A rovněž i ti, kteří se „reformám“ neprotiví, přihlížejí a nanejvýš kritizují. Chybí totiž alternativní projekt.

Dnes nadávají skoro všichni včetně těch, kteří mají konat. Nadává i pravice, která problém vidí v odklonu od pravicových hodnot. Trochu to připomíná stanovisko předsedy Maa k nepřehlédnutelným neúspěchům. Příčinu viděl v nedůsledném prosazování „kulturní revoluce“.

Pokusme se spíše o provedení inventury na levici. Nezabývejme se „politickými subjekty“ ale spíše motivacemi, postoji a přístupy k rostoucím společenským problémům. Lze dnes nebo zítra očekávat nápravu zleva? Zkusme kategorizovat "levice" jak je známe v ČR, ale i jinde v Evropě:

Neoliberální levice

Má levicový původ, ale postupnými pragmatickými revizemi ideologické výbavy a programu se proškrtala k prázdnotě. Hlavním rysem  jejích představitelů je přizpůsobování poměrům za účelem uspokojení vlastního zájmu a tím je uplatnění vlastní osoby ve vrcholných funkcích veřejné správy. Veřejnost nespokojená s poměry by očekávala přizpůsobování poměrů svým zájmům. Hodnotová orientace velké části veřejnosti je modelována úsilím médií, ale při velkém rozdílu mezi pozorovanou realitou a mediálním obrazem také vlastní zkušeností.

Neoliberální levice se podílem na pravolevých koalicích a závislostí na velkokapitálu zbavuje levicového nátěru a postupně se přizpůsobuje neoliberálním režimům. Samy strany jsou formovány médii, která útočí na politiky stojící "příliš" vlevo. Tak postupně nabývají vrchu politici typu Blair, Schröder, Hollande, Papandreu nebo jejich lokální imitace. Neoliberální levice je charakterizována organizovaností v klientském systému udržovaném korupčními vztahy vzájemné prospěšnosti podobně jako stranické hierarchie obecně. Řadoví přívrženci nejsou patronům příliš užiteční. Neoliberální levice se tak nespoléhá na masovou podporu vlastních členů, ale na politický marketink a předvolební soutěž hesel.

Funkcionáři neoliberálních levicových stran mají zkušenost s mocí a odpovědností. Vyrostli a byli zoceleni vnitrostranickými boji. Mají-li podíl na moci, chovají se podobně jako představitelé pravicových stran. Na centrální úrovni někdy využívají  příležitostí k brzdění neoliberálních reforem, někdy se na nich aktivně podílejí. Hlavními tématy jsou hospodářský růst a daňová politika, neboť se stále věří, že růst podstatně mírní nezaměstnanost a zvyšuje životní úroveň všem. Otázka sociálních práv často zůstává na úrovni deklarací. Hlavní oblastí soutěže s pravicí je boj o příležitost rozdělovat peníze z veřejných fondů soukromým firmám. Individuálním motivem aktivistů a politiků je hlavně příležitost ke kariéře ve veřejné správě. Vzdělání se snaží dosáhnout kvůli vylepšení životopisu.

Neoliberální levice neshledává neoliberální režimy v principu špatnými, ale pokládá je za standardní moderní demokratické systémy v  nichž má jakousi náhodou převahu pravice, která má dočasně větší iniciativu a uplatnění svých priorit trochu přehání.

Tato levice se pokládá za "moderní" což je lichotivá nálepka médií odměnou za odklon od uplatňování tradičních levicových hodnot jako je solidarita a rovnost příležitostí. Tato "modernost" ostře kontrastuje se skutečností, že se pasivitou a někdy i aktivně podílí na regresi společnosti ke vztahům připomínajícím spíše 18. než 19. století.

„Lidskoprávní“ levice

Má pravicový původ ze kterého si přinesla vypjatý individualismus tradičních středních tříd. Programové priority mají původ zejména v šedesátých letech. Na rozdíl od neoliberální levice je intelektuální a vysoce nepragmatická pokud jde o dosažení společenských cílů. Spoléhá na individuální nebo skupinové akce typu prohlášení, výzev, demonstrací a happeningů nebo schůzí a konferencí bez jasného plánu a dlouhodobých cílů. Sama nemá podíl na státní moci, někdy bývá zastoupena ve veřejné správě tam, kde je rozhodování místo státních orgánů pracujících za jasných pravidel svěřeno "nevládnímu" a "neziskovému" sektoru.

Její zástupce je možné potkat zejména ve vysokoškolském hlavně humanitním univerzitním prostředí, v neziskových organizacích závislých na grantech, v nadacích, ve svobodných povoláních, na veřejnosti v kavárnách, restauracích, knihovnách a levných klubových prostorách. Někdy se věnují společensky záslužné, jindy bezvýznamné nebo parazitní činnosti. Dominujícími tématy jsou jinakost, rovnoprávnost pohlaví (v jiných oblastech na rovnoprávnosti nelpí), práva minorit, životní prostředí a svoboda (bez odpovědnosti).

Sociální práva často nepokládají za důležitá, často se naopak věnují různým formám charitativní činnosti. Motivem ke vzdělání jsou intelektuální zájmy. Individuálním motivem k účasti na akcích „lidskoprávní“ levice je částečně intelektuální exhibice, částečně názorová konformita ve specifickém pracovním a sociálním prostředí. Někdy se takto orientovaní jedinci s „levicí“ neidentifikují a své postoje pokládají jen za "moderní" a "racionální". Neoliberální režim není obvykle identifikován jako problém, každý stoupenec této orientace hledá individuální příležitosti pro sebe a pomoc (většinou spíše charitativní) pro znevýhodněné skupiny.

Retrospektivní levice

Jde o levici ulpívající na tradici dělnického hnutí 19. a 20. století. Vyznačuje se vysokou organizovaností s důrazem na kolektivní rozhodování a závaznost přijatých usnesení. Jednotlivci přijímají závazek osobní odpovědnosti a kázně. V podmínkách bývalých socialistických zemí staví na zkušenostech minulého režimu. Většinou byli organizováni v komunistické straně a představují menšinu jejích původních členů, která stranu neopustila, když členství od devadesátých let začalo být nevýhodné.

Zkušenosti a ideologie, jichž jsou nositeli, jsou těžko uplatnitelné v podmínkách současné společnosti. Funkcionáři se v politické praxi na lokální úrovni chovají zcela pragmaticky, na celostátní se snaží o minimalizaci vlivu neoliberálních reforem. S rostoucím věkovým průměrem klesá jejich iniciativa.  Vlastní vzdělání často pokládají vklad celé společnosti, nikoli za osobní „konkurenční“ výhodu.

Radikální levicové skupinky

Existuje mnoho skupinek s radikální rétorikou a obvykle autentickou a intuitivní deklarovanou snahou napravit neduhy současné společnosti. Příčinou jejich mnohosti a skutečnosti, že příliš nestojí za zevrubnější popis, je okolnost, že vynikají nesnášenlivostí nebo jsou tolerantní v tom smyslu, že důsledně respektují odlišnosti jiných skupin a jejich nechuť se s někým spojit. Stýkají se proto, aby si pohovořili o vzájemných odlišnostech a vzájemně se ujistily, že se rozhodně nespojí.

To neznamená, že nejsou schopny společné akce, pokud ovšem jde o společný odpor proti něčemu. Odporem, je-li přiměřeně masivní, lze něco rozbít, odporem nelze nic vytvořit. K tomu je třeba projekt. Ten musí mít minimálně tři parametry: kdo (s kým), jak a do kdy. Na parametrech se tyto skupinky ovšem nedohodnou. Samozřejmě se nedohodnou ani s neoliberální levicí, ani s retrospektivní levicí (někdy s „lidskoprávní“, k níž mají nejblíže). Zpravidla nemají vlastní demokratickou reprezentaci pro volby, takže nutně dochází k jevu, který mi kdysi popsal jeden radikální aktivista ve Francii: „Nenávidíme je, ale pak přijdou volby a my je volíme, …co máme dělat?“ Pro účinnou akci je nutné se dohodnout, ale to je právě to, co radikální skupinky zásadně neudělají.

Kudy by cesta vedla?

Žádná z těchto čtyř typů levice nemůže zlidštit současné vládnoucí neoliberální režimy. Neoliberální levice si to neklade za cíl, "lidskoprávní“ levice a radikální levice jsou si vědomy vlastní slabosti a roztříštěnosti a o změny ani vážně neusilují. Retrospektivní levice je dlouhodobě v defenzívě a společenské poměry jí neumožnění uplatnění  staré teorie v nové praxi. Jednotlivé typy postojů, motivací a priorit nelze jednoznačně identifikovat s členstvím v konkrétních stranách nebo s volební preferencí. Například v komunistické straně najdeme členy orientované liberálně, někteří členové socialistických stran jsou orientováni "lidskoprávně" nebo radikálně levicově.

Tím co mají všechny tyto skupiny společné není ideologie, ale absence projektu (a programu) překonávajícího vládnoucí neoliberalismus v jeho současné podobě. Buď nebojují, nebo bojují neúčinně, nebo jsou dobře připraveni na minulou válku.

Jednotlivé levice se vzájemně nerespektují až nesnášejí nikoli jen z důvodů vzájemné konkurence,  ale i z ideologických důvodů.

Má-li být neoliberalismus působící společensky rozkladně překonán, je třeba nového projektu. Chybí samotné vymezení takového cíle, takže nutně i potřebné intelektuální úsilí k jeho dosažení.

Chybějící levice pro 21. století

Chybí levice, která by byla pragmatická jako levice „neoliberální“, intelektuální jako levice „lidskoprávní“ a využívala by zkušeností z historické praxe, které uchovává retrospektivní levice a současně byla natolik radikální, aby dosáhla potřebných hlubších změn. Tyto všechny vlastnosti je třeba uplatnit současně.

Podmínkou pro vznik prakticky uplatnitelného projektu je správné chápání současných společenských procesů, ale i předvídání technického i společenského vývoje. Je nutné chápat reálnou motivaci lidí, případně je motivovat ke změně, nestačí reálnou motivaci prostě ignorovat, jak tomu bývalo v minulosti. Je nutno podporovat individuální iniciativu, ne ji potlačovat. Novým projektem nejsou radikální deklarace odvozené z teorií odtržených od reality. Dynamika rozkladu společnosti je v posledních letech velmi rychlá. Nový projekt nevznikne "nutně" z potřeby zachování soudržnosti společnosti. Evropská společnost mezilidské solidarity může brzy zcela zmizet a být nahrazena ultrakonzervativní diktaturou v podmínkách existence tenké bohaté vrstvy, úzké vrstvy privilegovaných sloužících a široké masy lidí žijících v bídě. Pracuje se na tom.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Ivan David