Nic menšího než návrh ústavního zákona o referendu, v němž by občané měli odpovědět na otázku: „Souhlasíte s tím, aby Česká republika vypověděla Severoatlantickou smlouvu v souladu s jejím článkem 13?“

Dle článku 13 smlouvy, jíž byla 4. dubna 1949 ve Washingtonu D.C. založena Organizace Severoatlantického aliance (NATO) může kterákoli smluvní strana po dvaceti letech platnosti smlouvy od této smlouvy odstoupit, a to rok poté, co o svém odstoupení podá oznámení vládě Spojených států amerických.  Má-li být tento článek Severoatlantické smlouvy Českou republikou použit, na to by měli dle návrhu poslanců KSČM odpovědět v referendu občané.

Obdobně jako je tomu u návrhu změny Ústavy týkající se vysílání české armády do zahraničních operací a pobytu cizích ozbrojených sil na našem území, se žádná veřejná debata nevede ani o návrhu referenda o vypovězení Severoatlantické smlouvy.  Jakkoli každý z návrhů předkládají poslanci rozdílných ideologií, přesto jsou oba o tomtéž. O mezinárodní spolupráci České republiky, v níž klíčové místo zaujímá vojenská síla.

Nedostatek veřejné debaty o českém angažmá ve vojensko-politickém paktu, jehož působení ve světě může vyvolat vážné důsledky, které se nevyhnou  žádnému z nás, je zjevná chyba. Pokud jde o návrh referenda o vypovězení Severoatlantické smlouvy, v říjnu 2016 proběhla v médiích toliko krátká zpráva o projednání této zákonodárné inciativy vládou. Vyjma obecné deklarace, že členství v NATO je nejlepší formou ochrany bezpečnostních zájmů České republiky se vláda vyjádřila k navrženému způsobu provedení referenda a na závěr vyslovila přesvědčení, že podíl nespokojených občanů s našim členstvím v NATO „je výrazně nižší“.  

I přes svůj předpoklad, že spokojenost s našim členstvím v NATO v české populaci převažuje, referendum,  které by mohlo tento předpoklad založený na odhadu potvrdit, vláda odmítá. Stejně tak si nepřejí referendum mnozí skalní příznivci našeho členství v Alianci.  Například Saša Vondra, oblíbenec naší krajanky Madeleine Albrightové, té, jež se zasloužila o to, že jsme do NATO v roce 1999 vstoupili mezi prvními z Východu.  Ten lidové hlasování o našem členství v NATO považuje za nevhodné, neboť nechce „vyvoláváním vášní, které každé referendum přináší, znejišťovat naše spojence.“ (ČT 24, Hydepark, 14.3.2016) Je překvapivé, jak člověk s minulostí (sametového) revolucionáře považuje dnes emoce při projevu politického názoru za cosi nevhodného. Je Vondrův postoj stanoviskem zestárlého rebela, jenž ztratil dřívější drive buřiče?  Nebo se obává výsledku referenda, neboť ví, že je tatam euforie časů, v nichž Česká republika - mimochodem, v předvečer „humanitárního bombardování“ Srbska vojsky NATO -  vstupovala do oné prestižní,  údajně obranné vojensko-politické aliance?

Při zamyšlení nad smyslem našeho členství v NATO je zapotřebí krátce pohlédnout do historie. Protipólem Severoatlantické aliance založené deseti státy na západní straně železné opony se stala o šest let později založená Varšavská smlouva.  Roku 1955 ji uzavřelo osm zemí tzv. východního bloku poté, kdy byla do NATO přijata tehdejší Německá spolková republika.  V době studené války představovaly obě vojensko-politické organizace významný faktor zajištění rovnováhy mezi Západem a Východem.  Zdálo se, že účel obou paktů zanikl s koncem studené války.  O rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy hovořili čeští disidenti v čelem s Václavem Havlem dokonce ještě před listopadem 1989 (viz otevřený dopis Charty 77 z  května 1989 adresovaný členským zemím NATO).

Vláda Spojených států však záhy dala najevo, že Aliance z  hlediska realizace amerických zájmů své možnosti zdaleka nevyčerpala. Jelikož Američané o Havlově nápadu rozpustit NATO velmi dobře věděli, americká ambasáda v Praze mu před jeho první oficiální cestou do USA v únoru 1990 v roli nově zvoleného  prezidenta Čechů a Slováků doporučila o myšlence týkající se zrušení Aliance mlčet, nechce-li, aby návštěva dopadla fiaskem.  

Václav Havel, triumfálně přivítán v americkém Kapitolu tedy ve svém projevu před Kongresem alespoň zmínil cosi na téma, je-li v Evropě nadále americká armáda zapotřebí.   Havel americkým vojákům pateticky popřál, aby „dalších sto let nebyli odtrženi od svých maminek jen proto, že Evropa, která dala světu dvě světové války není schopna být garantem světového míru; to Evropa musí napravit“, řekl kongresmanům nový československý prezident.  Z dalšího vývoje amerických vojenských  intervencí lze však s jistotou usoudit, že Havel americké kongresmany svým výrokem o osudu opuštěných amerických maminek příliš nedojal.   I po Havlově projevu jejich synové na rozkaz své vlády vždy poslušně odtáhli do světa oddaně bránit zájmy USA.  Podobně jako koncem minulého století, kdy  v řadách vojsk NATO svrhli na Srbsko tisíce bomb se stovkami civilních obětí.  Nelze zde nezmínit jistý paradox:  Tentýž „pacifista“ Havel, jenž ještě před deseti roky brojil proti existenci vojenských paktů označil bombardování Srbska z letadel NATO za „nejšetrnější způsob“ nastolení lidských práv.


Severoatlantická aliance se po skončení studené války měla čile k světu.  Poté, kdy v roce 1991 zanikla Varšavská smlouva a došlo k rozvalu Sovětského svazu provázenému jeho hlubokým společensko-ekonomickým úpadkem Aliance významně přispívala Spojeným státům na cestě k  světové hegemonii.  Sebevědomí NATO v čele s USA se projevovalo tím, že Aliance své některé mise prováděla i bez mandátu Rady bezpečnosti OSN.  Tak tomu bylo v Jugoslávii v roce 1999, kde známé „humanitární bombardování“ Srbska bylo pod patronací prezidenta Clintona spuštěno navzdory vetu v Radě bezpečnosti.   Svůj mandát Aliance překročila i v Libyi v roce 2011. Rezoluce Rady bezpečnosti totiž nepočítala se svržením plukovníka  Kaddáfího;  pád jeho režimu otevřel následně do Evropy cestu nekontrolované muslimské migraci, již Kaddáfí do té doby na základě dohod  úspěšně zadržoval.      

I přes slib představitelů USA, NSR a Velké Británie v roce 1990, že se NATO nerozšíří směrem na východ (žel, nikdy dokumentovaný písemně) bylo do Aliance v budoucím období přijato dvanáct států z bývalého východního bloku. Jelikož do NATO vstoupily země, jež s Ruskem buď přímo sousedí nebo se nacházejí v jeho těsné blízkosti, Ruská federace vnímala rozšiřování Aliance negativně.  Ve vztahu NATO – Rusko se jedním z neuralgických bodů stalo Pobaltí.  V této oblasti neprobíhá pouze  již tři roky trvající vojenská operace pod názvem Atlantické odhodlání (Atlantic Resolve), jíž prezident Obama dle svých slov demonstroval oddanost Spojených států svým evropským spojencům v NATO ohrožovaných  Ruskem, ale i od roku 2004 trvající mise Baltic Air Policing.  Ano, ta je odůvodňována skutečností, že pobaltské státy nemají své letectvo a proto ochranu jejich vzdušného prostoru provádí jiné členské státy Aliance.  Přesto však Rusko nenechává pochopitelně klidným, jestliže se v blízkosti jeho území prohánějí Phantomy německé Luftwaffe,  Typhoony britských Roayl Air Force nebo například Gripeny Armády ČR.  Představme si  pro porovnání reakci vlády USA, jestliže by se například kdesi v oblasti Kuby a Mexického zálivu vyskytly jednotky Vojenských vzdušných sil nebo Vojenského námořnictva Ozbrojených sil Ruské federace.

Jestliže se ztotožňuji s ruským ministrem zahraničí Lavrovem, který na letošní mezinárodní bezpečnostní konferenci v únoru v Mnichově uvedl, že Severoatlantická aliance je stále institucí studené války a její další rozšiřování NATO je zdrojem bezprecedentního napětí v Evropě, nečiním tak z důvodu, že bezvýhradně přijímám vše od Putinovy vlády a apriori odmítám, co přichází ze strany západní.  Myslím si však, že tažení armády NATO Evropou směrem na východ provázené masivními přesuny vojáků a vojenské techniky z USA, různá cvičení zaměřená na řešení situací „pod prahem vzniku války“ (ANAKONDA 2016) a veškeré další podobné akce mohou snadno v určité chvíli přeskočit  z války studené na  horkou.  Z tohoto důvodu se stavím proti činnosti NATO, která může vážně ohrozit osudy lidí v Evropě.  Není nutné zdůrazňovat, jaké by mělo toto ohrožení z geopolitického hlediska následky v České republice. Bez přehánění bychom se mohli stát krutě zkoušenou nárazníkovou zónou.  

Zdroje současných politických problémů  nepochybně vznikly jinde než v Evropě, resp. nezavinili je její obyvatelé.   Bohužel, mohlo by se stát, že  následky jejich „konečného“ vyřešení by postihly právě Evropu.  I když článek 5 Severoatlantické smlouvy neukládá členským státům povinnost zapojit se se zbraní v ruce do vojenských operací (tvrzení, že tato povinnost existuje je velká dezinformace), členství České republiky v NATO přináší nebezpečí, že budeme do nebezpečných operací zavlečeni. Je to pravděpodobné i na základě chování některých českých politiků dávajících najevo, že by Česká republika měla v Alianci projevovat svou  větší oddanost a nasazení. Logika vojenského konfliktu pak způsobí, že Rusko, proti kterému budou směřovat agresivní opatření NATO, na nichž se Česká republika bude podílet, odpoví Česku jako nepříteli. To samozřejmě dopadne na hlavu nevinných lidí, jak už to v takovýchto konfliktech bývá.       

Z uvedeného důvodu by měli čeští občané dostat právo odpovědět v referendu na otázku, zda má  Česká republika v Severoatlantické alianci setrvat či nikoli. Za tímto účelem čeká v Poslanecké sněmovně na projednání návrh ústavního zákona.