Proto mě nepřekvapí co řekla o odsunu německého obyvatelstva z oblastí na východ od drážďanských hospod.

Zároveň ale Merkelovou oceňuji, jako bývalá vědkyně má smysl pro vyžívání informací. Vždy řekne to, co se momentálně vyplácí. Protože nemá vlastní názor  Němci Merkelovou volili říšskou kancléřkou opakovaně. Zdála se jim šikovná.
 
Reaguji tak na prohlášení Merkelové v Berlíně při mejdanu v rámci vzpomínání na odsunutí Němců ze zemí střední a východní Evropy po roce 1945. Po druhé světové válce uteklo před frontou a bylo odsunuto 12 až 14 milionů Němců.

Připomínám co Merkelová ze sebe vypustila: „Vyhnání a útěk Němců byly především bezprostředním následkem Němci započaté druhé světové války a nevýslovných zločinů nacionálněsocialistické diktatury … To ale nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění," zdůraznila šéfka německé vlády, která v této souvislosti hovořila o „hořké nespravedlnosti".

Na efekt vypočítané žvásty

Co řekla Merkelová signalizuje, že poklesla ještě o stupeň níže než dosud. Dosud byla manipulovaná v rozhodování, protože jenom idiot může souhlasit s uzavřeným jaderných elektráren v Německu.

Jenže, v tomto týdnu poklesla Merkelová ještě o jednu příčku na hloupého demagoga. Co řekla je reakcí na to, že ji kritizují i její souvěrci, že si neumí poradit s migrační invazí. Snaží se proto vzbudit v Němčourově pocit, že „jim musíme pomáhat“, vzpomeňme si jak krutě se zachovali vůči naším migrantům po 2. světové válce…

Morálka v politice?

Odsun Němců z východní Evropy byl dohodnut politickými hokynáři - vítěznými mocnostmi: Francií, Velkou Británií, Sovětským svazem a Spojenými státy americkými. Předjednaná dohoda byla definitivně odkývána po skončení války v roce 1945 na sešlosti vítězných hokynářů v Postupimi.

Že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění – jak tvrdí Merkelová? Morálka v politice neexistuje. Existuje jenom pragmatismus. Politické ospravedlnění existovalo: Jednalo se o obyčejný obchodní vztah Má dáti – dal.

Protože se projevili Němci v předvečer 2. světové války v Evropě jako pátá kolona, byla všeobecně nenávistná nálada proti Němcům ve střední a východní Evropě. Kromě toho to důrazně chtěl Sovětský svaz. Odsunem Němců se část odněmčeného Německa uvolní Polákům jako kompenzaci za část Polska, kterou obsadil Sovětský svaz již na podzim 1939.

Byl to prostě obchod.

Připomenulo mi to rukopis knihy „Studená válka 2.0.“, kterou právě připravuje ústecký senátor Jaroslav Doubrava. V rukopisu knihy jsem se dočetl:

„Po 1. světové válce byl Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) nepřítelem západní civilizace č.1. Pokud chtěly západní státy vstoupit do aliance se SSSR, musely nabídnout něco více, než nic. Nenabídly. Německo nabídlo polovinu Polska a souhlasilo s volnou ruku Sovětů v Pobaltí a v Besarábii. Cena byla zaplacena, spojenectví uzavřeno. Takhle se obchoduje s nepřítelem.

Uplynulo několik let. Účet za 2 světovou válku? Přímý vliv Sovětů na polovinu Německa, střední a východní Evropu, SSSR zůstává zábor území z roku 1939 a SSSR získává jako honorář za osvobození Číny japonské Kurilské ostrovy. Takhle se obchoduje s dočasným a neochotným spojencem.“

Taková byla situace v roce 1945. Merkelová plácá hloupé merkeloviny.

Fotbalový fenomén?

Odsun Němců byl zkrátka fenoménem momentálního mocenského vyrovnání. V knize „František Roček - Ústecké kádrování“ (2016) jsem psal o prověřování Němců po válce v Československu, a o určování kdo půjde do odsunu a kdo může u nás zůstat. Na základě studia stovek dokumentů jsem upozornil, že po skončení války by se klidně zastánci Hitlera přes noc stali oddanými československými komunisty. Prostě by šli za vítězem. To je ten morální a politický aspekt, o kterém mňoukala Merkelová.

Napsal jsem v knize: „…Obyčejný český Němec (podobně jako každý živý člověk) měl v sobě fotbalového fanouška a druhou skeptickou (pragmatickou) osobu. Část sudetských (českých) Němců se nadchla v třicátých letech 20. století pro ideu velké německé Říše. Hitlerova Říše představovala jakýsi  neporazitelný jedinečný fotbalový klub v čele evropské tabulky.

Jen malá část německého (a později i v ČSR sudeto-německého) obyvatelstva nepodléhala fotbalovému fenoménu. Po obsazení Rakouska a československého pohraničí v rámci Mnichovské dohody bylo nadšení Němců v ČSR z Hitlera a jeho pseudofotbalového nacistického týmu pochopitelné. Fotografie rozjásaných davů místních Němců po obsazení Sudet německou armádou na podzim 1938 jsou dostatečně známé. Zaznamenaný  „fotografický“ jásot byl jedním z „pocitových“ argumentů pro odsun Němců z Československa.

Ale nacionalistická vlna fotbalového typu nebyla typická jenom pro Německo. Projevovala se  územními nároky i Maďarska a Polska vůči Československu.

Člověk je tvor hravý, soutěživý, chce dosáhnout nadvlády v některé oblasti, aby cítil uspokojení. Třeba i zástupně přes svůj fotbalový či hokejový klub. Proto jsou za svá sporná rozhodnutí při zápase napadáni rozhodčí a mezi fanoušky v hledišti dochází k bitkám. Nelze se proto divit, že většina Němců fandila velkoněmeckému válečnému klubu. Jako sportovní kluby mají své roztleskávačky, prapory, emblémy, dresy čili uniformy, nacisté měli obdobný maškarní arzenál.

K vystřízlivění (byť jen v malé míře) docházelo v sudetoněmeckých duších již v roce 1939. Postupně byl zrušen dosavadní pestrý sudetoněmecký spolkový život a veškeré organizace byly sjednoceny pod nacistické vedení. Přijetí pohraničí jako Sudetské župy do Říše nepřineslo německému obyvatelstvu žádné výhody. Naopak. Začala se projevovat válečná omezení.

Devět z deseti Němců nebyli agresivní nacisté. Lze je označit za obyčejné Němce ochotně přijímající vidinu velké (vítězné) Hitlerovy říše. Od května 1945 byli ochotni žít pod vládou kohokoliv, podobně jako ve třicátých letech před nástupem Hitlera k moci. Prostě Hitlerův experiment se nepodařil, takže jedeme dál jako předtím. Jenže ono „jako předtím“ se po květnu 1945 nekonalo...“