Ukrajina. Smrt zde našli lidé. Ostřelovači si brali na mušku obě bojující strany. To je tento týden to, co rezonuje mediálním prostorem. Od poněkud jednoduchých projevů, majících jasno v tom, kdo je přítel a kdo nepřítel či kdo je lump a kdo je hrdina, až po ty, které si tím zdaleka jisty nejsou. Vyjadřuje se každý. Europoslanci, hovořící z Ukrajiny, v níž se vždycky na chvilku jen mihnou (co kdyby se jim něco stalo). Protiruští propagandističtí aktivisté senátor Štětina (který, kupodivu, tentokrát patřil k té „střízlivější“ části) a Petra Procházková. Novináři horší i lepší, z nichž jen někteří byli na místě a jen málokdo z nich umí rusky. O ukrajinštině nemluvě. Kremlologové z nichž jen málokdo byl kdy v Kremlu. Politici, kteří nebyli ani v Rusku, ani jim není šedesát. A jediný opravdový reportér, Martin Dorazín z Českého rozhlasu, kterého obdivují všichni napříč spektrem politiky i politických názorů. Inu, uvidíme.

Mezitím se Daniela Drtinová rozhodla odejít z České televize, protože se názorově rozešla s vedením. Názor na pětidenní pracovní týden se Drtinové zdál neúnosný. To se stává, pravda, ale obvykle takový člověk z redakce odejde a hotovo. Drtinová dávala půl roku rozhovory do novin a z pracovně právního konfliktu (třídenní pracovní týden je fakt neúnosný i pro velmi tolerantního ředitele) činí věc politickou, zneužívající dovolby do Rady ČT. Vzbuzuje to spíš rozpaky, zvlášť pokud si uvědomíme, že Daniela Drtinová byla jednou z tváří televizní krize před téměř čtrnácti lety. Taková ta nadšená svazačka, hovořící o demokracii. Čtenáři v diskusích pod články dávali poměrně jasně najevo, co si myslí o ženě, která nechce pracovat pět dní v týdnu. Jakkoliv chápu, že je hloupé nevidět celý týden vlastní dceru, ptal se někdy někdo pokladní v supermarketu, jestli jí vadí, že pracuje na Štědrý den do čtyř? Novináři nejsou nadlidé ani „svědomím demokracie“. Jsou dělnickou třídou s bílým límečkem. A je dobré se srovnávat s těmi, kteří jsou kolem nás. Drtinová odchází i se „svými lidmi“ – snad – k Bakalovi. Gratulujeme. Možná bude překvapená, jak vypadá provoz soukromé mediální firmy. Škoda je jen Martina Veselovského.

Dekojovské televizní odbory mehttp://www.poynter.org/latest-news/top-stories/241551/creating-new-forms-of-journalism-that-put-readers-in-charge/zitím promptně vydaly prohlášení, že v televizi stoupá spotřeba antidepresiv, neboť Dekojovi to sdělila v ordinaci při vyšetření závodní lékařka České televize. Dekoj dal neoficiální informaci do souvislostí, které už lékařka neřekla… Ta se vyděsila a ohradila se, že sice řekla, že spotřeba antidepresiv stoupá, ovšem s tím, že je to celospolečenský jev. Který určitě nemá co do činění s managementem televize. A žádala omluvu. Dekoj se neomluvil. Fáma žije svým životem a lékařka má o poučení s „novináři“ víc. Když se jim informace hodí, lehce ji pokroutí a pošlou do světa. Je přece úplně jedno, komu ublíží nebo koho poškodí, že. Ostatně, mohu televizní odboráře ujistit, že já taky teď „zobu“ taky. Prášky proti bolení hlavy. Strávila jsem totiž tento týden dva desetihodinové dny na veřejných slyšení kandidátů do televizní a rozhlasové rady.

Slyšení kandidátů do rad ve sněmovně byla pozoruhodná. Bývalí radní, akademici, „lidé z hor“ i lidé, u nichž mi byla motivace záhadou. Bohužel musím konstatovat, že bych z nich těch šest televizních a tři rozhlasové radní dohromady opravdu nedala. Do Rady ČT tři. Do Rady ČRo jednoho. Ostatní poslat domů. A hledat, přemlouvat opravdové odborníky. Těch se zúčastnilo v tomto kole málo. Kromě akademiků (děkan FSV UK Jakub Končelík či žijící klasik – jediný profesor mediální vědy Jan Jirák, bývalý poslanec kulturního a mediálního výboru, ministr kultury a pak náměstek ministra kultury Jaromír Talíř), se před poslanci ocitla spousta pozoruhodných postaviček, které netušily, co je náplní práce člena rady a při odpovědích na otázky poslanců nevěděli, co mají říkat. Zdálo se, že většina z nich kandiduje na generální či programové ředitele. „Já sice vím, že do programu bych jako radní zasahovat nemohl/a, ale…“ Dlužno dodat, že i otázky některých poslanců byly poněkud mimo realitu. Poslanec Vítězslav Jandák (ČSSD), celý první den hovořící o tom, jak nenávidí Českou televizi, byl vyloženě k zulíbání. Stále ještě si nepřečetl program vlastní strany a je tedy otázkou, zda ve sněmovně je nyní za sociální demokracii, nebo za ODS.

Otázky se točily se v různých variantách dokola, například na financování médií veřejné služby ze státního rozpočtu (zamítnuto nálezem Ústavního soudu, což ovšem poslanci asi neví). Nemám nic ani proti vábitelům a aktivistům bojujícím proti Novému světovému řádu, proti americkým základnám a podobným, kteří touží kandidovat na protest proti nekvalitě zpravodajství či politické publicistiky ČT. Ale proč byli tak zoufale nepřipravení, že si nedokázali ani přečíst povinnosti radních ze zákona, natož aby o nich dokázali fundovaně pohovořit? Opakovat reklamní slogany o tom, že demokracie začíná tam, kde končí signál ČT je sice vtipné, ale pro kandidáta na radního hloupé. To právnička ČTU svou chladnou logikou poslance zaskočila  neb zase hovořila jazykem zákonů, jimž sami zákonodárci nerozumí ani za mák. Aktivistický novinář Deníku Referendum se k poslancům choval stejně arogantně, jak o poslancích píše. Snad ho kavárenští intelektuálové pochválí. Lehce rozevlátá akademická sochařka nevěděla vůbec nic a nikdo by jí to nevyčítal, kdyby nekandidovala. Filosof byl filosofem. Nebo paní, která založila divadelní kroužek ve věznici ve Všehrdech… Někteří z kandidujících nedokázali ani zastírat, že si hodlají s televizí či rozhlasem vyřídit osobní účty. Byli odmítnuti jako tvůrci, zažili příkoří jako zaměstnanci. Mocným hlasem Dia promlouval Milan Uhde ale už nedoslýchal, nač se ho poslanci ptají. Dana Eklová-Makrlíková se vyznala z lásky k současnému vedení televize.

Za největší perly já osobně považuji kandidatury katolíka Jiřího Floriana a bobovizního redaktora Antonína Zelenky, bývalých radních Českého rozhlasu, kteří by se po několika letech do Rady rádi vrátili. Oba mají přitom na triku ostudné a protizákonné odvolání generálního ředitele Václava Kasíka, kterého chtěli, spolu se svou tehdejší předsedkyní Danou Jaklovou z ODS sesadit tak moc, že nejen zfalšovali zápis, ale také měnili podmínky odvolávání během odvolávání samotného. S touž Danou Jaklovou pak oba likvidovali stanici Wave a pokoušeli se zlikvidovat i další projekty, které rozhlasu pomohly udržet pozornost veřejnosti v době digitalizace televize.

Antifašistická píseň kapely Primal Scream se tak perem radou placeného „analytika“ Radka Vogela změnila ve fašistickou. Dramatický přednes, jímž Antonín Zelenka předčítal naprosto zmatený překlad písně, zřejmě vejde do dějin mediální blbosti. Stejně jako rozhořčené vystoupení Dany Jaklové o tom, jak nechce, aby její syn „takové“ písně poslouchal. Chápu, antifašistické písně některým dospívajícím dětem škodí.. Ti poslanci volebního výboru, kteří tehdejší fraškám na Radě ČRo byli přítomni jako veřejnost, nyní obraceli oči v sloup. Václav Kasík se už bránit nemůže, neboť zemřel.

Antonín Zelenka překonal všechnu představivost. Ve svém vystoupení obvinil poslance z toho, že je kvůli konkurenční doložce v zákoně už dvacet měsíců bez práce, což uvedl jako důvod své opětné kandidatury. Jeho projev by se celkově dal nazvat čtvrthodinkou agresivní frustrace a nenávisti.  „Nesu si různá stigmata destruktora Českého rozhlasu,“ prozradil na sebe Zelenka hrdě do záznamu. Destruktorem byl. A vzhledem k tomu, že byl přes stížnosti na porušení zákona držen ve funkci vládními poslanci, i jako Dobešův píárista ve funkci radního zůstal. Dodnes je skálopevně přesvědčen, že v konfliktu zájmů nebyl a zákon neporušil.

Jiří Florian se spíše vymlouval a kličkoval. O špatném překladu, který stál za pokusem zlikvidovat Rádio Wave jen letmo prohlásil, že se za něj omluvil a tím to celé haslo. „Expert přišel s posudkem, že Radio Wave odvysílalo písně nějaké skupiny, která propaguje fašismus. V překladu bylo něco o hákových křížích a podobně. Rada o tom začala diskutovat, přepis diskuze se pak objevil v médiích a lidé z toho měli pocit, že Rada obvinila Radio Wave a že to je zápis. To není pravda, neexistuje žádné usnesení Rady, kde by bylo Radio Wave obviněno z fašismu, šlo pouze o diskusi, která byla velmi živá a byla daná tím, že tentýž expert odhalil problém i předtím. Pak se ukázalo, že ten překlad byl špatný“, děl ten dobrý muž, který kandidouje znovu. Jím zmiňovaný expert ovšem nebyl žádný expert. Dlužno dodat, že si jej nyní drží v Lidovém domě.

Omlouvám se váženým čtenářům, že jsem vypíchla zrovna tyto dva kandidáty, ale jejich odvaha kandidovat opětovně mne uvedla v úžas. Nebyli sami. Bývalý náměstek generálního ředitele ČRo Oldřich Šesták na otázku, jak by jako radní vycházel se svým bývalým šéfem a nyní generálním ředitelem, pravil, že „se svými bývalými partnerkami a milenkami také vycházím dobře, takže bych mohl komunikovat i s panem ředitelem.“ Rozhodně tím oživil atmosféru, která byla v deváté hodině slyšení již poněkud unavená. Stejně vtipné je, když do Rady kandidují různí důchodci jen proto, že kdysi před dvaceti lety v rozhlase pracovali.

Kromě těchto pozoruhodných okamžiků se někteří kandidáti domnívali, že rada by měla být prostředníkem mezi ředitelem a zaměstnanci, že má naslouchat zaměstnaneckým drbům, či naopak že má být generálnímu řediteli partnerem (nebo partnerkou). Dlužno dodat, že poměrně velká část kandidátů pochopila, že člen Rady kontroluje. Ale většinou netušili co a už vůbec netušili jak. Jediným, který mezi těmi, kteří chtějí kandidovat do Rady ČRo, věděl co a věděl i jak, byl současný předseda dozorčí komise Rady ČRo.

K dovolbám do mediálních rad se vázal i seminář v budově FSV UK v Hollaru v rámci cyklu „Rozpravy o médiích“. Kromě několika poněkud mimoběžných příspěvků na téma „co jsem včera viděl v televizi a co se mi nelíbilo“ se tam diskutovalo zejména o tom, zda chceme demokracii, při níž se členy rad stávají občané bez kvalifikace i znalostí, pouze na základě toho, že jsou posluchači či diváci, nebo chceme meritokracii (vládu odborníků). Pak by musel mít radní nejen morální kredit, ale i odbornou kvalifikaci a znalosti. Odborník nikdy nebude „prostý občan“ a mix obojího podle hesla „i dojička má mít své zástupce v Radě“ je pro požadavky zákona a pro funkčnost i reprezentativnost Rady nedostatečný. Fakt, že Rada je dle § 4 zákona zástupcem koncesionářů – „orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti“ (nikoliv zástupcem poslanců, jak se tvrdošíjně domnívala zde již mnohokrát zmiňovaná občanská demokratka Dana Jaklová) a dle § 8 má řadu odborných kontrolních povinností, které bez vzdělání a odbornosti nelze vykonávat, totiž umožňuje poměrně širokou paletu výběru. Problémem je neodpovědnost Rady za svá hlasování, možnost hlasování v rozporu se zákonem bez postihu a faktická nemožnost napadnout její rozhodnutí soudně. Když se většina radních usnese, že země je placatá, bude. Dokud Parlament takovou radu neodvolá. Radní by měli být za svá rozhodnutí osobně odpovědní. Rozhodují o sedmi, resp. dvou miliardách rozpočtu a desítkách miliard majetku.

Podle člena volebního výboru Martina Kolovratníka (ANO) je ve sněmovně už návrh novely zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu, který bude opravňovat NKÚ i ke kontrole hospodaření ČT, ČRo a ČTK. Konečně ustanou obviňování ředitelů televize z neprůhledného hospodaření… Problémem jsou ovšem § 4 zákona 166/1993 Sb o NKÚ a zákonem o veřejných zakázkách daná příliš omezená kritéria zadávání zakázek, výběru a kontroly – zejména v tvůrčí činnosti. Čerstvý absolvent FAMU bude asi vždy levnější než režisér Troška. Je angažování „drahého“ Trošky porušením zákona? Stejně tak problematický je nákup přesně definovaného zařízení do výrobního řetězce. Při vší úctě, evropská směrnice 2006/123/ES o o službách na vnitřním trhu a Sdělení Komise 2009/C 257/01 o použití pravidel státní podpory na veřejnoprávní vysílání  vylučují tvůrčí činnosti z kontroly. Kontrolovány by neměly být ceny, výrobní náklady, smluvní podmínky výroby či dodání a práva k užití díla a výkonů, které jsou výsledkem tvůrčí činnosti a práva k jejich užití či ty, kde je rozhodujícím kritériem význam kulturních a sociálních aspektů. Od toho je kontrolní funkce Rady ČT či ČRo jejich dozorčích komisí. Jinak vzniknou při kontrole v hlubinách rádia či televize groteskní nálezy NKÚ.


V „četce“ nám přistála informace šéfa antimonopolního úřadu Petra Rafaje, že ÚOHS povolil změnu vlastníka vydavatelství Ringier Axel Springer CZ. Bude patřit Danielu Křetínskému. Není to porušení hospodářské soutěže.

Německá společnost Tchibo bude muset natočit nový reklamní spot. Bohužel před nedávnem pojala nápad, natočit jej s jistými Vladimirem a Vitalijem Kličkovými, což se nakonec neukázalo jako nejlepší nápad. Ale kdo to mohl tušit.

Společnost Apple prodala v roce 2013 set-top-boxy AppleTV za více, než miliardu dolarů. Řekl to šéf firmy Tim Cook. Apple TV umožňuje online nakupovat z dostupných internetových medií nebo místní sítě a následně přehrávat HD videa v rozlišení 1080p, hudbu a fotky a přes rozhraní HDMI přehrávat obsah a s technologií AirPlay Mirroring i zobrazit obrazovku  vašeho iPadu, iPhone, iPod touch nebo počítače Mac na vašem HDTV televizoru. Apple TV umožňuje přehrávání z internetového serveru Youtube a Vimeo. Lze využívat i streaming interentem doručeného placeného obsahu. Společnost uvažuje nad další generací výrobků, které by splnily herní touhy a měly vestavěný kabel tuner, ale i vestavěný pevný disk s dostatkem prostoru pro ukládání her, filmů a dalších aplikací.

Rebekah Brooks oznámila před soudem, že v době, kdy vedla News of the World, netušila, že hacking telefonů je nelegální a rovněž prohlásila, že všechno, čím se tyto noviny zabývaly, bylo ve veřejném zájmu.

Wikipedie, sociální sítě a data minning proměňují novinářské řemeslo i vnímání obsahu. Po datové žurnalistice se začíná hovořit o strukturované žurnalistice, která víceúrovňově vrství informace tak, aby uspokojila maximum čtenářů. Jak ty, kterým stačí 140 znaková stručnost, tak ty, kteří požadují podrobnosti v různé míře. Základem je otázka na závěr první stručné informace: Chcete vědět víc? Většina tiskovin, které si pořídily internetové stránky, uvízly v 90. letech. Podíváte li se na ně, uvidíte starou skladbu obsahu jako na papíře – jen v pixelech. Jen proto, že systémy pro správu obsahu (CMS) byly původně naprogramovány tak, aby „klasické“ články přinesly na internet. Dalším problémem médií je setrvačnost starého myšlení. Editoři a reportéři se nenamáhají v shonu pracovního dne zamýšlet se nad tím, jak přinést obsah čtenářům/posluchačům/divákům ergonomičtěji – přehledněji a bohatěji. Co je ale dnes „reportáž“? Souvislý text „od a do z“ nebo mozaika? Má být její součástí rešerše z konkurenčních zdrojů? Uživatel by ji uvítal. Uvítal by ji ale i obchodní ředitel? Musíme uvést do života nové jednotky žurnalistiky. Jednotkou už nebude „článek“, ale „ucelená informace“ včetně backgroundu a metainformacemi klasifikovaných odkazů nejen do jednotlivých odstavců starších článků, ale i do map, tabulek, znalostních databází či do externích zdrojů.

Žurnalistika se proměňuje před našima očima. Otázkou je, jestli to přežijeme.

Irena Ryšánková