Milovaný nepřítel

Existují „izmy“, které platí za absolutní, neslučitelné protiklady. Jak si ale vysvětlit, že mnohé z nich lze temporálně najít na stejné straně barikády? V konstelacích odporujících veškerým zažitým politickým vzorcům, historickým obrazcům a morálním normám. Jednoduše řečeno: na jevišti světové politiky jsme svědky slučování neslučitelného, vody a oleje, vzniku koalic odporujících zdravému rozumu, pokud racionalitu definujeme ve smyslu tvorby pozitivních hodnot, nikoliv destrukce.

Kosovo, Libye, Sýrie a nejčerstvěji Ukrajina jsou nejkřiklavější příklady dokonce i vojenské kooperace sil, které jinak rétoricky čerpají svoji politickou legitimaci právě z boje proti sobě. Příklady? Francie, bývalá matka všech republik, saudskoarabská feudální monarchie a její salafistická internacionála, Erdoganovo Turecko na cestě k muslimsko-bratrské totalitě, agresivní sionizmus respektující pouze vlastní zájmy, západoukrajinské militantní, ultranacionalistické proudy, kterým jinak politicky korektní „Evropa“ a Izrael přičítají neofašistické a antisemitistické tendence. Příznačné pro celou situaci je to, že tyto negativní atributy - podobně jako u ozbrojených islamistů – nehrají temporálně, během povstání proti nepohodlnému režimu, pražádnou roli. Politicky relevantní se stanou opět tehdy, když arabská jara a ukrajinské mejdany dosáhly žádaného cíle a kdy je potřeba vyčlenit ty „extremistické“ skupiny, které odmítají domestikaci v rámci globálního pořádku transatlantické „trojky“ USA-EU-MMF. Příkladem na Ukrajině budou zřejmě rozdílné osudy Svobody a Pravého sektoru. Uvidíme, zda první převezmou euro-kompatibilní roli „umírněných nacionalistů“, zatímco druzí, kteří nemají zájem ani o EU, ani o NATO, budou posléze nuceni vyklidit pole, třeba i fyzicky jako v případě Oleksandra Muzyčka. Nebo tomu bude právě naopak a domestikován bude Pravý sektor nebo alespoň jeho část? Orwellovština spočívá především v tom, že se následná likvidace těch, kteří předtím vykonali špinavou práci, prezentuje jako vítězství demokracie a právního státu.  Ale vraťme se zpět na kyjevský euro-mejdan a k jeho aktérům.

Orwell na Majdanu

Podle zpráv, které se objevily v „nemasových“ médiích se majdanského euro-džihádu účastnili nejen oranžoví euro-oligarchové a militantní ultranacionalisté (samozřejmě kromě těch demonstrantů, kteří se protestu účastnili z naivního idealizmu, kteří sehráli roli užitečných idiotů a kteří jako v ostatních „demokratických revolucí“ pod patronátem USA, EU a MMF nebudou mít na další vývoj v zemi sebemenší vliv), ale i paravojenská skupina z Izraele ( 1 ). Informace o tom přinesly jak zahraniční prameny, tak i – světe div se! – česká televizní stanice ČT24 ( 2 ).

Odpovídají-li tyto informace skutečnosti, potom je nutné položit otázku, co záložníky izraelské armády vedlo daleko od vlasti k aktivní ozbrojené (!) účasti na svržení legitimní vlády v zemi, která se dokonce nachází na jiném kontinentu. Oficiálně izraelské orgány zřejmě jako vždy „o ničem neví“ a „určitě“ se jedná o „soukromou iniciativu několika jedinců“. Samozřejmě se nad takovou argumentací lze usmát: příslušníci elitních jednotek jezdí privátně po světě, pomohou po boku neonacistů svrhnout legitimní vládu a úřady, resp. armádní velení to nezajímá? I kdyby tomu tak bylo, nic to nemění na faktu, že se jedná o hrubé porušení kodifikovaných zásad mezinárodního soužití a že si lze domyslet reakce Tel Avivu a „mezinárodního společenství“, kdyby se jednalo o podobný případ „soukromé iniciativy“ v ulicích izraelských měst.

Toto by ale nebyl jediný problém. V případě autenticity výše uvedeného by šlo navíc o věc, která daleko přesahuje mezinárodně-právní mantinely, čímž se dostáváme k problému, který byl obecně nastíněn v úvodu článku. Jak si vysvětlit, že židovská komunita v Kyjevě žije ve strachu před těmi, kterým jejich bratři z Izraele dopomohli k moci? Otázku lze i obrátit: jak je možné, že izraelské komando bojuje na straně pravicových extremistů, před kterými prý měli židovští obyvatelé Kyjeva hledat spásu na venkově ( 3 )? Jde o fenomén, který je v zájmu politické korektnosti fakticky ignorován a který by podle zažitých eticko-politických paradigmat vůbec nesměl existovat. Proč tyto věci nejsou předmětem seriózní diskuze jak na mezinárodní, tak vládní nebo parlamentní úrovni v Česku? Kdo je přítel, kdo nepřítel, co je realita a co show pro masy politických konzumentů? Jednou větou: jaká je skutečná podoba politiky a jejich cílů skrývajících se za lidskoprávním matrixem?

Kyjevský „euro-mejdan“ není jediný příklad přímé nebo nepřímé, každopádně diskrétní účasti Izraele v bizarních „koalicích ochotných“. Aktuálním příkladem je samozřejmě Sýrie, kde izraelské střely nemíří na oddíly džihádu operujících v bezprostřední blízkosti izraelských pozic na Golanských výšinách, ale na regulérní syrskou armádu, která s nimi bojuje. Což znamená faktickou pomoc těm silám, které jinak v palestinské Gaze platí z hlediska Izraele za teroristy. Otazníky najdeme i v minulosti. Jak vysvětlit „tolerantní postoj“ Tel Avivu k UCK, která po uchopení moci v Prištině vyhnala nebo usmrtila všechny kosovské Židy? Podle bývalého československého diplomata Miroslava Polreicha se vrchní představitel tamní židovské komunity zachránil útěkem do Srbska ( 4 ).

Mlčet k těmto „záhadám“ by bylo tou nejhorší službou, kterou lze nejen principům demokracie a práva, ale i izraelskému národu prokázat. Je načase, abychom se přestali pohybovat v politickém a mediálním matrixu a začali klást ty správné otázky – nejen na adresu Tel Avivu, ale i Bruselu a Prahy. Dlužíme to sami sobě i onomu demokratickému proudu židovské kultury, který tak pozitivně ovlivnil roli univerzálních, emancipačních hodnot v sociálních i politických dějinách moderní Evropy.
 
( 1 )
http://alyaexpress-news.com/2014/03/qui-sont-ces-anciens-soldats-israeliens-parmi-les-combattants-de-rue-dans-la-ville-de-kiev/

http://www.jta.org/2014/02/28/news-opinion/world/in-kiev-an-israeli-militia-commander-fights-in-the-streets-and-saves-lives

( 2 )
Zde poněkud skurilní, nicméně o to zajímavější "analýza" Pravého sektoru, kterou českým divákům poskytla paní Valentyna. Porovnejme následně s vyjádřením vrchního rabína k situaci v Kyjevě a posuďme kvalitu informací, kterými nás dnes a denně častují "svobodná média":
http://www.youtube.com/watch?feature=player_detailpage&v=doKQBUXZ51g

( 3 )
http://www.shortnews.de/id/1077506/ukraine-oberrabbiner-von-kiew-fordert-juden-zur-flucht-aus-der-stadt-auf

http://www.haaretz.com/jewish-world/jewish-world-news/1.575732

( 4 )

O osudu židovské komunity v Kosovu po „humanitárním bombardování“ Severoatlantickou aliancí informoval Miroslav Polreich ve své knize ‚Utajená zákulisí. Domácí a zahraniční politika očima bývalého diplomata‘, nakl. Petrklíč, 2009, str. 222-223.

Petr Schnur, Hannover