Harringtonová si všímá, že současná vládnoucí třída sestává téměř výhradně z virtuálů, což má samozřejmě naprosto dramatické důsledky na to, jak jsou západní společnosti řízeny, a co je preferováno.

Vycházím ze stejného poznatku v nedávno publikovaných Poznámkách o elitách, válce a míru. Všímám si tam, že nová aristokracie je zaměřena výhradně na obrazy, a že fyzickou realitu úplně nebo téměř úplně ignoruje. Hloupá a nesmyslná rozhodnutí ohledně války jsou přijímána na základě dojmů, prezentací a novinových článků. A cílem válečných operací je vytvořit krásné články, videa a posty a na sociálních sítích. Že ve fyzické realitě dochází munice a zbytečně umírají desetitisíce lidí, to se už do myšlení nové aristokracie nevejde.

Z tohoto rozdělení také vyplývá, že pokud se fyzikál dostane a udrží mezi držiteli velkých peněz a velké moci, mohou jej nižší vrstvy s vysokou pravděpodobností pokládat za svého spojence (a že ostatní aristokraté k němu budou mít přinejmenším rezervovaný vztah).

Mimochodem, projevuje se to i ve volbách v ČR. V obcích, kde v průmyslu a stavebnictví pracuje méně než třetina obyvatel, zvítězil před pěti lety Jiří Drahoš. Tam, kde v průmyslu a stavebnictví pracuje většina, s přehledem zvítězil Miloš Zeman.“

Už ve 40. letech si Joseph Schumeter všimnl, že psychologové, sociologové, antropologové, experti na reklamu a tisíce dalších intelektuálních profesí mění politické poměry, a to ne zrovna k lepšímu. Je to vlastně neřešitelné dilema. Moderní průmyslové podniky se bez nich neobejdou, univerzity je tedy vychovávají a jejich počet roste. Jenže zároveň podle Schumpetera zjišťují, že komerční prostředí a svobodný trh jim nedává tolik příležitostí, kolik by potřebovali. Zjišťují, že trh oceňuji práci šikovného řemeslníka více než někoho, kdo roky a roky studoval. A připadá jim to nespravedlivé. Jsou tedy nakloněni nenávidět svobodné podnikání a podporovat rozšiřování sféry řízené státem.

K tomu je dobré a důležité doplnit, že problém není v samotné existenci intelektuálů. Ti v západní společnosti existovali už tisíc let předtím. Problém nastal ve chvíli, kdy začali vytvářet samostatnou společenskou třídu. Kdy už to přestalo být tak, že byl ve fabrice jeden psycholog nebo pět psychologů v poradenském centru, kam stejně chodili lidé z té fabriky. A kdy v celé zemi existovala jedna univerzita se stovkou učitelů. Za takových podmínek měli intelektuálové speciální vědomosti, ale jejich kultura, vkus, životní styl a každodenní návyky se relativně málo lišily od ostatních lidí. I když se čas od času setkávali jen spolu třeba v rámci nějaké sociologické společnosti.

Jenže dnes představují „virtuálové“ tak obrovskou skupinu, že spousta z nich nezná osobně nikoho, kdo by pracoval fyzicky. Vědí, že existuje servírka, která jim nosí jídlo na stůl a že jim kohoutek opravuje nějaký instalatér, ale víc kontaktů s nimi nemají. Dokonce i třeba v korporaci, která vyrábí lokomotivy, jsou mnohdy odděleni od technického personálu. V představenstvu třeba sedí CTO (Chief Technical Officer), ovšem i ten se musel naučit nemyslet jako technik.

A vývoj pokračoval. V osmdesátých letech psal americký sociolog Peter L. Berger o „staré střední třídě“ a „nové střední třídě“. Ta stará se zabývá hmotnými věcmi, ta nová pracuje se symboly. To rozdělení samozřejmě není úplně jasné a existuje spousta hraničních případů, nicméně v zásadě to sedí. Ty třídy existují vedle sebe. Obě sahají odshora dolů. V jednom případě od technika, který je generálním ředitelem velkého podniku až po dělníka u pásu. V druhém případě od soudce nejvyššího soudu až po venkovského pomocného učitele (Bergerovým jazykem, obě třídy jsou „vnitřně stratifikované“). Tak to viděl Berger v 80. letech, kdy pozoroval určité tření mezi oběma skupinami a všimnul si, že pomocný učitel má tendenci častěji sympatizovat a přebírat názory slavného univerzitního profesora než dělníků ze svého městečka.

Pak se rozdělení mezi virtuály a fyzikály ztratilo. Vypadalo to, že převládl spor mezi bohatými a chudými. Jenže on byl ten starý konflikt jenom překryt, takže nebyl tolik vidět. Ve vyšších vrstvách převládli virtuálové, v nižších fyzikálové. Co je logické – peníze přece následují moc a moc souvisí se schopností ovlivňovat jiné lidi, takže se peníze nedostávají za výkon, nýbrž za dojem.

Vadí to? Máme to pokládat za ztrátu? Společnost se přece vyvíjí a elity se také vyvíjejí. To výborně popisuje profesor Budil ve svých provoláních vyzývajících k obnově materiální kreativity. Technická kreativita rozvíjí jiné schopnosti a oceňuje jiné charakterové rysy než kreativita zaměřená na vytváření správného dojmu.

Nebo budeme pokračovat ve směru posledních desetiletí – tedy ve směru manipulace, kontroly a neustálé destrukce. Nikoliv kreativní destrukce, o jaké psal Schumpeter (kdy jsou starší věci nahrazovány novějšími), ale destrukce čistě negativní. Ve směru, kdy většina chudne, ale na druhé straně společnosti se hromadí zisky jako ještě nikdy v dějinách. Americký ekonom Richard Wolff nedávno upozornil, že rozdíl mezi bohatstvím a pracující chudobou se stal tak obrovským, že to odpovídá poměrům starověkého Egypta. A je to také svět, kde jakýkoliv projev nezávislého myšlení ohrožuje systém (protože narušuje požadovaný dojem) a kdy nás příslušníci jiných civilizací vnímají jen jako úpadkové území vhodné ke kolonizaci. Jako takovou Horní Voltu s raketami.

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX