Právě je červenec, čas prázdnin a dovolených, čas na oddech a načerpání nových sil, ale i čas zamyslet se nad naším školstvím, trochu se mu podívat na „zoubek“.

Hned v úvodu je nutno říci, že naše školství nevzkvétá. Ale kdyby jen nevzkvétalo. Ono je soustavně rozvraceno. Je rozvraceno nekompetentními rozhodnutími některých ministrů – ministryň školství.

Mnohým se to bude zdát neuvěřitelné, ale samostatná Česká republika má od roku 1992 již 16. (slovy šestnáctého) ministra školství. A i když z procentuálního zastoupení žen v této funkci (cca 1/3) by z nás Evropská komise rozhodně radost neměla, byly to ženy, které v našem školství nadělaly asi největší „paseku“. Petra Buzková a Kateřina Valachová – obě za ČSSD a obě se silnou politickou podporou.
Je ovšem spravedlivé poznamenat, že právě Evropská komise je iniciátorem většiny do školství prosazovaných nesmyslů. Ale i my sami umíme  vymyslet pěkné hlouposti.

Tak se do výuky postupně „vkrádá“ indoktrinace různými ismy, jako multikulturalismus, genderismus aj. a politická korektnost. Zavádíme inkluzi, včetně inkluze v multikulturní společnosti.

Jakousi „politickoideologickou  policií“ bude, jak jinak, Česká školní inspekce, která již doporučila ustanovit ve školách funkci koordinátora pro začleňování globálního   rozvojového vzdělávání. Ten bude dohlížet, zda učitelé při výuce „správně“ vysvětlují témata jako např. kulturní, sociální a politická globalizace, migrace ve světě, diskriminace a xenofobie, rovnost mužů a žen atp.   

Pro představu je možné nahlédnout například do dokumentu „Reforma školství v České republice“, kterou připravila ve vzdělávacím programu Varianty společnost Člověk v tísni o. p. s. v srpnu 2006 (Reforma školství v České republice).

Jen dvě krátké ukázky z tohoto dokumentu:
Hlavní novinkou, kterou reforma přináší, je změna pohledu na požadované cíle vzdělávání. Ty se v pohledu reformních dokumentů výrazně mění. Hlavním cílem vzdělávání by mělo být osvojení takzvaných klíčových kompetencí. Tímto termínem jsou označovány schopnosti a dovednosti uplatnitelné v praktickém životě jako třeba umět spolupracovat ve skupině, umět vyjádřit a zastávat vlastní názor a podobně. Zásadní cíl reformy by se v kostce dal shrnout  do sdělení, že žáci by toho měli více umět namísto znát.

Přitom na stránkách www.slovnik-synonym.cz najdeme ke slovu znát synonymum umět a ke slovu umět synonymum znát!


Není to celé jenom hra se slovíčky?
Mezinárodní komise UNESCO zformulovala ve své zprávě „Vzdělání pro 21. století“ v kapitole „Učení je skryté bohatství“ tyto čtyři pilíře vzdělávání: učit se poznávat, učit se jednat, učit se žít mezi lidmi, učit se být. Tyto pilíře představují doporučení pro členské  země EU.

Ale od věci není ani nahlédnout na samotný web www.varianty.cz.

Tak se naše školství (a nejen školství) postupně proměňuje k obrazu „progresivní“ – tedy pochopitelně té západní části Evropy. Zatímco my se s  komunistickým „dědictvím“ vypořádáváme dodnes, dominantní státy EU mezitím začali budovat jakýsi socialistický kapitalismus. Jen jsme si toho v polistopadové euforii mnozí nevšimli.

Z řady převzatých dokumentů, které někdy působí jako výsledek špatného překladu z anglického originálu, by se mohlo zdát, že téměř vše v našem školství bylo špatné a vše, co se k nám šíří z té „progresivní“ části Evropy je dobré.

Není to tak úplně pravda!

Naše školství postupně „chřadne“. Kromě již výše zmíněných novot vymýšlíme povinný poslední rok mateřské školy, zavádíme centrální přijímačky na střední školy, transformujeme maturitu do nepřehledného, nekonečného a mnohdy zmatečního maratonu, zavádíme kariérní řád pro učitele (ten naštěstí „neprošel“ Parlamentem), nevhodně měníme financování  školství, kdy místo „peněz na žáka“ prosadilo Ministerstvo školství jakousi „učitelohodinu“.

A testujeme a srovnáváme. Ale hlavně:

Hledáme příčiny neúspěchu žáků a studentů našich škol tam, kde nejsou.

Jedna z příčin neutěšeného stavu našeho školství je shora „živená“ a ve společnosti hojně rozšířená představa, že každý bude mít maturitu. Dát dítě do učení je pro mnohé rodiče něco nepředstavitelného. Slovo řemeslo se stalo téměř sprostým slovem.

Druhou příčinou je vysoký počet škol. Ani ne tak základních, protože počet míst v nich musí pokrýt počet dětí školou povinných. Opravdový problém začíná u škol středních.  Představa, že necháme vzniknout velké množství škol a očekávat, že se udrží jen ty kvalitní, tedy, že si s tím poradí „neviditelná ruka trhu“, v současném systému školství prostě nefunguje.

Škola totiž není novinový stánek ani prodejna drahokamů. Ty se, když obchod „nejde“, jednoduše zavřou. Ale u škol není tento proces tak jednoduchý a vzhledem ke společenskému „hladu“ po maturitě, prakticky nereálný. Výsledkem je, že máme nadbytečné množství středních škol, včetně osmiletých gymnázií, které „bojují“ o žáky, aby naplnily kapacitu a zajistily tak práci pro všechny své zaměstnance. Osmiletá gymnázia navíc „decimují“ druhé stupně základních škol, neboť ponechat své dítko na tomto stupni, když ostatní děti se dostávají na osmiletá gymnázia, je pro mnohé rodiče velmi skličující.


Při podrobnějšímu zkoumání tohoto neutěšeného stavu dojdeme ke smutnému zjištění, že   třetina až polovina žáků mnoha  našich středních škol nemá na těchto školách prakticky „co dělat“. Nejsou to studijní typy, na probíranou látku prostě nestačí. Lépe by jim bylo v učení. Ale jednou jsou ve škole a škola, aby si je udržela a neodradila ani potenciální zájemce o studium, pomalu ale jistě snižuje své požadavky.

Navíc, když učitelé pracují v atmosféře „reformovaného školství“,kdy žáci mohou téměř všechno a učitelé téměř nic, vypadá ve výsledku výuka mnohdy tak, že žáci předstírají, že látku umějí a učitelé předstírají, že je tu látku naučili.

Zlepšení nelze očekávat ani po zavedení povinných jednotných přijímacích zkoušek na střední školy. I kdyby nakrásně Ministerstvo školství - potažmo CERMAT – nastavily pro všechny školy stejnou laťku obtížnosti a striktně stanovily, že kdo na ni „ nedosáhne“, nemůže být přijat, nebylo by to nic platné. Sice by to „označilo“ školy, které mají potenciální problém s udržením příslušné úrovně vzdělávání, ale co s tím dál?

Ty méně úspěšné nebo neúspěšné bychom museli redukovat nebo zrušit bez náhrady!

Ale jak? Snaha už tady byla. Nazývala se „optimalizace“ škol. Nevím, jak tento proces v současné době postupuje. Ale při stávajícím  uspořádání  školství je rušení škol zřizovaných kraji a obcemi prakticky politicky „neprůchodné“. Stačí vzpomenout na pokus o optimalizaci škol před několika lety na jihu Čech.

Nedělejme si iluze. Na vysokých školách tento stav není o mnoho lepší. Vždyť jak se říká, s jídlem roste chuť, a tak i řada žáků „nestudijního typu“ se chce dostat na vysokou školu.

„Kruh“ se tedy uzavřel, není cesty ven.

Opravdu není?

Nadějí je osvícený ministr školství, který bude mít takovou politickou podporu, že se nebude bát „do toho šlápnout“.

Že je to jen zbožné přání?

Možná.

Ale ovlivnit to můžeme všichni!

Už letos na podzim!