Jak ČSSD, tak KSČM sice ještě neřekly poslední slovo, ale téma „komunistů u vlády“ je na stole. Čeká nás nová revoluce?

Větší napojení komunistů na vládní moc na centrální úrovni vyvolává obavy jak těch, kdo se děsí jejich přehnané levicovosti, tak těch, komu naopak důraznější levicovost v politice komunistů chybí. Ostatně, našlo to ohlasy i na nedávném komunistickém sjezdu mezi křídlem předsedy Vojtěcha Filipa, který obhájil kontinuitu vedení, a místopředsedou Josefem Skálou, prosazujícím radikálnější přístupy. Skála teď poskytl rozhovor Parlamentním listům, kde svá stanoviska osvětluje. Řadu jeho názorů sdílím, spíše mne překvapuje, že nezaznívají důrazněji z řad sociální demokracie.

Třeba to, co Skála nazývá „obranou lidských práv první kategorie“, počínaje „právem na soukromí pod střechou nad hlavou“. Těžko se může nějaká strana nazývat levicovou, pokud nevnímá právo na bydlení jako nejzákladnější lidské právo. To nevylučuje existenci trhu s byty, ať si každý podniká, jak umí. Ale vylučuje to obhajobu monopolu několika nejsilnějších hráčů na realitním trhu, kteří pak diktují ceny.

Skála pak popisuje zbytečně košatými slovy to, co má jasnou ekonomickou logiku:
„Východiskem je jen skutečná konkurence onomu samoděržaví, v nějž bytový trh změnila harpagonská zvůle. Tedy masivní státní výstavba bytů pro lidi se standardním příjmem – a za ceny těsně nad přísně hlídanými režijními náklady. Výstavba na pozemcích ve veřejném vlastnictví – a v režii státních fondů, garantujících zároveň výnos nad hladinou inflace všem, komu dnes úspory znehodnocují banky. Takový cíl levici, která není na prodej, nemá kdo „ukrást“. Že s ním narazí u eráru – a realitních lobbistů? Přirozeně. Osloví-li však srozumitelně všechny ty, komu se normální život upírá. Partajím „pánů domácích“ spadne hřebínek. (...) Absurdní cena bydlení přitom plení i kupní sílu, na níž závisí ostatní podnikatelské sektory. Zlomit tu nekalou konkurenci je i v jejich zájmu. “

Doplňuje také efekt zanedbání tohoto lidského práva první kategorie v Česku (zatímco jsme se až příliš zahleděli do obrany lidských práv v Tibetu), neboť jeho celospolečenský dopad je skutečně drastický:

„Obětí jsou i statisíce ročníků, které by dřív už měly potomky mnohdy i na gymnáziích. Teď je poměry drží buď v pasti „mamánků“, anebo bytů „sdílených“ lidmi stejného pohlaví klidně až do čtyřicítky. Rabuje to jejich osobní život, demografickou strukturu i zdroje budoucích důchodů a celé sociální sféry.“

V komentářích bývají komunisté obyčejně charakterizováni jako „antisystémová“ síla, ale Skála se tu drží skromně uvnitř systému. Systémem je tržní ekonomika. Skálova argumentace (klíčové jsem zvýraznil tučně) se opírá o konkurenci, která je určujícím znakem trhu. Smrtelnými nepřáteli tržní ekonomiky jsou buď administrativní rušení tržních svobod, to Skála nežádá, nebo monopoly, a to tu je.

Antisystémově tedy působí jiní. Jsou to ti, kdo se podílejí na skryté podpoře monopolů, třeba tím, že tyto monopoly jsou tolerovány vládní politikou, předpisy i správními rozhodnutími. Pokud z nás pronajímatelé, prodejci bytů a hypotéční banky dokážou vytáhnout až třetinu celoživotních příjmů, pak na další sektory, jejichž soutěžní postavení tak bylo uměle oslabeno, zbyde o to méně.

S monopolem si může poradit jen ten, kdo na to mocensky má. Skála nabízí stát jako obvyklé nejjednodušší řešení. Měl by působit jako protiváha – nikoliv jako brzda - na stavebním i finančním trhu. Může spoustu věcí podpořit třeba jen tím, že vytvoří podmínky a poskytne garance.

Když to hodně zjednodušíme, stavba je kombinací pozemku, financí a stavebních činností. Pozemek může být ve veřejném vlastnictví a jeho zpřístupnění začíná územním plánováním, tedy v oblasti politik, předpisů a demokratického rozhodování samospráv. Využití pozemku pro sociální bydlení může být podpořeno možností čerpat z příslušného státního fondu. Státní fond vznikne veřejným spořením se státní garancí úrokového výnosu. Stavební firmy, které by se chtěly do projektu zapojit, musí garantovat dohodnuté ceny, které zahrnují náklady plus přiměřený zisk.


Žádnou revoluci v tom nevidím. S přednostním a podpořeným použitím pozemků pro účel státu libý máme zkušenosti z investičních pobídek pro přímé zahraniční investice nebo při budování technoparků a průmyslových zón. Státní rozvojové fondy a banky jsou světový standard pro rozsáhlejší programy, jako byl třeba v Americe 30. let minulého století vzorový program rozvoje údolí řeky Tenessee nebo nyní spolupráce německé Banky pro hospodářský rozvoj KfW při výstavbě infrastruktury pro program energetické změny Energiewende.

Nákladové ceny s přiměřeným ziskem, známe z regulace některých služeb, například u ceny silové elektřiny. Garantovanou cenu známe také. Svého času dokázali garantovanou cenu elektřiny vyšroubovat do astronomických výšin solární baroni (povinný výkup feed-in) a teď ji požadují naši energetici, pokud se mají pustit do výstavby jaderných elektráren.

Uvedené příklady zároveň ukazují, že i ten nejvhodnější nástroj lze zneužít, ale to neznamená, že to nejde udělat i dobře.

Nutno však říci, že Skálův recept představuje jen jedno možné řešení, kterých ve skutečnosti existuje celá plejáda. Například stát není jediná síla, která se dokáže postavit monopolům. Stejný potenciál má i občanská solidarita a vzájemnost. Za totáče se úspěšně rozvíjela vzájemnostní bytová družstva, která stavěla svépomocí. Jednotlivé skupiny si předávaly společnou stavební techniku, stát přispěl a garantoval nízký úrok. Ta technika mohla být lepší, vládla také bída o materiály, proto se stavby vlekly. Ale nákladově to vycházelo slušně.

Výhodné podmínky pro družstva se zrušily hned po revoluci, a mnohá družstva pak byla pro výstrahu rozkradena (například to naše). Idea, která má největší úspěchy ve skandinávských zemích, však úplně nezapadla. Vzpomínám, jak později Ivan Přikryl ve funkci náměstka ministra místního rozvoje za ČSSD někdy roku 2005 předložil program bytové politiky, který měl snad deset vrstev podle příjmových možností potenciálních klientů, od sociálního bydlení až po velké hypotéky. Družstva v tom byla také.

První vláda ANO (bez důvěry) už navrhla velké půjčky pro bydlení mladých s úrokem 1,75 procenta. Na rodinný dům dva miliony, na byt 1,2 milionu. To jistě trochu pomůže, ale přispěje to i k cenovému růstu nemovitostí. V protisměru jde centrální banka, která zpřísňuje podmínky hypoték.

Proč rostou ceny bytů? Jedno vysvětlení jsem našel na odborném webu:

„Stavební firmy často kvůli nedostatku lidí musí odmítat zakázky. Zároveň roste cena práce, protože společnosti s dostatečnou kapacitou si mohou dovolit říct si o více peněz. Když se k tomu připočtou i vyšší ceny stavebních materiálů je jasné, že se to musí odrazit i na ceně finálního produktu. Například u totožného bytového domu vzrostly meziročně celkové náklady o šestnáct procent.“

Takže meziročně stouply ceny bytů o 16 procent, „protože společnosti s dostatečnou kapacitou si mohou dovolit říct si o více peněz“.

Zkusme to shrnout. Čeští komunisté se pohybují na půdě neoliberalismu, kde je hodnota tvořena hrou nabídky a poptávky. Od ostatních stran se liší jen tím, že to berou víc vážně, zatímco ti chytřejší vědí, že trh je omáčka, pod kterou se schová nestydaté odírání s politickým krytím. Revoluční by bylo, kdyby chápali tvorbu hodnoty jinak, například že vzniká použitím práce, materiálů a energie, jak to navrhují třeba koncepce ekologické ekonomie. Proti iluzi bezbřehé spekulace v neoliberálním ekonomickém pojetí (rozhoduje jen nabídka a poptávka) stojí v ekologické ekonomii realita omezených zdrojů (práce, materiálu a energie není nekonečně). S omezenými zdroji je třeba hospodařit podle potřeb a možností. Omezení představují třeba klimatické změny, zamoření půdy, nedostatek vody. Klíčová omezení je třeba řešit cestou dohody uživatelů, například voda nemůže být v rukou trhu, ale samospráv.

Jakou roli zde má bydlení? Střecha nad hlavou je nutná, ale člověk se musí také něčím živit. Plány rozvoje bydlení musí být kombinovány s rozvojovými plány regionu, aby levné byty nesloužily jen příjemcům dávek. Tyto plány musí být v rukou samospráv. Ale stát pro to může vytvořit všestranné podmínky, podobně, jako je dříve vytvářel pro zahraniční investory.

Komu se to nebude líbit? Těm, kdo vyhráli minulé poziční boje a dnes nás mají v hrsti. Budou řvát a otloukat nám o hlavu trh, který je ve skutečnosti i jejich nepřítelem. Zamést s nepřáteli trhu a ignoranty přírodních omezení, to by byla revoluce.