To jsou slova rakouského prezidenta (od roku 2017) Alexandra Van der Bellen (1944) z projevu, kterým tento týden ve středu ve středu otevřel hudební festival – Bregenzské slavnosti (Bregenzer Festspiele) a politicky korektně v něm použil, místo promiňte, anglické slovo - sorry. Tento vysokoškolský pedagog a ekonom v letech 1997–2008 působil jako předseda rakouských Zelených. Evropští Zelení, kteří jsou dnes u moci i v sousedním Německu se snaží šedivou Evropu ve věku přebarvit na jarní zelenou s pomocí projektů a myšlenek pocházejících z oblasti fantazmagorie, osobní neodpovědnosti, nejasného myšlení a hodnocení rizik. Výsledek jejich snah bude s pravděpodobností hraničící s jistotou podobný premiéře letošních Bregenzských slavností -  Madame Butterfly.

Premiéra spadla doslova do vody. Po 59 minutách představení příroda dokázala, že je silnější, nekompromisní a spravedlivá: Tropický déšť s blesky na nebi přinutil malou část návštěvníků přesunout se do koncertního sálu, ostatní si mohou podat žádost o návrat peněz za vstupenky. Kromě toho příroda nabídla dvojí poučení, nejenom režisérovi a jeho týmu: 1) Zdálo se, že bouře působí proti idylické náladě setkání a svatby gejši Cio-Cio-San a amerického mariňáka Pinkertona. Počasí jako by chtělo od začátku říci: tohle nemůže dopadnout dobře. 2) Ti, kdo si zaplatili více pro případ přesunu do sálu s mnohem menším počtem návštěvníků, než nabízí otevřená scéna, mohli slyšet orchestr naživo, zpěváky bez elektronické posily a užít si intimity scén a výrazů obličejů zpěváků – herců. Ty jsou nezbytné a typické pro porozumění významu zejména ve druhém a třetím aktu opery. Záře sopránu (Barno Ismatullaevové - Cio-Cio-San) a pohled na tvář zblízka umožňují číst pochybnosti a bolest, které Butterfly cítí, když konečně správně interpretuje svůj osud - a bíle odění komparzisté jí podávají dýku jejího otce.

Za zcela jiných podmínek se odehrálo představení nového centra moci v Teheránu. Tam krátce po USA – Arabském summitu se setkali prezidenti Ruské federace, Turecka a Iránu a jednali oficiálně na téma Sýrie, neoficiálně i na další témata, to vše bez ohledu na šedivou Evropu, USA, údiv německé paní ministryně Baerbock a její otázku: Jak je možné, že prezident Erdogan a představitel členského státu NATO a podporovatel Ukrajiny se nechal fotografovat společně s prezidentem Putinem? Nevím, kdo, kdy a komu vrazí dýku do zad, vím ale, že především EU by se měla mít na pozoru. Proč?

US-Senátor Joe Manchin totiž vrazil dýku do zad ambicióznímu ekologickému programu prezidenta Joe Bidena v hodnotě triliard USD. Tím se potvrdila dysfunkce amerického politického systému a hluboký rozkol v samotných USA. Na nich prakticky závisí fyzická bezpečnost Evropy. NATO byrokracie má již pouze možnost užívat si poslední akt své existence. Po pravděpodobně prohraných volbách do Kongresu USA lze očekávat nástup Trump II nebo ještě někoho horšího. Evropa nebude prioritou USA. Vazalský entuziasmus a sankce zničí Evropu a přivedou ji do stavu, kdy USA ji nebudou muset ochraňovat s pomocí NATO, organizace, jak ji dnes známe. Vlády v EU budou dále padat, jak jsem před časem popisoval v  příspěvcích a nikdo z RF a ČLR nebude vážně jednat se současnými euroatlantickými elitami o nějaké spolupráci, míru a soužití. Vše se bude koncentrovat na pár RF a ČLR, v nich plánované změny a programy a na ČLR, jako skutečného a vyhlášeného nepřítele USA.

Pro snazší pochopení toho, co mám na mysli v příspěvku, doporučuji seznámit se se čtvrtým dílem románové epopeje Vojna a mír (napsán v letech 1863-1869, vydáno v roce 1869) ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého (1828-1910). Protože se objektivně jedná o jedno z největších a nejslavnějších děl světové literatury předpokládám, že neobdržím od nikoho pozvání podat vysvětlení, a že následující zamyšlení bude přízněnými dušemi přijato a pochopeno jako částečné vysvětlení pocitu metastazující se marnosti u občanů a jako pomůcka k pohledu do budoucnosti, ve které se dá žít, nehledě na to, co nás objektivně čeká, a co nás nemine bez ohledu na sliby, slovní hry části politických, pokryteckých a prodejných elit a výsledky demokratických nebo méně demokratických voleb jakékoliv úrovně a údajné důležitosti.

Připomínám, že v románu Vojna a mír vystupuje přibližně 250 hlavních i epizodních postav. Komorní scény ze života vyšší společnosti a milostná vzplanutí a dobrodružství se střídají s líčením historických událostí a boje ruského lidu proti Napoleonovi. Čtvrtý díl románu popisuje Napoleonovo tažení do Ruska, vliv Napoleonovy éry na ruskou společnost a absolutistickou carskou vládu skrz příběhy pěti ruských aristokratických rodin. Přitom pohled na toto období z meta-pozice připomíná současné dění nejenom v Rusku, na Ukrajině, ale i ve světě. Jedná se o symptomy objektivních procesů spojených s přechodem lidstva na vyšší úroveň. Co mám na mysli?

Za prvé: Každý vývoj a přechod na jinou úroveň je těžký, krvavý a subjektivně dlouhý. Současně nutí ke srovnání. Čeho? Nabízí se příklad rozsahu a obsahu válek, počet mrtvých lidí a vztah mezi materiálními a duchovními hodnotami a jejich světy. Pokrytecké hlášky, křik a různé snahy moci a politicky korektních médií ještě více znejistit a zastrašit občany pomocí inflace, pandemie nebo Rusy usmrcenými občany a vojáky na Ukrajině v rámci speciální vojenské operace, nevydrží žádné na faktech založené srovnání se zvěrstvy amerických vojsk, například ve Vietnamu. O Afganistánu, Iráku, nebo o Velké vlastenecké, druhé a první světové válce nemluvě. Co vyplývá ze srovnání počtu mrtvých? Válka se stala na oko lidštější. Mluví se o pomoci, penězích, dokonce pomoci v krypto-měně a zadlužení a ještě více o duchovní obrodě, vývoji a zelené budoucnosti. Přičemž snad každý s rozumem ví, že ve skutečnosti se jedná o prázdná slova, deklarativní prohlášení, klam a mimo jiné ignorování nástinu morfologie světových dějin, příkladně popsaného Oswaldem Spenglerem (1880-1936) v díle - Der Untergang des Abendlandes, česky - Úpadek Západu.

Spenglerovy filozofické základy, včetně morfologie, jsou eklektické přeskupení tradičních a (v té době) současných filozofů. Jeho vzory byly morfologie von Goethe a pojetí života, mysli a duše Nietzscheho. Ústřední postavení si nárokuje filozofické pojetí existence jako kosmické povodně. Neustálé stávání se (zrod) a odcházení (pád) je jejím charakteristickým znakem. Spengler popisuje podrobnější ustanovení života následujícími pojmy:

1. Rytmus a napětí. Kosmický směr životního proudu (takt) se liší od mentálně a racionálně strukturovaného.
   
2. Gestalt a právo. Na základě gestalt teorie, jak ji formuloval Christian von Ehrenfels, Spengler předpokládal intuitivně srozumitelný kontext života, který se liší od jeho mechanistického pojetí podle principů kauzality. Proto Spengler mj. mluví o fyziognomii a systematice.
   
3. Vůle k moci, vypůjčená z Nietzscheho - Tak pravil Zarathustra. Život je neustálá touha stát se více a přemoci přírodu. Touha nejen po existenci, ale i po nadvládě. Spengler přenáší morfologii jako metodu poznání přírody do poznání historie. Svět jako historie se stává přístupným pouze tehdy, když je pochopena jeho biologická podstata. Proto postuluje vysokou kulturu jako nejvýznačnější jednotku a nositele světových dějin: Kultury jsou organismy. Světové dějiny jsou jejich celkovou biografií.

Spengler identifikuje celkem osm vyspělých civilizací za posledních 5 000 let. S devátou, ruskou kulturou, Spengler identifikuje kulturní organismus, ke kterému patří budoucnost nadcházejícího třetího tisíciletí. Chápu, že taková představa zraňuje ego absolventů Aspenu a podobných novodobých VUMLů a západních elit v křesle moci. Představa, že ruské kultuře by měla patřit budoucnost v tomto tisíciletí, paralyzuje myšlení západních elit, vede k uzavření sama sebe do temné klece bez oken a východu a vede společnost k zániku.

Smysl dějin se totiž naplňuje ve vzniku a úpadku vyspělých kultur, nikoliv v lineárních pojmech dějin, jako je schéma starověku – středověku – novověku, které se vyučují v prostředí nekonečných reforem vzdělávacího systému. Ten neumožňuje mladému absolventovi srovnat si Homérovo dílo Ilias a Odyssea (8. století p.n.l) se západním - Píseň o Nibelunzích. Tento dvoudílný středověký hrdinský epos (německy Nibelungenlied) vznikl ve 13. století, je napsán tehdejším lidovým jazykem – střední horní němčinou a spadá podobně jako Ilias a Odyssea do 3. / 4. století po počátku nové kultury. Konfucius v čínské kultuře a Immanuel Kant v západní kultuře si navzájem odpovídají: každý kolem 9. století po začátku kultury. Také po 9 stoletích se Alexandr Veliký objevil ve starověku a Napoleon Bonaparte na západě. Proč se tolik zmiňuji o minulosti?

Spengler v uvedeném kontextu vidí konečný stav civilizace pro starověk se začátkem Římské říše, pro Západ s Napoleonem, pro Orient s Osmanskou říší, pro Čínu v tom, co považuje za historické vzestupy a pády císařské éry, pro Egypt s příchodem Nové říše. Spengler nazývá stav civilizace - po překonání krize - epochou světového míru.

Přestože ve Spenglerově díle téměř nikde nenajdeme vědecký argument, což je způsobeno skutečností, že Spengler sám chápe racionalitu jako formu rozpadu, nelze apriori odmítat i dnes aktuální tézi. Ta popírá, že by mohlo dojít k výměně nebo vzájemnému oplodnění mezi různými kulturami a jejich integraci. Ty považoval za fikci. Filozof Anton Mirko Koktanek popisuje Spenglerovu představu o kulturách jako o monádách bez oken. I když nepopiratelně existují vztahy mezi kulturami, neměly by být zaměňovány se skutečnou emocionální výměnou. Velmi odlišná dispozice smyslu pro svět a chápání světa jednotlivce, etnicity, národa či spojenectví brání skutečné komunikaci. Zářným příkladem nechť slouží skutečnost: Ačkoli buddhismus přišel z Indie do Číny a křesťanství z Orientu do západní Evropy, neznamenalo to, že lidé obou kultur rozuměli stejným slovům a formulím. Totéž platí pro náš vztah ke starověku i světu, který je podle Spenglera Západu hluboce cizí. Tvrzení dokazuje i další skutečnost.

Na počátku 16. století nedostatek mezikulturní empatie způsobil kulturní válku západních dobyvatelů proti mexické kultuře a její nesmyslné zničení. Již z toho mála uvedeného vyplývá, že politická, mezikulturní akce se stává problematickou kvůli vzájemnému nedorozumění, tj. nedostatečné znalosti jiného kulturního jazyka, jeho archetypu se všemi vyplývajícími následky týkající se psychologie, kreativity, ale i řízení vnitřního a vnějšího stresu, abych jmenoval alespoň několik. Cituji: Člověk cizí kultury může být divákem a tedy popisným historikem minulosti, ale nikdy politikem, tj. člověkem, který cítí, že budoucnost pracuje sama v sobě. Nemá-li materiální moc jednat ve formě své vlastní kultury a přehlížet nebo řídit kulturu druhých..., je tváří v tvář událostem bezmocný. Římané a Řekové vždy považovali životní podmínky své polis za cizí události, moderní Evropan se dívá všude skrze koncepty ústavy, parlamentu, demokracie na cizí osudy, i když aplikace takových myšlenek na jiné kultury je směšná a zbytečná.

Jinými slovy a jak dokazuje historie:

Proto nedůvěřuje ideálům liberální demokracie a konstitučního státu. Protože souzním s jeho nedůvěrou k současnému uspořádání, vybral jsem pro příspěvek tři příklady:

Italský fašistický vůdce Benito Mussolini byl podle Spenglerova životopisce Detlefa Felkena prototypem přicházejícího času. Podle germanistky Barbary Beßlichové chtěl Spengler řídit caesarismus směrem vedoucím k nacionalisticky instrumentalizovanému. A jako třetí příklad zmiňuji Spenglerovo vidění křesťanství jako velké, spíše náhodně vytvořené orientálně-arabské sekty judaismu, která měla zpočátku mnoho společného s perskými kulty a stala se státním náboženstvím západní římsko-řecké kultury až prostřednictvím pseudomorfózy od Konstantina. Přitom byly východní nebo jižní části náboženství absorbovány do islámu. Co můžeme dnes vidět a sledovat?

1. Osvícenství a racionalismus odcizily lidi od náboženství a pokusily se vychovat je ke zralosti a svobodě. S úpadkem myšlenky svobody je racionalismus zdiskreditován a vrací se hlad po metafyzice.
   
2. Pro Spenglera jsou duch a peníze ve vnitřním vztahu. Liší se v závislosti na tom, zda je ekonomickým subjektem osoba kultury nebo civilizace. Kulturní člověk obchoduje s pomocí peněz, člověk civilizace myslí v penězích. V důsledku toho představuje současné období civilizace čas finančních magnátů, spekulantů, obchodování s uměním a korupci.
   
3. Starověk znal vládu peněz v římských dobách, stejně jako západní modernita je znamení americké nadvlády a světové rezervní měny amerického dolaru. Starověcí lidé by však chápali peníze jako množství mincí. Současné západní monetární myšlení se odehrává faustovsky, nekonečně a s reálným dluhem. Symbolem tohoto myšlení je dvojí účetnictví, pojetí peněz jako dynamické veličiny s funkcí nástroje moci.
   
4. Faustovská technika vychází z moci. Není dostatečně srozumitelná pouhými ekonomickými úvahami. Západní společnost, technologie, od gotického rolnictva až po moderní průmysl, usiluje o nadvládu nad přírodou. Životní impuls nekonečna se zmocní pána stroje a nakonec z něj udělá svého otroka. Doporučuji seznámit se se Spenglerovým dílem z roku 1931 - Der Mensch und die Technik (česky Člověk a technika).

Podporovatelé 4IR a podobných projektů by se mohli zamyslet nad následujícími tézemi Spenglera a na z nich vyplývající otázky nabídnout patřičné odpovědi nebo řešení:

Připomínám, že válkou Spengler v žádném případě nemyslel výlučně konkrétní použití zbraní, ale obecnou dispozici života k boji. Ta může být vyjádřena v mnoha formách: vynalézavost, konkurence atd. Nahrazení brutálního násilí duchovnějšími prostředky však neutlumí věčný boj o život, protože život i boj jsou totožné a porod je začátkem cesty ke smrti. Tento boj je životem ve smyslu Nietzscheho jako boj od vůle k moci, krutý, neúprosný, boj bez milosti. Válka je Stvořitel, hlad ničitelů všech velkých věcí. Tam je život pozvednut smrtí, často k oné neodolatelné síle, jejíž pouhá existence již znamená vítězství; zde hlad probouzí onen ošklivý, zlý, zcela nemetafyzický druh strachu ze života, pod nímž se náhle hroutí vyšší svět forem kultury a začíná nahý boj o existenci lidských zvířat. Kdo z elit může formulovat lépe?

Ve své knize Spengler opatrně zmiňuje zřejmé otázky o budoucnosti. Aby se Západ mohl prosadit proti novorozenému Rusku, alespoň přechodně, potřebuje období caesarismu. To charakterizuje technokracie, imperialismus a socialismus. K Říjnové revoluci, k níž došlo na konci práce a knihy, se vyjadřuje jen letmo. Zato ale, předvídal jasně druhou světovou válku.

Pozice meta dovoluje pohled na svět, Evropu a jednotlivé státy EU, který charakterizuje Tamas. Jedná se o dobu temnoty, setrvačnosti a chaosu. Tamas představuje příčinu, že padající věci se navzájem zakrývají, má inhibiční a matoucí účinek a patří k nečistotě. Mnozí z nás vědí, že každá doba temna je nudná a neduchovní, protože světlo je vyloučeno z prostoru. Protikladem Tamas je Sattva: ztělesnění čistoty a rovnováhy. Proto je tento stav považován za nejvyšší z trojice – Tamas, Radža a Sattva. Sattva nabízí člověku pravdivost, moudrost a čistotu věci a je spojena se žlutou barvou. Odstraňuje temnotu, umožňuje poznání a vede k vykoupení.

Mezi Tamus a Sattva se nachází předem zmíněná Radža (Rajas) (pohon, hnutí, nutkání). Bez díry ve středu se nemůže kolo točit. Zmíněná trojice tvoří celek různých sil a zdrojů, z nichž pouze Sattva představuje duchovní zdroj. Za tímto účelem byl asi před 3000 lety v Bhágavatam Puráně napsán sanskritský verš (12.8.46): Místem nebojácnosti a věčně existujícího Sattva (a všechna jeho synonyma) je přímá duchovní energie Absolutna a vynořování a rozklad (Rádža vykořisťovatelská vášeň a Tamas destruktivní nevědomost) jsou pouze jeho "nepřímé" materiální energie, které existují pouze v tomto pomíjivém světě.

V naší době, belgický historik a kulturní kritik David Engels v roce 2013 převzal Spenglerův kulturně-morfologický přístup a na základě systematického srovnání dvanácti krizových ukazatelů postuloval fundamentální analogie mezi krizí Evropské unie na počátku 21. století a pádem pozdně římské republiky (David Engels: Le déclin. La crise de l’Union européenne et la chute de la République romaine. Quelques analogies. Éditions du Toucan, Paris 2013, ISBN 978-2-8100-0524-6, francouzsky). Věřím, že někdo z elit v roli vůdce EU s ručením omezeným na omezenou dobu bude schopen si přečíst jedno, či druhé během letních prázdnin a alespoň částečně pochopí to, o čem se krátce zmíním v závěru.

Hodí-li USA před svým pádem bombu na Rusko, nebo budou-li se chovat jako doposud nepotrestaná zvěř ve strachu, jako tomu bylo například ve Vietnamu s napalmem, v Jugoslávii s kazetovými bombami, nebo nekontrolovatelně přilévat benzín do ohně na Ukrajině a v Evropě, zmizí z této planety bez možnosti transformovat se do nového stavu v novém prostředí.

Co se týče Ruska, neváhám prognostikovat, že již dnes vyhrálo. To přesto, že se na Ukrajině a jinde bude ještě dlouho bojovat, budou vést dlouhé diskuze o případných ziscích a ztrátách teritorií a Rusko se bude nacházet i s novým hospodářským modelem ve stagnaci. Rusko vyhrává a vyhraje i proto, že rozhodlo vypořádat se s nikdy v jeho historii nevídanou lží, pokrytectvím a nevyužitím svých přírodních zdrojů vlastními lidskými rezervami.