Nesouhlasím s názorem, že Evropě islamizace nehrozí. Omyl! Jsme podle mého konfrontováni s podobným, či spíše shodným dějem jako Řím kolem roku 476 po Kristu. Brutální a primitivní barbaři rozložili tisíciletou vyspělou společnost i s jejím uměním, architekturou, filozofií a propracovaným politickým systémem… Skutečně ji ale rozložili? Nebo jen přispěli k ukončení agónie nejskvělejšího světového impéria své doby? Byli Římané skutečně „pravými“ Římany, nebo už jen vyprázdněnou nevýznamnou minoritou, která už své postoje v tak etnicky, kulturně i sociálně různorodé společnosti nedokázala prosazovat? Kolem dvaceti procent světové populace se hlásí k islámu. Na padesát miliónů muslimů žije v Evropě, která čítá celkem nějakých 450 miliónů obyvatel. Tato bašta, myšleno Starý kontinent, je podle jednoduché řeči čísel už dobyta.

Zcela souhlasím s názorem bývalého diplomata a vysokého důstojníka naší armády Martina Kollera , že Evropa má dnes v podstatě jen dvě možnosti.

„Buď se za nějakých padesát let stát dalším islámským chalífátem, nebo zůstat křesťanskou Evropou s výrazně odlišnými menšinami. Obojí dohromady evidentně není možné. Demokracie, stejně jako multikulturalismus nemohou být jednostranné. Výsledky nepromyšlené imigrační politiky jsou vidět všude. Má nepřehlédnutelné bezpečnostní i ekonomicko-sociální dopady. Nelze ji označit jinak než jako nakomandované sociální inženýrství postavené na intelektuálských ideologických představách odtržených od životní praxe.“

Demokratická Evropa potřebuje nový silný impuls. To je jasné. Otázkou je, kdo bude, nebo kdo má být nositelem tohoto impulsu? Evropský prezident? Komise, evropský parlament? Jednotlivé státy našeho kontinentu, jejich vlády, jejich autority? Ale jaké autority?

Zatím se spíše zdá, že volání po znovunastolení pravidel a idejí vychází zdola. Od lidí, kteří (nejen v Paříži) byli, a dennodenně jsou, konfrontováni s arogantní, pofidérní (nejen) mentální nadřazeností těch, kteří nejsou „bezvěrci“, a kteří proto nemusí a nechtějí dodržovat řád, který jim my „bezvěrci“ (velmi laxně) nabízíme.

„Evropa má dost,“ znovu řečeno slovy Martina Kollera, „vlastních nezaměstnaných a chudých, kteří znají jazyk, mají vzdělání i chuť pracovat. A (zatím) nestřílejí a nekladou bomby. Demokracie není právo terorizovat ostatní pod praporem svého náboženství, ale volba mezi civilizovanou povinností založenou na dodržování zákonů, sdílení hodnot a zvyklostí konkrétní společnosti se všemi právy nebo jejich nedodržováním s rizikem trestu a ztráty práv.“

Demokratická Evropa se dnes přiblížila rozcestí, kdy se bude muset jasně rozhodnout, kterou cestou se vydá. Respektive, zda bude dál nositelkou kulturních, společenských a náboženských hodnot podepřených po tisíciletí potem i krví, nebo místem na mapě Světa, které ovládne chaos.