Dnes si říkám, že je museli přivézt ze tří míst: ze zakázané zóny Černobylské atomové elektrárny, z míst, kde byli pohřbeni příslušníci jednotek SS, kteří padli v bojích o Kyjev a ze dvorů všech kyjevských blázinců. Usuzuji na to z účinků, které tyto toxické saze mají na lidi, kteří se jich tehdy nadechli.

Pneumatiky totiž pálili téměř rituálně a pekelné ohně doprovázely občasné lidské oběti, takže znalci černé magie mi potvrdí, že výsledný produkt musel mít devastující účinek na duše a mysl těch, kdož je vdechli, případně se jimi ušpinili. Silně to ovlivnilo vyšší rozumové funkce jejich mozků a pokřivilo jejich vnímání a interpretaci reality. Lidově řečeno zblbli a začali strašně lhát.

A saze kvůli své radioaktivní černobylské složce vytvořily vysoce nakažlivý mem, který se v určitém prostředí snadno přenáší. A v davu na Majdanu se nacházely tři kategorie účastníků – nájemní demonstranti, televizní a další reportéři a politici. U každé skupiny se nákaza (kromě zblbnutí a lhaní) projevila zvýšenou citlivostí na některou ze složek. Nájemní demonstranti přijali za své nacistické symboly a chování a vyrazili na východ bojovat a umírat.

Novináře a politiky nacistický mem zasáhl jen tak, že jeho projevy přestali vnímat a považovat za nebezpečné. Zato saze z blázinců u nich vyvolaly touhu se družit se sobě rovnými, takže například do České televize od dob Majdanu pravidelně chodí jen pět nebo šest osob, vesměs ušmudlaných od sazí. Nakonec je všichni dobře známe a víme, co nám řeknou, ještě než ústa otevřou. Zaskočili mě jen jednou, když jsem slyšel, že II. světovou válku rozpoutal Sovětský svaz napadením Polska.

Majdanovské saze samozřejmě nejvíc nakazily ukrajinské politiky. Ti už se dostali do nevyléčitelného stádia, v němž nedokáží rozeznat pravdu od lži a své nacistické názory (nejen na průběh II. světové války) vyslovují veřejně jako třeba premiér Jaceňuk. Velmi zajímavě tato nákaza zapůsobila na diplomaty, především na ministry zahraničních věcí, kteří se na náměstí točili jako panáčci na pražském orloji. Pominu toho ukrajinského, který před zdemolovanou fasádou ruského velvyslanectví v Kyjevě skandoval s davem, co je prý ruský prezident. U všech ostatních (včetně toho našeho) se to nejčastěji projevuje tím, že mluví, když by měli mlčet a mlčí, když by měli mluvit.

Z jejich řad se naposledy vyznamenal polský ministr zahraničí Grzegorz Schetyna (za příjmení nikdo nemůže, ale kapitán, který najel lodí Costa Concordia na útes se jmenoval téměř stejně – Schettino). Ten sdělil světu, že koncentrační tábor v Osvětimi osvobodili Ukrajinci z I. ukrajinského frontu. (Už se těším, jak spolek českých ukrajinistů nás oblaží historkou o tom, že to byli bojovníci Ukrajinské povstalecké armády převlečení do rudoarmějských uniforem). Pan ministr přehlédl, že front se předtím jmenoval Voroněžský a tak mi dokazuje, že politici umazaní kyjevskými sazemi vidí černobíle. Říší zla je pro ně Rusko, dobrem Ukrajina. A Říše zla přece nemohla učinit nic dobrého ani v minulosti.

Smrtelné nebezpečí však v sobě ukrývá poslední černobylská složka sazí, která působí na všechny postižené stejně. Nejenže se přestali bát jaderné války, oni po ní v skrytu svých duší touží a tak dělají všechno pro to, aby nastala, a radioaktivní saze se staly poslední památkou na život na Zemi.

Čtenář, který dočetl až sem, musí mít pocit, že to nemyslím zcela vážně. Má pravdu, ale již dlouho nemohu nalézt racionální vysvětlení toho, proč se část evropských politických elit chová jako houf lumíků stižených sebevražedným pudem a proč chtějí do té propasti strhnout nás všechny.

Nebo se George Orwell ve své předpovědi spletl o 30 let a jeho román 1984 začal až vloni.