Můj vztah k novinám a novinářům se formuje už čtyřicet let. To, co bylo obvyklé za bolševika, není dnes pravidlem, nicméně ostouzení a lži se člověka dotýkají stejně v každém režimu. A je mu jaksi subjektivně jedno, máchá-li ho někdo v kyblíčku špíny z příkazu, pokynu nebo ideologického přesvědčení plného naivity či proto, že je to snadný způsob napsání článku. Nejsem v tomto pocitu sám.

Díky nekorektní novinářské práci jsem neoprávněně obviňován z korupce a zcela viditelně je poškozena i pověst České republiky. Na práci novinářů si stěžují mnohé veřejně činné osoby, někteří se kvůli tomu léta soudí, aby se nakonec dočkali konstatování, že jejich soukromí vlastně není jejich, takže mají strpět i nepodložené pomluvy. Ti šťastnější vyhrají po letech soudní spor, vysoudí omluvu, která už nikoho nezajímá, ani je samotné.

Politici se snaží tuto svízel řešit zákony, o kterých novináři křičí, že jsou náhubkem, který omezuje svobodu slova. Částečně mají pravdu, protože žádný zákon nemůže nahradit etiku a zodpovědnost, takže výsledkem je frustrace na obou stranách. Jádro sporu a problém je někde jinde - díky svobodné soutěži politických stran a dohledu hlídacích psů demokracie si politici už nemyslí, že jsou majiteli státu. Pochopili, že jsou pouhými dočasnými správci věcí veřejných, že jsou pod dohledem, že pro ně v praxi platí zásada presumpce viny a že všude kolem nich jsou hlídači. Ač někdy možná neradi, ve srovnání s ne tak dávnou minulostí, se krotí.

Situace médií v ČR je ale jiná. Nefunguje mezi nimi princip konkurence, ale naopak silný pocit solidarity, daný tím, že často migrují z redakce do redakce a nemají zájem naštvat budoucí kolegy či nadřízené. Cítí se spíše majiteli svobody slova než jejími správci a služebníky veřejnosti.

Jenomže každý statek, jehož správce se cítí být majitelem, dříve nebo později přijde na buben. Takový správce většinou zaměstnává líné služebnictvo a na statku se začíná krást. A u nás se dnes dá ukrást i svoboda slova. Ve velkém i v malém. Zcizuje ji každý, kdo si platí diskreditační kampaně na někoho jiného, stejně jako ten, kdo je za úplatu na svých stránkách či obrazovkách publikuje. Rozkrádají ji i ti, kdo se nenamáhají ověřovat informace a tupě přebírají články a informace jiných. Krade ji i ten, kdo hřeší na to, že všechny důležité věci týkající se spravedlnosti trvají dlouho.Média zvládnou během několika dní být vyšetřovateli, žalobci, soudci a nezřídka i katy. Výsledek vidíme každý den a je velmi tristní, že doby, kdy v Čechách vládla blbá nálada, se jeví jako zlatý věk naší dvacetileté demokracie.

Bída české politiky je prostě úzce svázána s bídou české žurnalistiky, jsou to siamská dvojčata naší současné krize. Jedinou možnou výhybkou z cesty do pekel je nastavení rovných pravidel pro politiky i novináře. Pro obě profese by proto od této chvíle v případě profesionálního selhání měla platit stejná presumpce viny. Což například znamená, že pomluvit někoho v novinách bude třeba považovat za úmyslný faul a dotyčný novinář bude muset dokázat, že se to stalo nedopatřením. Politici s tím již své zkušenosti mají. A poměry u nás bude možné považovat za normální až tehdy, kdy sami novináři najdou odvahu odhalovat korupci ve svých řadách a psát o ní. Pokud to neudělají, bude jen přibývat omezení a náhubkových zákonů, a my všichni budeme závidět zemím s plnou svobodou slova. Zemím, kde slova politik a novinář nemají pro nezúčastněné tak trochu pejorativní nádech.

Jaroslav Bašta