– zcizit zemi, vše cenné, co Češi vybudovali, zničit svobodu, demokracii, kulturu, zotročit obyvatelstvo, vyhladit napřed inteligenci spolu s židovským obyvatelstvem a postupně se zbavit všech Čechů. Během několika let Němci stačili vyvraždit 360 tisíc českého obyvatelstva.

Dnes je korektní používat pojem nacisti, ale nacisti byli Němci a ne každý Němec účastnící se zběsilého vraždění byl nacista. V pozadí by hlavně pocit superiority Němců, pohrdání jinými národy, zvláště Slovany, a víra v právo na expanzi na úkor ostatních evropských národů. Tato víra v expanzi má různé formy a nezdá se, že by z německého a evropského myšlení větších států, zcela zmizela. Ale expanze vždy znamená vykořisťování původních obyvatel.

České obyvatelstvo bylo již od Mnichova hluboce zklamané přístupy Západu, jehož závazky se ukázaly jen jako planými sliby. Zapomnělo se a zapomíná, že západní státy byly dlouho koloniální a že myšlenka expanze jim nikdy nebyla a stále není cizí. A že jakékoli vztahy s ostatními zeměmi vnímaly jen z vlastního prospěchu. Zdá se, že mocenské vrstvy velkých států ani jinak myslit neumí, neboť skutečná demokracie jim byla vždy cizí. Je otázka, zda skutečně věří, že velké celky jsou stabilnější, bezpečnější, více properují. Znalost historie ukazuje, že to falešný předpoklad.

Češi vychovaní v demokratických a humanitních hodnotách si ve své většině udrželi i za německé okupace vnitřní vzdor vůči Němcům, mnozí se zapojili do odboje a to i v zahraničí. Jejich hrdinské činy, veliké i malé, motivované láskou k vlastním lidem, k českému národu, ke svobodě a demokracii, již nikdo nikdy nespočítá. Tento odboj je stále nedoceněn, známe jen ty největší hrdinské činy.

Bohužel se ukázaly i temné stránky lidské povahy lidí neschopných loajality se svým národem, lidí ustrašených, podřizujících se cizí moci a jejím cílům. A také lidí ambiciosních vzhlížejících k moci, silnějším, jako k modle, která je ochrání, povýší. Ti jsou za každého režimu nejnebezpečnější.

Bohužel, po válce český národ opět na dlouho ztratil možnost být pánem ve své zemi, což podrylo celkovou morální a citovou vazbu na svůj národ, snížilo znalosti jeho historie a kultury.

Po roce 1989 však začalo ještě horší překrucování českých dějin, života našich velkých osobností s cílem národ ponížit, ponížit sebevědomí Čechů, svést mladé lidi na cestu nekritického obdivu k Západu, k víře, že neoliberalismus je ona kýžená demokracie, k myšlenkovému zmatku.

Důsledkem je pohrdání vlastním národem, jeho státností, jeho kulturou, historií, volenými představiteli, nerespektem k demokratickým principům. Upřednostňování různých práv, neoliberálních hodnot svázaných se západními nedemokratickými zájmy a protlačovaných hlavně různými neziskovými organizacemi, atomizuje společnost, podemílá koncept většiny nezbytný k rozvoji demokracie. A také dává možnost k přílišnému rozšiřování vlivu zahraničních zájmů, které jsou jen málo v souladu s respektem k demokracii, k českému národu. Naopak, jsou v souladu s neoliberálními, nedemokratickými, globálními zájmy. Jakoby nastávalo naplnění nacistů na konci druhé světové války: Hitlerovy cíle ano, ale bez Hitlera“, míněno hospodářsky.


Otázkou je, kdo u nás financuje tento nedemokratický sílící proud, zneužívající neinformovanosti zvláště mladých lidí a neloajální k výsledkům demokratického procesu i k českému národu a jeho vlastenecky smýšlejícím představitelům.

Z charakterové nedostatečnosti stále jako plevel vyrůstá politicky i morálně zjednodušené myšlení, neschopnost a nevůle ověřovat fakta a jejich souvislosti, chápat politickou účast ne jako věčný protest, bič na určité často nepodstatné jevy, zatímco závažnější problémy zůstávají bez povšimnutí. Například to, že Západ nás opět nevnímá jako rovnocenného partnera, vlastně nás rozděluje na ty, kteří mu naivně a plně důvěřují, následují, majíce z toho určité výhody, a na ty, kteří mají v paměti všechny zrady, kterých se vůči našemu národu a státu dopustil ve prospěch svých zájmů a to i po roce 1898. To, že Západ k nám má vztah jako ke kolonii, není náhoda. Stačí poslouchat jen některé výroky německý politiků v Evropské unii a Evropské komisy.

Nebylo by na místě, aby se ty podivně organizované demonstrace zabývaly otázkou potřeby rovnoprávnosti velkých a malých států a požadavkem respektu velkých států k malým. Nebylo by na místě naučit se napřed neplést si svobodu slova se zneužíváním svobody slova ke lžím a manipulaci veřejnosti? Jinak 15. březen 1939 není nic, co by se za určitých okolností nemohlo opakovat, třeba v poněkud jiné formě, neboť nemáme čím bychom se bránili.