Jinými slovy: uvolňujeme veřejnou výroční zprávu, obecně shrnující naši práci, naše poznatky a výsledky. Slovo vstřícnost je důležité a chci je zdůraznit. Vím, že po seznámení s textem leckdy vyvstávají u čtenářů rozpaky: nic konkrétního jsme se nedozvěděli, je to jen neadresné povídání, má vůbec smysl takovou zprávu vydávat? Podobných otázek, mířících na naši adresu bývá řada, jsou legitimní a v zásadě jim rozumím. O to víc mě bude těšit, pokud se mi podaří alespoň některé pochybnosti a rozpaky rozptýlit.

Základní premisou je v případě BIS podmínka, kterou nelze odstranit ani obejít. Pokud má zpravodajská služba plnit své úkoly a poslání, musí pracovat - vždy za přísného dodržování zákona - v utajeném režimu. Bezpečnostní informační služba není úřadem státní správy. A tento fakt je třeba vnímat a respektovat i ve vztahu k její veřejné výroční zprávě.

Nikdo a nic nám neukládá a nenařizuje o práci zpravodajské služby každoročně veřejně referovat. Jde výhradně o naše rozhodnutí, jehož motivaci jsem naznačil ve svém předcházejícím úvodním textu. Jsme placeni daňovými poplatníky, kteří mají právo vědět - byť v obecné formě - jak pracujeme a jaká jsou naše zjištění. Je také pouze na nás, co ve veřejné výroční zprávě uvedeme a co nikoliv. Pokud to či ono nezmíníme, neznamená to, že se danou věcí nezabýváme. Za každým sdělením si samozřejmě stojíme a je opřeno o naše poznatky.

Jsem si dobře vědom, že informace, které ve veřejné zprávě předkládáme, jsou neadresné, vyjadřujeme se obecně, často jen v náznacích. Musí to tak být. Otevřenost směrem k médiím a k veřejnosti by přinesla závažné komplikace a ve svém důsledku práci zpravodajské služby paralyzovala. Především musíme chránit agenturní zdroje, tedy spolupracovníky, kteří nám poskytují mimořádně cenné, jedinečné informace a jsou největším bohatstvím každé zpravodajské služby. Pomáhají státu a zákon nám ukládá je chránit a nikdy neprozradit. Leckdy i sebemenší zmínka, vyslovená v určitém kontextu, by je mohla dekonspirovat a v mnoha směrech - třeba i na životě - ohrozit. Problém je také ve zpravodajské informaci. I když je vysoce věrohodná a ověřena z několika zdrojů, velmi často chybí důkaz. Jeho obstarání není úkolem zpravodajské služby, ale patří k náplni práce orgánů činných v trestním řízení. Zveřejnění poznatků, které se neopírají o důkazy, by vyvolalo složité spory.

Jasná a cílená sdělení obsahují výroční zprávy, určené našim adresátům - vládě a prezidentovi republiky - které jsou zpracované a předkládané v utajeném režimu. A konkrétní jsme i v našich průběžných, neveřejných výstupech. V roce 2015 jsme našim adresátům předali 600 aktuálně znějících materiálů a dalších 300 výstupů jsme adresovali české policii, rozvědce, vojenskému zpravodajství a některým státním orgánům.

Mnohé z toho, co jsem uvedl vysvětluje, proč nelze naši práci na základě veřejné výroční zprávy hodnotit. Jakékoliv posouzení, vycházející z obecných informací, je vždy velmi ošidné a zavádějící. Kvalifikovaně hodnotit práci Bezpečnostní informační služby mohou pouze naši adresáti, kteří přijímají konkrétní výstupy. Pouze oni mohou mít - a mají - jasný a úplný přehled o tom, čím se zabýváme a jaké jsou naše výsledky.

A ještě poznámku k často kritizované časové prodlevě, s kterou veřejnou zprávu vydáváme. Publikujeme ji až poté, kdy si adresáti přečtou a projednají naši výroční zprávu, zpracovanou a předloženou v utajeném režimu. Oslovit veřejnost ještě před tím, než se vláda seznámí s poznatky neveřejné výroční zprávy, by bylo krajně nevhodné, nefér a neprofesionální.

                                                              Michal Koudelka