Za dobu používání tohoto termínu byla vytvořena celá řada jeho nejrůznějších vymezení a definic, zpravidla však vycházejících z toho, že jde o určitý souhrn nevládních organizací či institucí projevujících a do určité míry také prosazujících zájmy a vůli občanů mimo systém politických stran.

S určitou mírou zjednodušení tak lze říci, že demokratickými režimy jsou právě ty, v nichž není výkonu sdružovacího práva bráněno, kde výkon sdružovacího práva není omezován, ale naopak podporován. Demokracie je jen stěží myslitelná bez občanské společnosti, což ovšem platí i naopak.

Pro české země byl v souvislosti s událostmi roku 1848 učiněn zásadní krok v podobě císařského patentu č. 171/1849 ř. z. (říšského zákoníku), kterým se upravuje výkon svobodného práva spolčovacího a shromažďovacího, a podle něhož spolky mohly vznikat bez úředního povolení (ačkoli podléhaly dohledu policejních orgánů). S nástupem porevolučního (tzv. bachovského) absolutismu však byl tento patent nahrazen jiným, konkrétně císařským patentem č. 253/1852 ř. z., o spolcích (podle nějž byl ke vzniku spolku nezbytný úřední souhlas). Následně v době, kdy se císař vzdal podstatné části svých vladařských pravomocí (respektive se vzdal své absolutní moci) se celkem logicky objevuje také nová právní úprava sdružování v zákoně č. 134/1867 ř. z. platného v Čechách.

Navíc již existující spolky, které zamýšlely pokračovat i nadále ve své činnosti, musely tento záměr ohlásit okresnímu úřadu nebo policejnímu úřadu a pokud tak neučinily do 31. května 1939, uplynutím následujícího měsíce ze zákona zanikly (jak stanovil čl. II odst. 2 citovaného nařízení č. 97/1939 Sb.). Pouhých 75 dnů od obsazení Čech a Moravy tak většina do té doby existujících spolků zanikla, což svědčí mimo jiné i pro závěr, že jejich existence nebyla (a není) s totalitním režimem nijak slučitelná a že si toho jsou totalitní režimy velmi dobře vědomy.

Tak jako si totalitní režimy pospíšily co možná nejvíce a nejdříve eliminovat výkon sdružovacího práva, tak naopak odstranění deficitu demokracie s sebou nese poměrně rychlé obnovení svobody sdružovacího práva, včetně jeho ústavněprávní úpravy. Samosprávu občanských sdružení plně obnovil již zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, přijatý jen pouhých 130 dnů od policejního zásahu proti studentům a dalším osobám na pražské Národní třídě (jde o zákon ze dne 27. 3. 1990 č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů). I přijetí tohoto zákona tak ilustruje význam občanské společnosti a úpravy sdružovacího práva pro rozvoj demokracie i vzájemnou podmíněnost vzestupu či omezení demokratických procesů a spolkové samosprávy.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. vzniklo občanské sdružení registrací, kterou provádělo Ministerstvo vnitra. Vznik sdružení byl tedy založen na registračním principu, který do jisté (značné) míry upravoval třeba již i zákon č. 134/1867 ř. z., naopak totalitní zákon č. 68/1951 Sb. se od něj velmi zásadně odchýlil a podrobil dobrovolné organizace povolovacímu řízení (ke vzniku dobrovolné organizace bylo totiž třeba, aby její organizační řád schválil příslušný státní orgán).

Současná právní úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, prakticky sjednotila způsob vzniku téměř všech právnických osob. Spolek tedy vzniká zápisem do veřejného rejstříku úplně stejně jako třeba akciová společnost. Zápis spolku do veřejného, v tomto případě do spolkového rejstříku, se navíc řídí stejnou úpravou jako zápis obchodních společností či družstev, respektive vůbec všech právnických osob, jež vznikají až zápisem do veřejného rejstříku. Tato materie je pro všechny právnické osoby zapisované do veřejných rejstříků upravena zákonem č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob.

Již z tohoto výčtu je zřejmé, že úprava založení spolku je relativně velice podrobná a že omezuje oproti zákonu č. 83/1990 Sb. autonomii nositelů sdružovacího práva poměrně podstatně. Tato autonomie (v pojetí obč. zák. spolková autonomie) je omezena dokonce i pokud jde o založení pobočných spolků. Zákon č. 83/1990 Sb. nepředepisoval nic ohledně založení občanského sdružení a upravoval jenom jeho vznik (registrací Ministerstvem vnitra) a tím méně cokoli stanovil o založení organizačních jednotek občanských sdružení. Předepisoval jen pro ten případ, že takové organizační jednotky budou zřízeny, pojednat o nich ve stanovách sdružení. To znamená, že organizační jednotky mohly být zřízeny sice příslušným ustanovením stanov, ale také jakkoli jinak, přičemž ale stanovy v případě jejich zřízení musely obsahovat údaje o nich (což nevylučuje, aby organizační jednotky byly založeny jinak a jindy, především dříve). Naopak podle shora citovaného ustanovení  obč. zák. mohou být pobočné spolky zřízeny jen výslovným ustanovením stanov spolku (tj. toho spolku, který se tím pádem stane spolkem hlavním) anebo způsobem, který je popsán (určen) ve stanovách a tím orgánem spolku, který stanovy spolku k takovému rozhodnutí povolají.

Spolek tedy, jak již jsem uvedl, vzniká zápisem do veřejného rejstříku úplně stejně jako třeba akciová společnost. Zápis spolku do veřejného, v tomto případě do spolkového rejstříku, se navíc řídí stejnou úpravou jako zápis obchodních společností či družstev, respektive vůbec všech právnických osob, jež vznikají až zápisem do veřejného rejstříku.

Velmi podrobný a obsáhlý občanský zákoník, který mimo jiné upravil komplexně i právní režim právnických osob vznikajících výkonem sdružovacího práva, přináší prakticky jen další omezení vůči dřívější úpravě občanských sdružení, jde tedy de facto o omezení spolkové autonomie celou řadou vesměs kogentních pravidel. Dovoluji si konstatovat, že se nejeví, že by změny, k nimž dospěla právní úprava v obč. zák. byly vyvolány potřebami praxe, jež deficit právní úpravy nepociťovala.