem a fakticky nejsou nic jiného, než jejich mluvčími a následně místodržícími, bez vlastní vize a reálné moci.

Teze třetí. Militanti všeho druhu, al- nebo euro-Kajda, jsou integrovanou součástí strategie konstruktivního chaosu, který na jednu stranu umožní svrhnout „darebácký“ režim, na stranu druhou vytvoří prostor psychologické manipulace zralý k prosazení vlastních kandidátů. V porevolučním období se buď přesunou jinam, nebo jsou domestikováni (heslo: „umírnění“) coby hlídací psi na ty, kteří nedělali revoluci proto, aby skončili v náručí MMF (srovnej např. situaci v Tunisku po svržení Ben Aliho). V opačném případě, pokud obojek odmítnou, se mohou opět rychle proměnit v „teroristy“ a posloužit jako záminka k vojenské intervenci (srovnej např. Mali nebo dříve klasický Afghánistán).

Teze čtvrtá. Žádná země v současnosti není perfektní, v každé zemi existuje velká část potencionální rebelů – v mnoha zemích EU více než kde jinde. A v každé zemi je možné svrhnout vládu za předpokladu koordinované součinnosti vnitřních a vnějších sil. Podmínkou je neustálá eskalace násilí ze strany „demonstrantů“ a zároveň pacifikace obranných mechanismů státu. Spekulativní otázka, takové malé polit-fiction (zatím): jak dlouho by se asi udržel režim v Rijádu, kdyby „přátelé Saudské Arábie“ (Rusko, Čína, Irán, Sýrie a další státy) dodávali šiitským povstalcům na jihu poloostrova zbraně, logistickou podporu s instruktory a vytvořili „bezletovou zónu po vzoru Libye. Kdyby mohli využít i sousedící státy k infiltraci, které předtím absolvovaly „arabský podzim“ a po změně režimu měli zájem na pádu wahabitského monarchy, k nepřetržitému přísunu zbraní i „rebelů“.

 A jak dlouho by odolávaly třeba Španělsko (potenciální rebelové: Baskové, Katalánci, radikální republikáni, o sociálním protestu ani nemluvě) nebo Velká Británie (severoirský Belfast připomíná přetlakový hrnec, ve Skotsku se má konat referendum o samostatnosti a anglická města mohou kdykoliv hořet znovu) za podobné situace, v jaké se nacházela Jugoslávie nebo nyní Ukrajina? Kdyby v každé zemi po léta působily stovky „proruských“ NGOs vytvářející akční sítě a centra taktického revolučního školení? Kdyby tyto „nevládní organizace“ měly k dispozici balíky peněz ze státních i soukromých fondů, třeba z ministerstva zahraničí, Rosneftu a Gazpromu nebo čínských devizových rezerv? A kdyby se v táborech a centrech opozice (i té ozbrojené) střídaly návštěvy ruských, čínských a jiných představitelů jako na nějakém „mejdanu“?

Jednou větou: představme si kyjevskou situaci v některém ze západních států s podobnou politickou, sociální a národnostní strukturou jako Ukrajina, scénář, ve kterém se spojí všichni ti, kdo si přejí jinou vládu, demokrat nebo extremista, student nebo fotbalový chuligán a společnými silami za permanentní asistence „zprostředkovacích misí“ z východu držících zvolenou vládu hrozbami v šachu dostanou násilně pod kontrolu ústavní instituce státu.        

Kyjevská realita

Na Ukrajině proběhl státní převrat, v nejužší součinnosti vnitřních a vnějších sil. Tato moderní podoba politického puče bez použití armády přitvrdila „barevné“ metody do „jarních“ a z části nahradila zprofanované a nepoužitelné vůdce (Juščenko) novými mediálními hvězdami (Kličko). Když se výsledky bývalé „oranžové revoluce“ nepodařilo demokraticky legitimovat v parlamentních volbách, přišel opět na řadu „občanský“ protest.

Tentokrát bez barevného označení, zato jako politický hardcore prostřednictvím dokonale vycvičených a vyzbrojených paravojenských korpsů až do posledku označovaných za ‚demonstranty‘ -  a stranických přeběhlíků v parlamentu. Ti se přimkli ke správné straně poté, co navzdory dohodě mezi vládou a opozicí rozpoutaly ozbrojené složky euro-mejdanu další vlnu násilností včetně střelby na policejní jednotky (1), zatímco americký viceprezident Biden i šéf Severoatlantického paktu Rasmussen varovali vládu před ‚použitím násilí proti demonstrantům‘.

Náhoda nebo promyšlený tah k převzetí taktovky od EU? Na pozadí onoho „fuck the EU“ paní Nulandové se nedá nic vyloučit. Během současně probíhající „zprostředkovatelské mise“ euro-trojky Steinmeier-Sikorski-Fabious (personální trojjedinost se od řecké kauzy očividně v Bruselu dostala do módy) sice nikdo nevysvětlil, jak mohou spojenci jedné strany konfliktu zároveň fungovat jako zprostředkovatelé, jejich „argumenty“ musely být ale natolik přesvědčivé, že se takřka přes noc z „proruských“ diktátorských regionalistů stali „proevropští“ demokraté. Je ale docela možné, že jejím argumentům dodali váhy i ozbrojení zakuklenci z Majdanu, kteří v parlamentu i před ním dohlíželi na správné hlasování (2).

Příznačné pro tuto údajně demokratickou rebelii – podobně jako pro ostatní tohoto druhu – je skutečnost, že hned prvním politickým aktem popřela zásady právního státu a tedy sama sebe, a sice nejen legitimací politicky motivovaného násilí. Bizarní rozhodnutí parlamentu o propuštění Tymošenkové poté, co prý v této záležitosti odejmul kompetenci Janukovyčovi (otázkou je jakou; udělení milosti nebo pravomoc prezidenta po létech měnit soudní rozsudky?!) je politický, nikoliv právní akt za vysoce dubiózních podmínek. Navíc poté, co parlament „v rychlíku“ odsouhlasil zpětnou (sic!) změnu trestního zákona, podle níž body obžaloby proti Tymošenkové nemohou být klasifikovány jako trestní čin, což připomíná politické procesy ad-hoc, jen v opačném směru. Paradoxní a pikantní zároveň je tento případ tím, že bývalá premiérka a petrolejová baronka byla „proruským Janukovyčem“ odsouzena za nevýhodnou dohodu s Ruskem, čímž měla poškodit zájmy Ukrajiny. Ať tak či onak: jediným „čistým“ právním aktem by byla revize procesu a eventuální soudní rehabilitace.

Taksim a Majdan: zrcadlo EUropy 

Zásadní otázka, kterou je nutné položit Evropské unii, se netýká Janukovyče, Tymošenkové nebo Klička, ba dokonce ani oné vulgárně ideologizované konstrukci konfliktu „proruský“ nebo „proevropský“, ale jejímu řekněme ryze praktickému, neortodoxnímu vztahu k metodám protestu, k principům právního státu a k extremistickým, militantním organizacím, ať již islamistickým nebo fašizoidním. Nějak nejde dohromady, aby tyto skupiny někde platily za teroristy, zatímco jinde požívají statut lidových revolucionářů. Jednu z perliček představuje rovněž postoj Tel Avivu.  Izraelský deník Haaretz oznámil 22. února, že vrchní rabín v Kyjevě Moše R. Azman označil situaci za hrůznou a vyzval židovské občany k opuštění města, které se fakticky nachází pod kontrolou ultranacionalistických milicí Pravého bloku. Není pochyb o tom, že kdyby se nejednalo o prozápadní převrat, kdyby se podobné prohlášení ozvalo třeba z Minsku a ne z euro-Kyjeva, již dávno bychom slyšeli hlasité protesty a varování izraelské vlády, ba i NATO by se nechalo slyšet. A zároveň další z mnoha paradoxů „demokratické“ revoluce a politiky EU, která je jinak navýsost bdělá vůči skutečným nebo domnělým projevům antisemitizmu.

Ukrajinskou vládu a prezidenta Janukovyče můžeme posuzovat tak či onak, třeba jako zkorumpovanou a bez skutečné politické vize pro Ukrajinu, která by odpovídala jejím specifickým podmínkám, nelze ovšem zpochybnit fakt, že byla z hlediska pravidel demokracie vládou legitimní, tehdejší volby nebyly nikým, ani EU, zpochybněny. Na Ukrajině působilo na 2500 zahraničních NGO, včetně těch, které se očividně vměšovaly do politické situace suverénního státu ve prospěch oranžové opozice. Během euro-majdanu, v okamžiku, kdy jeho militantní křídlo stupňuje násilí nejen proti naprosto defenzivním policejním jednotkám, ale i proti úřadům a ministerstvům, ba dokonce proti parlamentu, cestuje opozičník Kličko jednou do Mnichova, podruhé zase do Berlína a zpět. Kde by skončil za podobné situace v USA a jak dlouho by trvalo, než by americká vláda nasadila proti „demonstrantům“ plně vyzbrojenou Národní gardu si lze lehce domyslet. Politický turizmus západních politiků na Majdan není potřeba připomínat: šlo o mezinárodní diplomacii nebo o politický coaching euro-mejdanistů?

Diktatura vypadá poněkud jinak a možná by i ministru zahraničí Zaorálkovi a celé české vládě dopomohlo k realistickému pohledu na věc, kdyby porovnal události na Majdanu s postupem turecké policie minulý rok na istanbulském Taksimu (3). Ta názorně předvedla, jak je možné zatočit s požadavky „ulice“ i politickými návštěvníky ze zahraničí (4). A nic nedemonstruje účelovost a farizejství zahraniční politiky Bruselu a Washingtonu než rozdílný postoj k Majdanu a Taksimu. Není to poprvé, a určitě ne naposledy.


(1)    Jedno z mnohých neprofiltrovaných filmových svědectví o „demonstrantech“, proti kterým podle vůle USA a EU nesměla policie nebo dokonce armáda zasahovat
( http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=cs7D83qmyGg )
    
(2)  Pro srovnání zásah španělské policie v Madridu ( http://rt.com/news/spain-protests-parliament-crisis-942/ ) a  Barceloně proti demonstrantům, m.j. studentům demonstrujícím za zachování veřejného školství
( http://www.youtube.com/watch?v=NlAj4zPAglQ&sns=em
http://www.youtube.com/watch?v=eE8-a8KEFYk
http://www.youtube.com/watch?v=nk12I75mY2Y
http://www.youtube.com/watch?v=YLKU2KA38vY ).

Zejména záběry z Madridu, nejen z tureckého Taksimu, by si měl ministr Zaorálek spolu s předsedou vlády dobře prohlédnout.

(3)    Fotografie (demokratického dohledu" před ukrajinským parlamentem.
(4)    Záběry s Taksimu
(  http://www.youtube.com/watch?v=pMkPo7M-HGA
http://www.youtube.com/watch?v=M2-EU-MBkl4
http://www.youtube.com/watch?v=P2ipsu77qag
http://www.youtube.com/watch?v=Ro_v1VV43DM
http://www.youtube.com/watch?v=Vhcws8rbJuI ) .

Ministra Zaorálka lze upozornit, že turečtí demonstranti nepouřívali střelné zbraně. Ze západních politiků se na Taksimu neobjevil nikdo, s vyjímkou Claudie Rothové. Zásahové jednotky ji ovšem jasně daly obuškem i slzným plynem najevo, že její přítomnost není žádoucí.

(5)    Claudia Roth poté, co jí turecká policie dala obuškem i plynem najevo, že na Taksimu není vítaná ( http://www.merkur-online.de/aktuelles/politik/claudia-roth-unter-traenengas-opfern-gewalt-taksim-platz-istanbul-zr-2957992.html
http://www.focus.de/politik/videos/polizei-stuermt-taksim-park-hier-fliehen-tausende-vor-dem-traenengasnebel-in-istanbul_vid_39462.html    ).

Claudia Rothová