Zatímco celé sportovní hnutí úpí a finančně strádá pod nedostatkem státních zdrojů a vede nekonečný souboj s vládou a Poslaneckou sněmovnou o narovnání mnohaletého finančního deficitu ve sportu, šéfa ČOV nechávají tyto snahy zcela chladnými.
Místo každodenního boje o každou korunu pro sport, vycházejí z jeho dílny velmi podivné a znepokojující snahy, vedoucí k mocenskému a finančnímu ovládnutí celého sportovního hnutí, a to metodami a prostředky, které jsou na hony vzdáleny výchovné hodnotě dobrého příkladu, sociální odpovědnosti a respektování základních universálních etických principů, jak říká výše citovaná olympijská charta. A taky demokracii a demokratickému způsobu rozhodování.
Sport v Česku už je 150 let založen na spolkovém principu. Jednotlivé spolky s výjimkou dle svých stanov a statutů sdružují své členy za účelem realizace sportovní činnosti a jsou na sobě vzájemně nezávislé. Včetně způsobu organizace, vnitřní struktury, evidence členů a financování.
I ČOV je sportovní spolek, který existuje vedle ostatních sportovních spolků, nezávisle na nich, stejně jako ony nezávisle na něm. Úkolem a cílem ČOV je toliko zajišťovat přípravu a účast sportovců na OH. Okolní státy jako např. Slovensko či Polsko takto definují roli národních olympijských výborů i zákonem. A za tímto účelem vysílají jednotlivé sportovní svazy, bez ohledu na to, v kterém sportovním spolku jsou sdruženy, do ČOV své zástupce. Je tedy nesmyslem tvrdit, že ČOV sdružuje sportovní svazy. Sdružuje jejich zástupce.
Navzdory olympijské chartě, navzdory principům demokratického rozhodování a dělby moci se Jiří Kejval rozhodl vybudovat z českého sportu jakési těleso organizované na armádním (nebo totalitním) principu nedělitelné velitelské pravomoci. 25 let po demokratické revoluci přichází s modelem monokratického (diktátorského) principu řízení sportu, což se i v praxi snaží realizovat.
Na straně jedné tvrdí, že sice nemá vizi rozvoje českého sportu, na straně druhé hovoří o tom, že „Morální právo rozhodovat o sportu mají šéfové sportovních svazů.“ Šéfové svazu mají morální právo, ale hlavně povinnost, usměrňovat, organizovat a koordinovat činnost sportovního svazu, v jehož čele stojí, rozhodovat o sportu však mají právo rozhodovat volené a zastupitelské orgány sportovních svazů i sportovních organizací, a to na všech úrovních.
Současný předseda ČOV také vyhlásil válku střešním organizacím sportu, které dle něj mají totalitní minulost. Zřejmě si neuvědomuje, že ČOV je stejně tak střešní organizací a současnost prokazuje, že zatímco většina střešních organizací se ze své minulosti poučila a vlastní reorganizací, restrukturalizací, nastolením demokratických principů řízení a rozhodování se transformovala do podoby plně demokratických sportovních spolků, ČOV nastoupil cestu přesně opačnou. Od demokratické minulosti k totalitní budoucnosti. Svědčí o tom mimo jiné nejen všechny dosavadní snahy o nastolení vedoucí úlohy ve sportu, ale také Kejvalovo tvrzení, že jeho osobní názory jsou jediná cesta, jak českému sportu pomoci a rovněž i návrh nové Stanovy ČOV posilují monokratické a autoritářské rozhodování svého vedení.
Zřejmě nejflagrantnějším pokusem o mocenské ovládnutí českého sportu je ale tzv. Dohoda o společném postupu, uveřejněná v posledním čísle Olympijského magazínu, neboli 11 bodů, které jsou údajně předpokladem zásadního zlepšení podmínek vrcholového sportu a také sportu pro všechny.
Už samotný fakt, že „dohoda“ je koncipována jako dokument podepsaný předsedou ČOV a příslušného svazu bez projednání v nejvyšších orgánech obou smluvních stran je dokladem monokratického způsobu rozhodování.
Navíc ona „dohoda“ není dohodou, ale diktátem ČOV, který je z hlediska autonomie sportovního svazu zcela nepřípustným.Proč? Protože:
1. Sportovní svaz je členem ČUS, SSS ČR, případně dalších spolků, ČOV a příslušné evropské (světové) mezinárodní federace, přičemž ve všech případech členství se svaz zavazuje respektovat poslání, úkoly a Stanovy spolku (organizace, jejímž je členem).
Z těchto důvodů nemůže přijímat s třetí stranou jakékoli dohody, které bypoškozovaly nebo byly proti zájmu kteréhokoli z těchto spolků (organizací).
2. Sportovní svaz se sdružuje v ČOV za účelem naplnění poslání ČOV, tedy zejména k:
- rozvíjení a šíření olympijských ideálů, a tím přispívat k tělesné a duchovní výchově občanů a zejména mládeže v duchu olympismu.
- zastupování a zabezpečení účasti sportovců daného svazu na olympijských hrách, případně dalších akcích organizovaných MOV a národními olympijskými výbory.
ČOV v rámci své činnosti spolupůsobí, napomáhá, koná ve spolupráci a v součinnosti se sportovními subjekty, státními orgány a organizacemi. Tedy je ani neřídí, ani nezasahuje do jejich působnosti, ani je nediskriminuje v jejich činnosti, což je v rozporu s preambulí dohody a články 1), 3), 4, 12), 13) v jejím textu.
3. Text „dohody“ mezi předsedou ČOV a předsedou svazu sdruženého v ČUS, zejména v článku 1) je v rozporu s posláním ČUS, kterého je svaz členem, a to zejména v těchto částech:
- Hlavním posláním ČUS je vytvářet optimální podmínky ke sportovní činnosti, která se realizuje v jejích základních organizačních článcích, tj. ve sportovních klubech, tělovýchovných jednotách a národních sportovních svazech.
- ČUS poskytuje služby svým základním organizačním článkům a dalším organizacím a institucím v rámci sportovního prostředí České republiky.
- ČUS pomáhá komplexně zabezpečovat financování sportovní činnosti svých základních organizačních článků na všech výkonnostních, rekreačních, věkových či územních úrovních.
- ČUS ve svých základních organizačních článcích organizuje, podporuje a provozuje veškeré formy sportovních aktivit.
4. Text jakékoli dohody nemůže určovat, jak a na základě jakých kritérií bude stát rozdělovat sportovnímu prostředí finanční prostředky, což jev rozporu zejména s články 1), 2), 3) textu „dohody“.
5. Způsob odvodu z loterií stanovuje zákon o loteriích, nezáleží tedy na jakékoli „dohodě“ mezi předsedou ČOV a předsedou svazu, kdo a jak bude případné prostředky z odvodů loterií redistribuovat. To záleží na vůli státu, resp. zákonodárců, která může být nejbližší novelou oproti stávajícímu stavu změněna. „Dohoda“ je tedy v tomto směru irelevantní.
6. Bod 1) „ dohody“ je v rozporu s bodem 4). Odvody z loterií jsou rovněž státní peníze a jejich rozdělování (až na desátek s malou domů) ČOV jen kopíruje Program V. MŠMT.
V bodě 1) chce z financování od státu vyrušit střešní organizace včetně ČOV, ale v bodě 4) chce jako jediná střešní organizace peníze rozdělovat a ještě usilovat o jejich navyšování. To je vůči ostatním střešním organizacím diskriminační a má to nesmyslně posílit roli ČOV jako střešní organizace, která jediná je schopna dát peníze svazům.Byť to nejsou peníze ČOV.
7. Navíc text článku 4) „dohody“ je v rozporu s realitou. Prostředky z loterií nejsou používány ČOV výhradně na podporu sportování dětía mládeže.
O tom jednoznačně svědčí „zádržné“ ve výši 10% z celkového příjmu z loterií, které vedení ČOV používá na „své vlastní projekty“, přičemž jejich vyúčtování není ani zdaleka transparentní.
8. Články „dohody“ 5), 6), 7), 8), 9), 10), 11) jsou zcela nadbytečné, neboť vzájemná spolupráce ČOV a svazu, který se v ČOV sdružuje, je definována v článku 2 Stanov ČOV Poslání a úloha ČOV, a to zejména v bodech 3.10, 3.11 a 3.17.
Národní sportovní svaz se sdružuje v ČOV za účelem zajištění a přípravy svých reprezentantů na OH. K zajištění realizace tohoto poslání nemá nejmenší důvod přijímat s ČOV žádné dohody nad rámec Stanov ČOV, protože je to stejný nesmysl, jako by národní svazy přijímaly dohody se svými členy – sportovními kluby,tělovýchovnými jednotami či jednotlivými sportovci o tom, že budou společně zajišťovat poslání toho kterého svazu.
Je zřejmé, že předsedu ČOV nezajímá fakt, že svazy především financují přípravu svých reprezentantů a talentované mládeže a z prostředků, které na činnost dostávají, v mnoha případech z důvodu výrazného nedostatku celkových zdrojů však nemohou zajišťovat financování masového a neorganizovaného sportu, rekreačního sportu dospělých či veteránů, které realizují právě jen a jen základní články sportu, a to včetně zajišťování oprav, provozu a údržby tělovýchovných zařízení v jejich majetku.
Je navýsost jasné, že 11 Kejvalových bodů nemá za cíl zlepšit podmínky českého sportu, ale naopak stále více rozevírat nůžky mezi financováním vrcholového sportu a sportu pro všechny, stále více rozevírat nůžky mezi financováním zejména některých svazů a ostatních svazů a základních článků sportu.
Zájmem Jiřího Kejvala není posilovat pozici českého sportu, ale svou vlastní pozici v jeho čele, zájmem Jiřího Kejvala není zajišťovat dostatečné financování českého sportu., ale kontrola a ovládnutí toku zdrojů do sportu, bez ohledu na jejich výši.
Je na čase, říci všem těmto jeho snahám razantní NE.