Už řadu dnů a týdnů je jedním z kruciálních témat, jež zaměstnávají naše zákonodárce, návrh zákona na homosexuální manželství, z něhož implicitně a automaticky plyne i nárok na adopce dětí stejnopohlavními páry.

Kdo sleduje celou debatu na dané téma pozorně, nutně podlehne dojmu, že mít jiný než konformní postoj s gay-manželstvím znamená jisté vyloučení z tzv. slušné společnosti. Myslet si a říkat, že stejnopohlavní svazky mají už svá dostatečně ochráněná práva daná zákonem o registrovaném partnerství z roku 2006, se rovná nejen společenskému fax-pas, ale dokonce až odsouzeníhodnému přečinu proti lidskosti. Jakákoli skutečná diskuse se v podstatě znemožňuje, je prosazován jediný „správný“ názor a zákon, ležící ve sněmovně, má patrně už vydlážděnou cestu k cíli. Pravda, nabízí se bonmot: je-li cesta do pekel dlážděna dobrými úmysly, jakými úmysly je asi dlážděna cesta k nebesům – či k tomu, co je nám pod tím pojmem předkládáno…

Už mnohokrát jsem se v tomto zamyšlení vracel do časů minulých a hledal v nich aktuální poučení. Nejinak i dnes. Když se vedla řež okolo schvalování zákona o registrovaném manželství gayů a leseb, v onom roce 2006, mnoho věcí bylo jinak. Nejenže zákon, prolobbovaný ve Sněmovně, vetoval tehdejší prezident Klaus, ale na stránkách novin a jiných médií se vedla docela široká a různobarevná debata o významu toho zákonného opatření. Připomeňme, že upravovalo možnost dědění po zesnulém partnerovi a jiná majetková práva, a vůbec administrativně zjednodušovalo soužití takových párů. Věcně proti tomu byl jen málokdo. Většina výhrad se tehdy vedla hlavně dvojím směrem. První, ten, který sdíleli i křesťansky zaměření politikové, připomínal biologickou a společenskou nezastupitelnost různopohlavního svazku směřujícího k plození dětí a tudíž pokračování lidského rodu. Což stejnopohlavní svazek při nejlepší vůli standardní cestou (bez adopce či umělé inseminace) vykonat nedokáže. A druhá část obav vedla prorocky vlastně až k dnešní realitě. Mnozí již tehdy předvídali (Václava Klause nevyjímaje), že to celé povede jen ke stupňování nároků, a tedy že po prvním úspěchu nastoupí ihned propaganda směřující k vyšším cílům. Zejména k těm adopcím, jakkoli nás homosexuální organizace v okamžiku boje o zákon o registrovaném partnerství ujišťovaly, že ničeho takového se není třeba obávat. Čas trhnul oponou a věc je na stole.

V tom roce 2006 nejsilnější slovo na dané téma vyslovil tehdejší exprezident Václav Havel. Prohlásil doslova:

"Co mě na celé debatě kolem toho tématu nejvíc zaujalo, byla naprosto absurdní ideologie páně Kalouskovy strany a prezidenta republiky, že rodina má mít výhody, protože plodí děti, na rozdíl od homosexuálních párů. To je pojetí rodiny jako teletníku, jako místa, kde se připouštějí býci ke kravám, aby byla telata," uvedl Havel (MFD 28.3.2006).

Na to reagovaly zdaleka nejen křesťanské organizace hájící tradiční rodinu. Asi nejlapidárněji to vyjádřil jakýsi p. Šorm na stránce KDU-ČSL 8.4.2006:  „Překládám si to tak, že jsem jako otec dětí býk a moje manželka je kráva, se kterou mám telata a ne děti. Ty děti, které mají vytvářet další hodnoty, eventuálně i finanční zázemí pro celou společnost, včetně doživotních důchodů třeba i pro exprezidenty.“

Havlova značně nedomyšlená slova kritizovali i jeho dlouholetí názoroví souputníci. Příkladně historik Emanuel Mandler (Listář 6.4.2006): „Václav Havel si zřejmě neuvědomil, že vyzval k souboji samu přírodu. Savce (zůstaňme u nich, patříme mezi ně) vytvořila příroda heterosexuálně. Mají-li přežít, musí být základem jejich existence spojení s partnerem opačného pohlaví. U lidí to platí od věků také…. Zdá se, jako by tyto vývody směřovaly k závěru, že polemika Václava Havla tím, jak je orientována proti přírodě, vede rovněž proti stabilitě naší civilizace a české společnosti. Jistě, to není zdání, tak tomu opravdu je.“

A své řekl dokonce i lékař a publicista Petr Příhoda (Katolický týdeník 10.4.2006): „(Havel) tu projevil povážlivý defekt svého chápání světa a života. Rodina má i svou nezastupitelnou biologickou úlohu, kterou sdílí s většinou živočišstva, skot nevyjímaje. Mateřství a otcovství však obsahuje mnohem víc, je podmínkou probouzení plnosti lidství dítěte.“

O pár týdnů později (Katolický týdeník 6.6.2006) Příhoda dodal: „Odkázat dítě od narození na homosexuální prostředí je experiment s neznámými následky, na jaký nikdo nemá právo.“

A světe, div se, Klausovo veto zákona o registrovaném partnerství uvítal dokonce i Tomáš Halík.

Dokážete si představit, že by se dnešní, de facto nárokově prosazovaná zákonná úprava LGBT manželství a adopcí podrobovala takové širokospektrální, relativně svobodné a tedy demokratické diskusi? Ani náhodou. Dnes opět platí „kdo nejde s námi, jde proti nám“. A kdo jsou to ti „my“? Přece ti, kdo si vládnutí představují jako pouliční performanci, třeba v duhových barvách gay-pride a s bohatým lidsko-právním rétorickým repertoárem na retu.

Inu, časy se mění. K horšímu. To už není ani teletník. To je celá zvířecí farma. Komu jsem připomněl Orwella, je na správné adrese.