Proto se neúčastnil hlasování o nedůvěře vládě, které právě s poukazem na amnestii vyvolala parlamentní levice. Ve večerní debatě České televize pak Schwarzenberg prohlásil svou originální mateřštinou, že „nemůže se vyžadovat odpovědnost z něčeho (sic!), o čem jsme nevěděli“.

Když měl krátce na to komentovat udělení pašalíků exministrovi Fuksovi a dalším bývalým politikům ODS, kteří svou abdikací umožnili vládě přežít jednu z mnoha krizí, obhajoval svůj souhlas s tím, že vláda rozdává takovým lidem teplé posty se slovy: „Bídný je ministr, který by nebyl s vlastní vládou a premiérem.“ V těchto dvou citátech je znatelný rozdíl. V prvním Schwarzenberg se radikálně odcizuje vládní spoluzodpovědnosti (připomeňme: je prvním místopředsedou té vlády a předsedou dnes nejmocnější koaliční strany).

Tvrdí, že o amnestii nevěděl. Navzdory tomu s ní ale ještě nedávno vyslovoval souhlas. Co se mezitím přihodilo? Inu, dostal se do druhého kola prezidentské volby a náhle mu tento postoj logicky nepřipadá dost vstřícný k obecnému postoji veřejnosti vůči amnestii, který je víceméně odmítavý. Aby si naklonil voliče, zapřel svá dřívější slova a vystoupil proti vládě, kterou – spolu s premiérem – nedílně řídí. Zato ve věci trafik pro Fuksu, Šnajdra atd. je až nečekaně konformní. Komentář si jistě učiní každý sám.

Schwarzenberg ale zaujal ještě jednou věcí, které se komentáře téměř nevěnují. Po prvním kole volby hlavy státu prohlásil, že zváží, zda setrvat ve vládních funkcích, když jde do druhého kola. Výsledkem tohoto zvážení bylo – jaký div – setrvání ve všech funkcích. V Česku by se nikdo neměl divit. Jenže zkusme proti tomu postavit příklad Jana Fischera, který se už loni v létě, před započetím boje o Hrad, vzdal své – jistě velmi pěkné funkce viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Jeho rozhodnutí bylo logické a sympatické: potřeboval získat čas a uvolnit si ruce na kampaň. Karel Schwarzenberg si s tím hlavu neláme. Zůstal poslancem i členem vlády, zachoval si oba nikoli nezanedbatelné příjmy a jeho kandidatura tak jde plně na vrub českého daňového poplatníka. Opět řeknete: ryze české. Ale je to i chlapské – a prezidentské?

Petr Žantovský