Jde spíše o to, jakou reálnou hodnotu takový titul má v dnešní české společnosti a také pro ty, kteří o něj usilují. Vždyť přece není normální, že naprostá většina dnešních odborných asistentů nesoucích tíhu výuky na veřejných či státních vysokých školách má dnes podstatně vyšší  úroveň odbornosti, než ti otitulovaní (lhostejno zda doc. či prof.).

Spor se dal očekávat již dávno, ale stále chyběl subjekt, který by se odvážil jej otevřít. V zemi, kde existuje téměř dva tisíce osob (v přepočtených úvazcích podle ministerských statistik z r. 2010 by jich bylo ale o třetinu více, podobně jako u docentů disponujících takovým titulem jich bylo tři a půl tisíce, resp. čtyři a půl tisíc) s titulem vysokoškolský profesor, se jedná o střet presidenta s velmi úzkým skupinovým zájmem.   

Ti, kteří patří mezi profesory na vysokých školách, mají vykonávat aktivity vyhrazené ze zákona pro lidi s nejvyšší vědecko-pedagogickou hodností. Neexistuje ovšem nikdo, kdo by to ověřil. Jsou však v principu nezastupitelní, i když spíše formálně. Lidé s jinými tituly je sice mohou vykonávat, ale nejsou jako „odborné kapacity“ bez těchto titulů ceněny. Ani formálně, ani finančně. V Česku se tímto způsobem podařilo vytvořit pozoruhodnou nesrovnalost v mnoha vědních oborech mezi výkonností pracovišť bez profesorů a docentů např. v akademických ústavech (AV ČR), a mezi několikanásobně početnějšími skupinami „badatelů“ na vysokých školách, kteří jsou k tomu nezřídka vybaveni jen tituly. I když k tomu nemají vždy reálnou kvalifikací, bývají přesto hodnoceni jako vhodnější.

Příčin je více, včetně té, že jednou jmenovaný profesor je jmenovaný doživotně. Přitom se stává, že v době, kdy získá titul profesora, končí s bádáním. A to buď proto, že se cítí starým, anebo proto, že se mu nabízí atraktivní možnost dalších úvazků a tedy i platů! A to jak celých, tak i částečných na jiných školách. To je zaneprázdní natolik, že už nenajdou čas na soustředěné bádání. Jak by mohli, když součet těchto úvazků dává v některých případech 34 hodin a více denně.

USEDLÍ PROFESOŘI

Podstatná není jen způsobilost profesorů bádat a vyučovat (rozsah hodin výuky je vzhledem k jejich pokročilé seniorizaci minimalizován maximálně na 2-4 hodiny týdně), ale školy musí sledovat, zda počet profesorů neklesne pod tzv. kritické minimum sledované ve statistikách určených pro akreditaci. Jinak by se mohlo stát, že z důvodu nedostatku lidí s formální kvalifikací profesora nesmějí být některé činnosti ve vysokém školství vykonávány. Především by chyběly jejich podpisy pod protokoly státních zkoušek, pod udělenými tituly. Právě ty zde jsou zákonem a jinými předpisy nárokovány podpisy profesorů, i kdyby to byl profesor neschopný ničeho jiného než podpisu.

Proto putují - někdy dvakrát, jindy třikrát ročně - od rektorů vysokých škol k ministrovi školství a pak až k presidentovi seznamy 50-80  návrhů na udělení titulu profesor v různých oborech. Od všech těchto schvalovacích instancí se očekává, že na základě bianko projevené důvěry v činnost navrhovatelů jednotlivých uchazečů (opět většinou z řad profesorů) je svým souhlasem potvrdí.

Nejde ovšem jen o akt vyjádření důvěry ve schopnost vědeckých rad příslušných vysokých škol určit, kdo smí být profesorem, jaké činnosti jsou s udělením titulu spojeny atd. Příliš mnoho profesorů bylo u nás v posledních 23 letech (ale i předtím) jmenováno, aniž by navrhovatelé a schvalovatelé o každém z nich zvažovali, zda mají přiměřenou kvalifikaci, včetně způsobilosti vyučovat údajně (??) nejnáročnější předměty, zkoušet je, včetně státních zkoušek, posuzovat originalitu a kvalitu především magisterských a doktorských prací z příslušného oboru. A především, zda mohou, třebas jen nepřímo, řídit lidi, kteří s nimi mají na katedrách i ve vyšších strukturách vysokých škol spolupracovat, natožpak zakládat a vést vědecké školy či jinak vychovávat talenty. Tedy úkony, na které možná někteří, většinou již zestárlí a zlenošilí  profesoři mívali kdysi kompetenci, ale dnes už většinou nikoliv. Zvlášť ne v době, kdy rychlost změn ve sféře vědění se dramaticky odlišuje od doby France Josefa II. Jejich tituly  jsou - i z tohoto důvodu - dnes  stejně tak klamavé, jako kdysi u někdejších bojovníků povýšených v mládí za udatnost na rytíře, z nichž se pak stali usedlí feudálové.  
    
S těmito kvalifikacemi a hlavně nekvalifikacemi souvisí přirozeně také další nároky na jedince, který má takový titul dostat. Očekávat od něj, že bude schopen svoji práci vykonávat na mezinárodně srovnatelné úrovni garantující, že příslušný obor bude i u nás s jeho přispěním   dosahovat výkonnosti srovnatelné s činnostmi zahraničních, podobně titulovaných vědecko-pedagogických pracovníků v jiných zemích, je  nedorozumění. Zvlášť v době, kdy každá země sleduje jiné priority a ani ty největší a nejsilnější ve sféře vědy a vysokého školství se už nesnaží být dobré ve všem. Každá země, každý obor na vysoké škole, má také jiné standardy výkonu v dané oblasti, lišící se nejen podle toho, o jaký obor jde, ale i podle toho, kdy a kde se způsobilost uchazeče o profesuru v daném oboru posuzovala. Jde o poměrně těžko uchopitelný  proces. Dokonce to je obtížné zvládnout i v obsáhlejší analýze vyžadující nanejvýše citlivý (sociálně i jinak) přístup (viz mezinárodní výzkum prof. Teichlera ze SRN před cca 10 lety). Výše nároků na nové (ale i ty dříve jmenované) profesory ovšem vypovídá o stavu vědomostní elity v té které společnosti. A také o jejich způsobilosti realizovat vědní politiku státu nejen teď, ale i v blízké budoucnosti. Obecně se už dříve dalo shrnout (výzkumu se tehdy zúčastnila i CSVŠ, konkrétně dr. Tollingerová, ale nebyl v ČR dokončen), že kvalita českých profesorů byla již v té době v průměru v mnoha ohledech nekompatibilní s mnoha – a to nejen - západními zeměmi.

Z tohoto úhlu pohledu lze chápat presidentovo odmítnutí podřídit se zaběhnutému rituálu paušálního podpisování obdržených seznamů  uchazečů o profesorský titul  – bez ohledu na to, jaké tam mohly být ještě jiné motivy, včetně třeba morálních charakteristik uchazeče -  i jako jeho vyjádření osobní nedůvěry nejen v současnou vědní politiku státu, ale i jako jeho malou vzpouru proti „zaběhnutým pořádkům“ v této oblasti. Zcela určitě mu nešlo o vzpouru třeba proti tomu, že by se musel zúčastnit maškarády s předáním profesorských diplomů nově jmenovaným jedincům za přítomnosti  podivně krojovaných rektorů apod. Anebo proti předepsaným rituálním tanečkům ve vědeckých radách českých universit a jiných vysokých škol, které připravované ceremonii předcházejí s povinností formálně pogratulovat k dosažení hodnosti člověku, kterého si sám neváží.

NENÍ NA MÍSTĚ TITULY ZRUŠIT?

Toho, kdo má schopnost popřemýšlet o tom, co za tím vším je (což se týká mj. i podobných rituálů při habilitačním řízení, byť bez účasti presidenta), Zemanovo chování nemůže překvapit a zaskočit. V tomto kontextu by se s presidentem dalo souhlasit. Může jen překvapit to, že se žádný ze Zemanových předchůdců nepokusil do této procedury nějak v minulosti zasáhnout. Nepočítáme-li ovšem problémy s lustračním osvědčením u jednoho královéhradeckého kandidáta na profesorský stupeň za presidentování V. Havla či animozity V. Klause vůči některým  ekonomicky orientovaným kandidátům o profesury, které nikdy nebyly významněji medializovány. Jejich nezájem lze přičíst nejspíše tomu, že vůbec nechtěli do horké kaše s tituly a také s vědní a vysokoškolskou politikou šťourat. U problémů V. Havla s vlastním vysokoškolským vzděláním si jeho životopisci/kyně ostatně dávali velký pozor, aby náhodou nešlápli vedle. Snad i proto jeho čestné tituly – v nichž se nejspíše  odrážela jeho potřeba aspoň dodatečně legitimizovat vzdělanostní mezery - nejsou snadno spočítatelné. Ještě komplikovanější byla ale Klausova situace. Způsob, jakým se dostal k vysněným – pro něj především zdobným - titulům i to, jak své profesorství nepraktikoval (či jen velmi zřídka) v podobě pravidelné výuky, včetně nejen přednášení, ale i zkoušení, vedení doktorských i jiných prací, o systematické vědecké práci nemluvě, bylo předmětem zájmu jen několika odvážlivců (viz Buquoy). President Zeman je evidentně první president, který  kolem tzv. presidentské titulománie (nevyhnula se ani  E. Benešovi) zachoval dekórum v tom smyslu, že o ně neusiloval. Slouží mu to ke cti.
   
Takto projevená neutralita v dané oblasti mu dává – aspoň podle mého názoru - morální právo pozastavit se nad pozadím výše zmíněných rituálních tanečků, které v Čechách už dosáhly rozměrů slušně veliké spartakiády. Snad to umožňuje doufat, že se konečně někdo z kompetentních činitelů v budoucnu zamyslí nad podstatou s tím spjatých problémů. A to včetně otázky, jakou skutečnou kvalifikaci mají  v průměru stávající profesoři českých vysokých škol. A také k čemu a jak své profesorské tituly konkrétně používají, resp. zda by nebylo na místě na nějakou dobu tyto tituly vůbec zrušit.

PROFESORSKÁ MAFIE A AKADEMICI NA BATERKY
   
Zabýval  jsem se výzkumem této problematiky již před řadou let. Byla na můj vkus příliš depresivní a bezperspektivní. Konkrétně po r. 1999, kdy začal platit nový, dosud platný vysokoškolský zákon č. 111/1998, nahrazující zpotvořený zákon č. 172/1990. Tentokrát šlo o zákon z dílny českého parlamentu, kterému jej tehdy předkládali podpředseda výboru pro VŠ - čerstvý mgr. - D. Kroupa a snad i jeho předchůdce dr. P. Matějů. To samo o sobě zaručovalo, že nedojde k žádné korekci starých chyb z předchozího zákona. Byly skutečně nejen spolehlivě znovuzabudovány do nového zákona, ale navíc byly obohaceny i o četné nové omyly s předvídatelnými katastrofickými dopady na vzdělanostní i badatelskou oblast. Týkalo se to i udělování nových pedagogických titulů. V té době se již praxe obsazování vyšších pozic v akademických obcích zjevně potýkala s tím, jestli ten který uchazeč o funkci rektora, děkana a nakonec i vedoucího katedry a jiných vyšších funkcí má či nemá ten správný, tj. co nejvyšší titul. Už tehdy nešlo – a ani dnes o to nejde - jaké má ten či onen uchazeč/ka pro tu kterou funkci konkrétní schopnosti. Fakt, že je nositelem  docentského či  profesorského titulu totiž znamená, že patří k lidem, se kterými se v dané komunitě mluví. Tedy k profesorské mafii. Tento mor byl tak nakažlivý, že zasáhl i do struktur akademie věd,  ačkoliv tato instituce - snad jediná, která v jakž takž přijatelném měřítku u nás „dělá“ vědu -  se právě od r. 1998 nesměla angažovat v řízení a organizaci doktorského studia. Resp.mohla, ale jen neoficiálně a zadarmo.  

„Jádro pudla“ celé problematiky od této doby souvisí i s tím, jakou reálnou kvalifikací disponuje dnešní nobilita (šlechta?) českých VŠ v podobě profesorů a docentů aktivních (trochu) ve výuce někdy tu a tam i ve vědě. Jako emeritní expert na tuto problematiku bych odhadnul, že přiměřenou kvalifikaci nemá víc než desetina českých docentů (těch bylo v roce 2010 cca 3457) a profesorů  (cca 1946). Nemyslím tím samozřejmě výjimečnou úroveň, kterou měl zesnulý profesor Holý (ten pracoval ale v AV ČR), ale přesto dostatečnou, aby dokázal dát dohromady materiál, který může být opublikován v dobrých (tedy ne nutně ve špičkových) odborných, mezinárodně respektovaných časopisech, aniž by vyvolal takovou bouřlivou odezvu jako např. známý článek prof. I. Budila. Těch devadesát procent a výše patří totiž k tzv. akademikům na baterky. Nejde o to, že v průměru je jim více než 60 a tedy mnozí přesahují hranici 65 let, což je ve slušných vysokoškolských systémech  věk, kdy se má povinně odcházet do důchodu a uvolnit místo mladším.

"OBCHOD S PROFESURAMI"

Je to ještě horší. Většina z nich svá mladší léta, která hrají v mnoha vědních oblastech důležitou roli ve vztahu k pozdější výkonnosti, strávila na předlistopadových vysokých školách. To sice nebylo nic dobrého ani pro techniky či přírodovědce, ale pro tzv. společenskovědní obory to byla katastrofa. Členství ve Straně a výkonnost v této sféře vědy nešla dohromady. V té době podle mých tehdejších šetření (pozn.: v Ústavu rozvoje vysokých škol ČR) většina docentů (budoucích profesorů) musela mít nejen zde, kde to bylo povinné, i v jiných oborech stranickou legitimaci. Ve společenských vědách se navíc musela podřizovat absurdní ideologii. Profesorské řízení  se bez „pracovní knížky“ obešlo jen naprosto výjimečně. Za dvacet posledních let se jak věkový průměr uchazečů o tyto tituly, tak jejich reálná kvalifikace mohla o něco zlepšit. Zhoršit se totiž  fakticky už nemohla. Po celá 80. léta totiž ustrnul průměrný věk NOVÝCH docentů a profesorů na 45, resp. 53 let. V první polovině 90. let však u profesorů byla dosahována hranice 61-62 let! (u nově jmenovaných docentů přes 50 let). Bylo možné jen závidět starému Rakousku-Uhersku, které v období před svým rozpadem mělo tyto hodnoty na úrovni 32, resp. 43 let (v té době ovšem existovaly nejen soukromé docentury vedle těch řádných, ale i mimořádné profesury, což souviselo s pracovními smlouvami a jejich limity). O průměrném stáří všech docentů a profesorů se statistiky nevedly, ale lze si je domyslet. Fakt, že v posledních letech se přece jen věk NOVÝCH profesorů pohybuje kolem 52 let, by neměl být důvodem k optimismu. V těch "lepších“, výkonnějších zemích se jedná o méně než 45 let. To je totiž věk, kdy už ten který uchazeč o takový titul může prokázat svými výkony, že na to má. Výjimkou nejsou třicetiletí profesoři. To jsou ovšem země, které udělují profesury za výkonnost, a nedává jim dekrety president či císař, ale rektor. Proto nejsou tyto dekrety universální a platí jen na škole, která je udělila. Toho se „našinci“ samozřejmě bojí. Trh práce s profesorskými tituly, který se vytvořil  díky jejich úsilí a také úsilí Akreditační komise prosazující jejich zájmy, by jim neumožnil navyšovat své příjmy dalšími úvazky či aspoň půl-úvazky. Rozdíl deseti i více let mezi našimi a zahraničními novými profesury signalizuje, že na českých vysokých školách vznikají četné obstrukce doprovázející „obchod s profesurami“ (obrácenou stranou mince je korupce doprovázející poskytování těchto titulů lidem, kteří by je nikdy dostat z různých důvodů neměli).    
   
Vše má svoji minulost. Tato pravda platí i v této oblasti, stejně jako fakt, že chceme-li se lépe orientovat v chaotické současnosti, nezbývá než se ohlédnout do problematické minulosti. Pokud je totiž problematická, zpravidla se dříve či později někde provalí. Jestliže president měl před svým vystoupením proti udělení profesury doc. Putnovi na mysli nikoliv jen to, že se nemusí chovat jako loutka v rukou akademiků, kteří dnes zastávají vysoké pozice na českých VŠ, ale jako samostatně myslící jedinec, který má o této minulosti jisté povědomí, pak je jeho chování v této věci zcela korektní. Zeman byl jako poslanec u federálního parlamentu u jednání kolem zákona č. 172/1990. Jako respektovaný prognostik si mohl, ale nemusel, uvědomit důsledky, co ze zabudování tehdejšího 3. paragrafu do textu tohoto zákona jednou  vznikne. Týkalo se to v té době více než 900 osob z řad jednak těch, kteří měli do té doby jisté, ale bývalým režimem neuznávané kvality, jednak těch, kteří měli v nové mocenské struktuře své známé a tedy i konexe.

OTITULOVANÍ "REVOLUČNÍ" POLITICI

Rychlé a bezbariérové získání příslušných titulů znamenalo nejen pro tu dobu, ale i pro budoucnost značný kariérový vzestup, zvlášť pokud nebylo nutné prokázat dispozice k takové kariéře. Díky tomuto – dnes již (proč asi?) pozapomenutému - paragrafu se k docentuře i profesuře a tedy i vysoké nadkariéře nejen ve sféře VŠ dostalo mnoho lidí, kteří se nikdy neměli stát docenty a profesory. Tyto tituly díky svému někdejšímu renomé „pomáhaly“ i k získání  formální autority v politickém dění. Příklady tehdejších rychle otitulovaných „revolučních“ politiků se příliš nelišily od těch „předrevolučních“  (ala např. doc. Kapek). Lze je identifikovat, pokud si dáte práci a zjistíte, kolik odborných prací napsali nejen předtím, ale hlavně potom. Šlo hlavně o tzv. ekonomy. Samozřejmě zde byly i desítky, možná i stovka těch, kteří si takové rychlé povýšení (což právě tento paragraf umožňoval) zasloužili a díky tomuto paragrafu nemuseli na své nové pozice v novém vysokoškolském managementu  příliš dlouho čekat. Zvláště uvážíme-li, že chyběli ti, kteří by je kvalifikovaně mohli hodnotit. Zrovna oni by asi tenkrát neměli nic proti tomu, kdyby se na nějakou dobu tyto tituly zrušily (viz výše), aby se udělal nezbytný pořádek. Na VŠ byli v té době totiž jako „otitulování“ především ti, kteří tak či jinak patřili ke komunistickému akademickému establishmentu, a kteří by tehdy rádi výměnou za udržení se na VŠ takové urychlovací aktivity nabídli, pokud vznikla po tom poptávka. Kdyby nebylo paragrafu 3, dotyční by z toho měli ovšem jedině ostudu.

Paradoxní bylo, že se tento paragraf do zákona dostal právě proto, aby z VŠ vypadli ti docenti a profesoři, kteří se dostali ke „svým“ titulům fakticky v rozporu  se zákonem o VŠ z r. 1980. Tedy jmenováním přímo od ministra (jako „tlačenky“ ze shora) mimo pořadí schváleného tehdejšími – pro ně pomalými - vědeckými radami. Těchto „kádrů“ však nebylo víc než pár set. Jejich pozice mohly být pak obsazeny těmi, kteří použili stejný paragraf, ale k jinému účelu. A co bylo ještě horší, byli si svých deficitů velmi dobře vědomi. Mnozí z nich neměli za sebou žádné jiné výkony, než ty v podobě správných konexí. Co jim tedy zbývalo, nežli se opevnit? Z nich se následně vytvořili ve strukturách vysokého školství za spoluúčasti starých soudružských kádrů nové mafie. Tohle pojmenování není žádnou nadsázkou. Zcela odpovídá realitě, protože následně bylo jejich hlavní snahou nepustit mezi sebe nikoho, kdo by nehrál s sebou. Byla to doba, kdy se vytvářely nejen mafie nové (včetně katolických), ale i staronové doslova jako „houby po dešti“.Bývalí „soudruzi profesoři a docenti“ se rychle naučili hrát s sebou, protože tentokrát šlo o velký byznys. Jen oni měli jako profesoři a docenti nárok, aby zastávali vysoké pozice a hlavně tzv. mnohoobročnické posty.

Se souhlasem všech akreditačních komisí z 90. let i z té následující dekády, včetně té poslední, mnozí z těchto starých, i staronových i nových profesorů má dnes příjmy, na které někdy nedosáhnou ani vyšší manažeři či poslanci. A to s nepoměrně menší námahou! Oficiální měsíční příjmy jsou sice nízké, ale když se prostřednictvím dalších úvazků  znásobí čtyř i vícenásobkem, tak jsou už víc než slušné. A pobírat je jim nebrání dokonce ani limit věku! Proto také tato struktura nikdy neudělala nic proti   hrozbě krize spojené s upadlým vysokým školství v jejích nesčetných podobách. Proto chce, aby president podepsal další  „universální" profesury, a především nemá zájem, aby takový titul byl spojován jen s určitou pozicí a školou. I pro akreditační komisi je jednodušší, když sdělí procento, kolik profesorů musí ta která škola mít, aby dosáhla akreditace (zvyšuje to navíc tlak na nabídku dalších a dalších úvazků), místo aby se zabývala poctivě analýzou výkonnosti toho či jiného pracoviště (resp. nevýkonnosti). Mluvit o českém vysokém školství jako vysokém  je dnes  jen „lhaní si do kapsy“. Mluvit lze snad jen o vyšším středním školství, a to dokonce jen u některých „vysokých“ škol. Devalvace vysokoškolských diplomů dosáhla neuvěřitelné úrovně.
   
Prezident Zeman měl určitě své důvody, pro které odmítl se podřídit  stávajícím pravidlům hry. Možná nechtěl, ale podařilo se mu to, co Larsson v Miléniu využil jako název pro jednu část jeho slavné trilogie. Mohlo by se to parafrázovat jako „president, který kopl bosou nohou do vosího hnízda českého vysokého školství“.

Vladimír Čermák